Ke kořenům

2018 - Účastník soutěže
Ročník: 2018
Autor: Simona Sasanka Šustrová
Obor: Próza
Skočit na: text o díle | detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 445 krát
Vloženo: 2018-11-17 20:20

Ke kořenům

Nastala třináctá hodina. To se stává jenom tehdy, kdy se přesouvá ručička z letního času na zimní, tma začne požírat více dne a nad sluncem začíná převládat měsíc. Kdybych bývala věděla co se má stát, dveře od staré půdy by zůstaly důkladně zamčené a celé tajemství s ní.

Bylo něco málo po půlnoci a byla to jenom hloupá sázka, co mě přimělo i přes dědův zákaz vylézt na půdu. Všude tma a já jsem si zapomněla vzít baterku. Velice rychle jsem se o něco přerazila. Záchranou se mi stal trám, kterého jsem se zachytila. Fuj a myslím, že jsem se zamotala do nějaké pavučiny.

Než jsem se nadála, ocitla jsem se spoutaná pavoučími vlákny a má duše zůstala uvězněná uvnitř těla staré loutky našeho divadélka. Přede mnou se nacházeli rozestavěné rekvizity ze všech možných příběhů. Ocitla jsem se v jiném světě?

 

“Říkám ti, že je správný čas a ty nemáš nic připraveno na hostinu! Moc času nám nezbývá” Uslyšela jsem hašteřivé hlasy. Když jsem se otočila. Spatřila jsem dvě naprosto totožné loutky. Jakmile se přiblížily, zjistila jsem, že  představují jednu ženskou postavu, ale její starší a mladší verzi.

 

“A už si pozvala hosty? Všichni ví, že se to bude konat a v kolik?”

“Ne na to jsem zapomněla, ale zařizovala jsem spoustu jiných věcí. Tak proč jsi to nezařídila sama? Já nevím, kde mi hlava stojí.” Obviňovaly se vzájemně.

“ Tomu říkáš připravenost, kdy se to konečně naučíš? Takhle se vymlouvat, naučit se to přece musíš! “ stěžovala si ta starší té mladší.

“Víš, ty jsi zase moc zdřevěnělá,” neodpustila na svou obranu ta mladší.

Nepřešlo to sice k fyzickému kontaktu, ale napětí mezi nimi se dalo krájet.

Tu se ta mladší otočila, Vztáhla ke mně ruku a přitáhla mně k nim na podium malého divadélka, kde se obě dohadovaly a začaly se o mě bavit jako bych tam nebyla. Vypadalo to, jakoby je moje přítomnost vůbec nepřekvapovala.

 

“Tamhle ta by se nám mohla hodit! Myslíš, že je vyhovující? Otázala se ta mladší.

“Jinou možnost nemáme, musíme to zkusit” odpověděla ta starší té mladší.

 

“Dobře mě teď poslouchej, nesouhlasím s tím, co musíme udělat, ale způsobila sis to sama.” podívala se na mě ta mladší a hlavou naznačí té starší, aby odešla. Nemusely si nic říkat. V tomhle si rozuměly i beze slov.

 

“Co jsem provedla? Proč  jsem tady?” šeptám jako v transu jelikož nemůžu uvěřit tomu, co se stalo.

“Porušila si zákaz svého dědy, který zde byl z nějakého důvodu, ale to už je teď jedno. Budeš muset sehrát určitou roli v naší hře, kterou jsi se svým vstupem na půdu rozehrála.”

Posadily si mě na bednu, jenž byla poblíž. Starší se za chvíli vrátila ze zákulisí s nějakým oblečením a barvičkami v scvrklých tubách.

“Důležité je, že teď si Kolombína všem se tak představuj a nikoho nenech na omylu, že sem nepatříš. Půjdeš pozvat hosty na hostinu, kterou pořádá pan Pantalone.” instruovala mě ta mladší, ověnčená lehkými fialovými a růžovými závojíčky a květinami v hnědých vlasech, vypadala jako víla.

 

 Lechtaly mě štětcem po mém obličeji a vytvářely masku bílou barvou, která se mi prý k mému poslání měla hodit. Černou zdůraznily oči a obočí, červenou zdůraznily rty.  Bílé šaty z hrubé látky, byli jediné co zbyly ve skříni a když jsem si je oblékla, visely mi na ramenou a jemně se otíraly o mou dřevěnou kůži. Dostala jsem papír se seznamem hostů, aniž bych se zeptala, kde najdu toho prvního.

“Podívej se na mě! Nikomu neprozraď své pravé jméno, ale uchovej ho v paměti!” varovala mě ještě ta starší, která měla prošedivělé vlasy, oblečená byla v bledě modrých závojíčkách a v jedné ruce držela lucerničku. Vypadala jako bludička. Do vlasů mi zapnula sponku, kterou jsem dostala od dědy jako malá.

 

“Tohle by ti mělo pomoci. Udržet si své vzpomínky.” vzdychla “neztrať ji!”

 

 Už jsem zůstala se svým úkolem sama. Byla jsem vystavená napospas tmě, jen měsíční svit vysílal paprsky škvírami a jeho odlesky se zasekávaly na nitkách, které byli všude kolem, náhle jsem zaslechla kroky. 

 

“Kdo jsi? Co chceš?” zněli otázky do ticha

“Jmenuji se Kolombína a jsem od pana Pantalone. Jdu s pozváním” divím se sama sobě, co jsem to řekla. Dalece neznám celý význam těch slov, co jsem vyslovila. Tu stál vedle mě, rozeznala jsem jenom černo-bílé kostky na jeho stejnokroji a trojcípou kašpárkovskou čepici, půlku bledého obličeje zakrývala černá škraboška, víc v  měsíčním světle rozeznat nešlo.

 

“To určitě spěcháš za léčitelem Dottorem” šeptal jí do ucha a pohladil jí po vlasech. Potom se zhoupl na stříbrných nití, proletěl jí nad hlavou a zmizel kamsi do ztracena.

“Ano je první na seznamu, ukážeš mi za ním cestu?”

“Myslím, že ho hledat nemusíš, i já spěchám s pozváním od svého pána na hostinu.”

“No a?”

“Dottor, ten starý mrzutý hloupí člověk, zahrabaný v iluzi své moudrosti a vědomostí. 

Nemusíš se s ním trápit. Už jsem tam byl je jasné, že na naší oslavu přijde. Jeho záliba v jídle ho zradila. Neztrácej čas! Je jasné, že Dottore na vaší hostinu již nepřijde.”

“Kdo ti dal právo, mi říkat co mám dělat! Ukaž mi cestu, musím dostát svému úkolu!”

 

Odpovědi už jsem se nedočkala. Mihl se stín a byl pryč. Přelezla jsem tedy klobouk, hůl a prastaré pouzdro na brýle a vyděsila mě obrovská podobizna T.G. M. V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem se zmenšila, takhle obrovskou fotografii jsme na půdě nevlastnili. Tu se mi kolem kotníků obalila stužka a podtrhla mi nohy. Takže jsem visela hlavou dolů.

 

“Co mi krásného neseš? Nezabloudila jsi náhodou?” řekla postava, která se před ní vzápětí vynořila. Měla stříbřitou uniformu a na nitce nad její rukou se houpal meč, přilbici měla pod druhou rukou v podpaží.

“Nesu pozvání na hostinu…” vyhrkla jsem, než jsem si to stačila rozmyslet. Copak vím, jestli je na seznamu hostů? Co když není a já jí budu muset vysvětlit, že není pozvaná? 

“Opravdu starý Pantalone, konečně uznal,  že mé postoje jsou správné? Že si opět zasloužím stát po jeho boku?”

“Každý si zaslouží druhou šanci ne?” snažila jsem se jí přesvědčit, protože jsem doufala, že mě pustí.

“Kdy se tato očekávaná slavnost bude konat? A už je vybraná oběť?“

“Cože? To nevím, ale když mě pustíš, budu se moci podívat, kdy a kde se bude konat, mám to napsané na papíru!”

“Ty, ty instrukce neznáš? Máš to napsané?” vykřikla vzrušeně a okamžitě mě pustila. Nestihla jsem ani dopadnout a už mě svírala ve svém ocelovém stisku. Přičichla ke mě a potom pronesla něco velmi zvláštního.

“Páchneš stejně jako tvoje prabába, když si toho němce brala.” zamumlala a její paže poklesly. Díky tomu jsem viděla na její trup a v tom špatném světle jsem si mohla, prohlédnout její uniformu, kterou měla na sobě.

“Jak se jmenuješ? Mluv!” vykřikla vzápětí.

“Kolom…”

“Tvé pravé jméno!”

“Kolombína!” křiknu nazpátek.

“ Stejně tvrdohlavá jako prabába, i když to s vámi myslí člověk dobře. Prý ho milovala, děcko jí musel udělat, proto se svatbou souhlasila!”  odfrkla si na mou odpověď a vůbec to nedávalo smysl.

“Promiňte, smím se tedy zeptat, jestli přijdete? Už jsem se na to koukla, má se to konat za půl hodiny v divadélku” pípla jsem nesměle a vrtalo mi hlavou, proč ta rytířka, podle mě to byla rytířka, měla na uniformě orla a hákový kříž.

“Vyřiď mu, že lady Capitano bude připravena a že s tebou souhlasí. Budeš vhodná adeptka. Vybral tě dobře.” usmála se. 

 

Vlastně se pořád usmívala. Takhle jí to řezbář vetknul do tváře.

Zmohla jsem se jenom na kývnutí a pak už jsem zahlédla jenom mizející stříbrné nitky, které měli loutky navázané na zápěstí, kotnících, kolenech a loktech.

 

 Otočila jsem se a zalezla pod hromadu dalšího haraburdí, kterou jsem tušila před sebou. Musela jsem se někam schovat, potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Koná se hostina, ale co to říkala s tou obětí? Vždyť já vlastně ani netuším, jak jsem se tu ocitla a kdo jsem? Kdo jsem byla předtím, než jsem sem vešla? Jediné jméno, které hřmělo mou myslí je Kolombína. Ale je to opravdu moje jméno? Vím, že mi starší řekla, ať si ho pamatuju, ale v mé mysli už není. Sáhla jsem si do vlasů, ale sponu jsem nenahmatala. Copak jsem ji mohla ztratit? Ne, to ne. Ta rytířka mi jí vzala, to ona to udělala. Vždyť o mě něco věděla! A tak jsem urychleně vyskočila na nohy. To byla zásadní chyba, jelikož jsem se ještě nacházela v té hromadě. Proto se na mě všechno sesunulo, vyvalila se tuna prachu. Haraburdí způsobilo obrovskou ránu, hluk mohl někoho přilákat. Musela jsem si proklestit cestu, nejtěžší bylo odstranit z cesty těžké kladivo s ostrým srpem, jelikož to byla poslední překážka, která mi bránila prodrat se z haraburdí ven. Zaklínila se do sebe a žádná škvíra nebyla dostatečně velká, abych se jí protáhla a vypadalo to, že je už nikdy nikdo nedostane od sebe.

 

“Co tady děláš? Ženštino bláznivá? Nevíš, že bys neměla zůstávat v suti, která se sesouvá?” Ozval se hlas, který jakoby šel z velké dálky.

 Začínal se jí zmocňovat klaustrofobický pocit a vlna paniky se jí tříštila o hruď. 

“Můžete mi prosím pomoci? Nejspíš jsem tady uvízla.”

“Copak nevidíš tu škvíru ze shora? Tam se musíš protáhnout! Dneska aby člověk radil druhému člověku, jak se má dostat z šlamastiky, kterou si sám způsobil. Tak vylezeš už?” Naparoval se hlas, který stále nemohla přiřadit. 

 

“Jenže tam je ostrá čepel toho srpu. To nepůjde, zkusím to z druhé strany.” Vzdychla jsem si jen tak pro sebe jelikož jsem nečekala žádnou odpověď. Ten dotyčný nevypadal, že by mi chtěl pomoci. 

“Zadrž, tam by ses mohla dostat do takových sr…” křikl a v tu chvíli po mě hmátla velká ruka a přistrčila mě ke štěrbině, kterou sám označil jako únikovou. Musela jsem se tedy přikrčit a pořádně přidržet chladivého kovu hlavice kladiva a nezavadit o čepel srpu. 

 

“Vidíš, že jsi to zvládla! Hrdě se poplácej, ale bez mé pomoci by se ti tvůj únik nemohl nikdy povést. To se musí umět radit!” Pochvalovala si středně vysoká postava, která působila tvarem hrušky. 

“Mé jméno je Dottore, bylinkář či léčitel. Ještě jsme neměli tu čest. Jak pak je tvé jméno chlapče?”

“ Mé jméno je Kolombína” představím se, abych ho vyzvedla z omylu.

Ve tmě se zaleskly skla brýlí, jak se od nich odrazil měsíční paprsek.

 

“ Odpusť, máš velmi zvláštní účes a ten mě zmátl! Vskutku jinak jsi překrásné děvče, přišla si mě potěšit v mé samotě?”

“Přišla jsem vás pozvat na hostinu.”  odpověděla jsem a chtěla jsem si vytáhnout papírek, kde byli napsané instrukce, abych mu je podala správně a přesně.

“Můj syn mě již informoval, že žádná nebude! Že tam prý nemá cenu chodit!” řekl rozhodně a s jistou předstíranou noblesou až afektivitou. I když z něho vycházeli věci takřka krkolomné a špatně poskládané věty.

Než se nadála, plácl jí přes zadek a znenadání zamumlal.

 

“Nepotřebujete studovat pane, s vaším rodokmenem můžete leda fárat do dolů.” 

“Já, proč vlastně tohle říkám... Asi mě už zmáhá únava. Ale ty panenko mi pěkně rozpaluješ lýtka, nechceš mě vetchého pána doprovodit?”

“Promiňte, ale já….”

 

Ze tmy se vynořila víla a zašveholila: “Dottore, pojď na hostinu za Pantalonem! Pojď lásko. Čekám tu na tebe a je tu spousta jídla”  za ní se rozzářilo světélko. Dottore celý omámen hlasem víly následoval světélko a s vílou se vytratily za ním. Pak už zase panovala jenom tma. A tím jí vlastně víla vysvobodila z nepříjemné situace.

.

“Moc času ti nezbývá,  pospěš si. Ať splníš svůj úkol včas.” Zněly odnikud hlasy víly a bludičky. Šel mi z toho mráz po zádech. Bezděky jsem si prohrábla rukou vlasy a strnula jsem. Byli totiž velmi krátké. Tak o tohle léčitel mluvil. Zatracený Dottore a jeho rady! Ten srp mě o ně připravil. Zase jsem se ocitla v naprosté tmě a nevěděla kudy se vydat, dřevěné tělo nějak odmítalo se hnout. Ale nesmím to vzdát. Jsem tak blízko cíle. Tedy možná, jak vlastně můžu vědět, že mě to zachrání? A před čím? Proč? Není nádherné být pouhou loutkou a mít jasný úkol a jasný cíl? Tyhle úvahy mě dovedly až k střešnímu oknu, zde zářil měsíc nejvíce. Vše jen umocňoval starý nábytek potažený bílými prostěradly. Zde se dohadovali dvě postavy, které jsem ze svého přítmí mohla nerušeně pozorovat, aniž by mě zahlédli. Jedna měla nasazený cylindr a byla oblečená ve fraku a ten druhý… To byl přece kašpárek! S ním už jsem se potkala. To on právě hovořil, když jsem se rozhodla jejich rozhovor poslechnout.

 

“Potřebuji, abys tam nešel…”

“Je to tradice, s těmi se těžko přestává…”

Jenže tentokrát to bude jiné. Víš že “princezna“, byla nedokončená, měla vadu…”

Co to říkáš, vždyť měla doplnit kruh a udržet sílu! Máš proto důkazy?! To, že jí řezbář nedokončil, tak se tím všechno zkomplikovalo. Chudinka moje Kolombína! Jen neříkej, že měla vadu to, že se nikdy neprobudila k životu. Je to důsledek téhle neurčité doby, která nemá patřičný náboj, aby jí probrala….”

“Dobře, dobře, ale nepůjdeš tam? Ani Dottore tam nepůjde.” Přerušil ho kašpárek smířlivěji 

“Jeho si přesvědčil?” tázal se ten tišší váhavější hlas.

“Ano, slíbil mi to” povídá ten druhý o dost hlasitěji a v jeho hlase je slyšet uspokojení a samolibost. Ten hlas, teď mám bezpochyby jistotu, že je to on, ten co mi lhal a chtěl, abych doktora nezvala. Ale proč?

“Jenže Dottore si to nakonec rozmyslel!” Vstoupila jsem jim do jejich rozhovoru. 

“Už na hostinu odešel, asi pravděpodobně byste byl jediný kdo by o ní přišel.” Došlo mi hned vzápětí, že tohle bude poslední host na mém seznamu a já hodlala splnit úkol. 

Bylo vidět jak postava oděná ve fráčku, zaváhala, trefa do černého. Nikdy bych neřekla, že jsem tak soutěživá. Nevěděla jsem, o co šlo mému protivníkovi, bílo-černému kašpárkovi, ale já se nevzdám. 

“Kdo jsi chlapče a jak to že tě neznám?” otázal se ten ve fraku.

“No… víte…”

“Nechtějte po něm odpověď je nový, viď Pinokio? Co kdy se nám styděl říci pravdu a narostl by mu nos. A to bychom nechtěli, že ne Pinokio?” Zadíval se na mě upřeně a i přes škrabošku bylo jasné, jak mě propaloval očima. Nic jsem na to neřekla.

 

“Já se o to postarám, radši tedy jdi na tu hostinu-oslavu, pokud je tam doktor, tak téhle plán stejně padá.” Odpověděl Kašpárek, pak už na sebe jen kývlia vodník, jak jsem nazvala postavu ve fraku. Osaměli jsme, chvíli bylo ticho a on se náhle otočil a vypadalo to, že chce odejít. 

“Počkej, neodcházej. Dlužíš mi vysvětlení! Proč si Dottorovi namluvil, že hostina není a i tady tomu si tvrdil, ať tam nechodí? A proč jsem se nesměla představit a… Mám miliardu otázek. Jsi asi jediný kdo mi muže dát odpovědi” Naléhala jsem a doufala jsem, že ho zdržím.

 

“Co bych ti měl vysvětlovat? Stejně všechno to nemá smysl. Mé snažení jsi zmařila, takže teď opravdu nevím, co s tím budeme dělat” vzdychl, ale byl stále otočen zády, skoro jsem ani nedýchala. Možná byl jediný, kdo mi mohl dát odpovědi. Pozorovala jsem jeho záda a stříbrné nitě, které se táhli od jeho končetin až kamsi do ztracena. Proč já vlastně nemám stříbrné nitě, které by mi ukazovaly, kam mám a nemám chodit. Určovaly, co mám dělat, takhle jsem úplně ztracená. Skoro jsem mu je záviděla. Pohled mi sklouzl na mé ruce, dřevěné klouby.  A vzpomněla jsem si na to, co řekl vodník: „Je to důsledek téhle neurčité doby. Jak vlastně souvisí ta princezna Kolombína se mnou? Rytířka s doktorem taky zmínili takovou podivnou větu, když se mnou setkali, ale jak to mám vyřešit?

Pohled mi zalétl k němu. Nikdy se neotočí, je rozhodnutý mě v tom nechat. Tak ať když chce dělat drama queen.

 

“ Tak Jo jak chceš Harlekýne, já jdu taky na oslavu, třeba mi tam někdo vysvětlí, co ty odmítáš” řekla jsem mu uraženě.

“Stůj, opovaž se udělat ještě krok!” v tu ránu byl u mě. 

“Donuť mě, děláš uraženého a teď bych tě měla poslouchat na slovo” odsekla jsem a pak jsem zjistila, že jeho nitky obtočily mé zápěstí a kotníky, udělal to proto, aby mě zastavil. Když bylo jasné, že mu neodejdu, měla jsem ruce a nohy zase volné.

“ Právě se stalo, řekl, a kdyby mohl, asi by se usmíval od ucha k uchu.

“ Co po mě chceš?”

“Teď bych si zasloužil, třeba pusu, jelikož ti bez jakýkoliv nároků na splátku zachraňuju život. Podruhé!” zdůraznil a ukázal dva prsty na své ruce. 

“Před čím mě zachraňuješ? Nebudu s tebou nic podnikat, dokud mi to nevysvětlíš!”

“Nezdržuj, nemáme moc času, svlékni si šaty. Neprotahuj to, budu ti to vysvětlovat při tom”

“Co? Nebudu se před tebou svlékat sotva se známe.” bránila jsem se urputně a kdyby to šlo, byla bych červená jak ředkev!

“Prosím tě jsi dřevěná loutka z dětského divadélka, takže jsi plochá a bez přirození jestli ti jde o to. Dělej, musíme si prohodit role.”

Tohle mě dokonale připravilo o řeč.

 

Když jsem se nasoukala do jeho oblečení a on se oblékl do mých bílých šatu, které mu padly jako ulité tak, že jsem mu záviděla. Začal s vysvětlováním. 

“Víš to,  že tady takhle existujeme, je hodně složitý a to by bylo na dlouho…”

“ V pořádku mě bude stačit krátké shrnutí” usměrním ho, aby to nenatahoval.

Povzdechl jsi a šlehl po mě pohledem.

“Podstatné je, že přesně v tuto hodinu pokaždé hrajeme divadelní hru, která má určitá pravidla. Role jsou známé a jasně dané.“ zamyslel se a po chvíli se uchechtl a pokračoval, “ale vlastně i konec je nám všem jasný, jen dialogy a to co postavy udělají a jak se zachovají, to je na každém z násVtip je v tom, že i když uděláme za představení spoustu rozhodnutí a máme v tom jistou svobodu, stejně nás to dovede do stejného konce. Někteří to vzdali a podřídili se, ale já ne! Už jsi oblečená?”

Jen jsem  kývla, byla jsem však zticha, protože jsem doufala, že bude pokračovat. 

Popadl mě za ruku a táhl tak dlouho, než jsme se přiblížili k malému podiu divadélka, které bylo osvětlené reflektory, i když jsem vůbec netušila, kde je sehnali.

“Teď mě dobře poslouchej, všechno vždy probíhá stejně, pokud se neobjeví nová loutka, to je potom problém. Dřevo je takový zvláštní materiál, můžeš do něj vetkat emoce či některé vzpomínky, když tvoje rodina vyráběla toto divadélko…”

 

“Harlekýne, konečně jsi tady, pojď se k nám připojit. Už jsi očekáván i tvoje nová společnice nechtěl bys nám jí představit?” ozvalo se z pódia a uťal tak celý náš rozhovor. Ještě mi, ale přece nepředal všechny informace. Nevěděla jsem si co si počít.

 

“Harlekýne připoj se k nám!” ten hlas nepřipouštěl námitky. Harlekýn už nepromluvil a pokynul mi, ať jdu první. Vyšla jsem tedy do světel reflektorů. Jakmile jsem se rozkoukala, viděla jsem, že zde stojí všichni a to v půl kruhu včele s jednou postavou, která mi byla až do teď jednou velkou neznámou. V čele totiž nestál nikdo jiný než pan Pantalone. Byl dost malého vzrůstu, ale pak jsem si všimla, že to asi bude tím, že je notně seschlý, ruce a nohy měl značně pokroucené. Vypadaly jako kořeny. 

“Vida Harlekýne konečně si dorazil” dostalo se mi přivítání. Chtěla jsme se otočit, jelikož jsem si myslela, že Harlekýn stojí za mnou, tak proto ho vítá. Ale nitky, které mi teď svazovali kotníky a zápěstí, mi to nedovolili. Vůbec jsem netušila, kde se na mě vzali, a nějakého důvodu mě pojal neblahý pocit. Poklonila jsem se tedy panu Pantalonovi, ale vlastně jsem to nebyla já, kdo by to udělal svévolně, jako by mě někdo vodil. 

“Konečně, jsi přišla princezno Kolombíno, mezi nás. Už bylo načase. Ty Harlekýne, zaujmi své místo vedle svého otce.”

Než se rozkoukám, chňápl po mě Dottore a postavil mě vedle sebe.

“Opovaž se ceknout! Taky by tě to mohlo stát život” varoval mě. Co? Jak mě to může stát život? Avšak Dottore nevypadal, že by mi něco vysvětlil a proto  jsem se zadívala zpátky do středu kruhu, který loutky vytvořily, když jsme s Harlekýnem vstoupili. Harlekýn stál úplně v prostředku a vypadal jako Kolombína, jako já před pár minutami. Nevěděla jsem, že možné, aby se za mě vydával. Myslela jsem si, že to každý pozná, ale vysvětlil mi, jak funguje prohození rolí, které se nesmí, ale dá se provést díky prohození oblečení. Takže už nejsem Kolombína, ale Harlekýn, proto mě nitky svazují, aby iluze byla dokonalá

 

“Přistupblíže, čekali jsme dlouho na tebe. Vypadalo to, že tě Řezbář nikdy nedokončí, ale letos asi tak opravdu učinil. Už jsem myslel, že nejdříve uschnu, než naplníme své zkřehlé údy mladou energií. “

 

Nedávalo mi to vůbec smysl, ale nikdo nic nenamítal, jen Kolombína/Harlekýn stále koukal do podlahy a odmítal zvednout pohled. Potom se to stalo. Pantalone na nic nečekal a omotal své kořeny kolem Harlekýnovi hlavy a hrudi a začal sát jak pijavice. I když jsem nevěděla co by mohl z mého Harlekýna vysávat, ale bylo to děsivé, jelikož se nadouval a bobtnal. Harlekýnovi se na zádech oblevila obrovská puklina, sesunul se na kolena a Pantalone dál sál. Chtěla jsem ho zastavit, rozběhnout se k němu, ale bránily mi v tom nitky i sám Dottore. “Přestaň sebou mlít a nezkaz to! Vybral si to sám místo tebe. To ty jsi měla být oběť.  To tohle měl být tvůj osud!” 

“Co? Proč? Proč mu to provádí?” nechápala jsem.

“ Rodina Řezbářů za to můžou. Vetkali do nás své pocity, vzpomínky a emoce. Pantalone je nejstarší je vyroben z kořene stromu, z kterého jsme udělaní i mi všichni. Je to náš praprapředek. Postupem času vyprchaly vzpomínky dobré a zůstaly jenom ty špatné, jakmile přijde nová loutka, vysaje z ní energii dobrých vzpomínek, aby mohl v klidu spát. Každou loutku to čeká jednou, ale pak už nikdy nejsme stejný. To dobré zapomene, Harlekýn nechtěl, abys to podstupovala, říkal, že teď je to jiné ty jsi jiná a tak se rozhodl tě zachránit… Nikdo neví, co se s tebou stane, když tě vysajou dvakrát” dořekl jízlivě.

Pomalu jsem se mi to srovnávalo v hlavě. Vím, že musím něco udělat. Zachránit ho vždyť on to podstupuje kvůli mě. Jsem bezradná a vím, že Harlekýn to dlouho nevydrží. Dostala jsem vztek, který mi vháněl slzy do očí, kdybych nějaký mohla ronit. Něco mě stále v Harlekýnově oblečení tlačilo, jak jsem se neustále vrtěla. Dottore mě pořád napomínal, ať na sebe neupozorňuju. Srdceryvný výkřik, který ze sebe Harlekýn vydal, mě zamrazil v žilách. Úlek způsobil, že jsem byla schopná přeprat nitě vyndat tu věc t Harlekýnova oblečení. Nemohla jsem věřit svým očím, byla to ta spona, co mi věnovala bludička. Tak to on mi ji ukradl ne rytířka. Připla jsem si jí do vlasů. Najednou mi to bylo všechno jasný. Mé vzpomínky se mi vrátily. Já nejsem a nechci být loutka! Na obnažených zádech Harlekýna bylo vyryto Charta 77.

 

“Přestaň te!” vykřikla jsem, nitky mě už nemohli zadržet, přetrhli se hned, jak jsem prohlédla a zjistila jsem, kdo jsem a viděla jejich pravou tvář. 

Přiběhla jsem k Pantalonovi a on už stahoval své chapadla z nehýbajícího se Harlekýna.

“ Jsem Fabiána a jsem prapravnučkou velkého Řezbáře. Moje rodina prošla mnohými zkouškami průběhu 100 let, ale já jsem důkazem, že si nemusíme pamatovat, jen to špatné, ale že jsme všechno ustály a pokračovali dál. Nesmíte se utápět v minulosti, máte se z ní poučit. Nedá se vzpomínat na to špatné, když si nebudete pamatovat to dobré. Stejně jako to dobré by bez špatných vzpomínek nedávalo smysl. Tak to prostě je doba není špatná nebo dobrá doba jsem my! Moji předci to možná nechápali, ale já nechci udělat to samé.” dopovím svůj proslov a než mě kdokoliv stihne zastavit, zachytím jeho kořeny a přiložím si je k hlavě. Mám pocit jako by mě vysával vysavač, ale přesto vysílám k Pantalonovi úplně všechno, celou svou bytost. Ta energie je zničující a pak už je jen tma.

 

“Prober se dítě, no tak!” Někdo mě pleská do tváře a snaží se mě probrat. Když mhouřím oči do tak náhlého ostrého světla. Netuším vůbec, kde jsem a kdo se mě to snaží probrat. Co mě ale spolehlivé probere je záhlavec, který mi přiletí vzápětí. Otevřela jsem oči a spatřila svého dědu, který se tváří jako by na půdě objevil lasičku.

“Co tady děláš! Ty neumíš poslouchat? Něco jsem o té půdě řekl! No Jo to je tou vaší výchovou. Přísnost na vás musí bejt. To jste holt vy městský.”

Rozhlédl se a pohled mu zabloudil k loutkovému divadlu. 

“Vy mladí si prostě ničeho nevážíte! To divadélko je rodinné dědictví. Podívej král Pantalone, je úplně na kusy co si vyváděla? Ostatní hlavně kašpárek Harlekýn jsou poničené.

Dobře mu tak pomyslím si a vůbec nelituji jeho zničení. 

“Možná za to mohou podmínky uložení.” Navrhnu jednoduché řešení.

“Nebuď drzá. Ty loutky spravíš. Zítra ti ukážu jak, aby se tvoje fajnový ručičky přiučily rodinnému řemeslu.” 

“Jasně, dědo to bylo úžasný! Nadšeně jsem  souhlasila a bylo mi jedno, že se jednalo o trest. “Budeš mi u toho vyprávět o naší rodině? Jaký to vlastně bylo za těch komunistů? To jsi vážně podepsal chartu 77“ prohodila jsme na závěr, než jsem opustila půdu. Čímž jsem mu dokonale vyrazila dech. Myslím si, že jsem to tipla správně, ten Harlekýn patřil jemu, takže to vlastně byl, tak trochu děda kdo mě zachránil, jelikož to byli jeho emoce a sny kdo stvořily Harlekýna v celé jeho kráse, který se nechtěl podrobit systému.

 

Druhý den jsem vykopala na zahradě jámu a kousky  pana Pantalone jsem tam zahrabala, doufám, že z něj vyroste nový strom, který bude plodit lepší plody. Divadélko jsem s dědovou pomocí opravila. A slíbil mi, že mě naučí, jak se loutka vyrábí, aby mohla Harlekýnovi vytvořit jeho Kolombínu.

 

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena

Autor díla:

 

O díle:

 Stručný obsah:
Co se tane, když Fabiána poruší zákaz od svého dědy a vydá se na půdu za noci jen při měsíčním svitu? Co jí ohalí divadélko, roddiné dědictví, které se ukrývá na půdě? Dozví se něco o svých kořenech??

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Modrák