Lačnost a prach

2018 - Účastník soutěže
Ročník: 2018
Autor: Jan Jéňa Štercl
Obor: Próza
Skočit na: text o díle | detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 321 krát
Vloženo: 2018-11-10 23:51

Lačnost a prach

Prostorem popela a prachu proplouvalo jako nenasytné monstrum cosi, co svým tvarem mohlo připomínat obří chobotnici. Přestože to nevyvíjelo závratnou rychlost, šla z pohybu té věci hrůza, protože představoval pro své okolí čirou zkázu. Krajem se táhnul Úl, poslední náznak toho, co kdysi bývalo velkolepou civilizací a nyní se omezilo pouze na nízké pudy přežití.
Vývoj lidských organismů (nebo toho co z nich zbylo) se po Velké jaderné válce značně změnil. Ve své podstatě bylo stiskem několika červených tlačítek 98 % populace zachráněno před pravým chaosem, který nastal, když došly zásoby nukleárních zbraní. Boj o potravu a životní prostor byl totiž leckdy mnohem krutější než rychlá smrt zpopelněním či rozdrcením tlakovou vlnou.
Přeživší se museli rychle adaptovat na nové prostředí. Lidskost zahynula. Myšlenky pomalu bledly. Jazyk byl nahrazen primitivnějšími formami komunikace.
Ti, co o svůj holý život bojovali sami, nepřežili dlouho. Byli pohlceni vznikajícími kmeny, které začaly ovládat celý zbytek známého světa. A jednotlivé menší kmeny byly pohlcovány těmi většími.
Tak vznikl Úl. Poslední samostatně myslící bytost tvořená troskami lidstva, v níž každý prvek měl určitou funkci, jejímž plněním přispíval celku.
Při bližším pohledu na tohoto zplozence moderního světa zjistíme, že šlo pouze o shluk humanoidních bytostí, jež kdysi bývaly lidmi. Lezli po sobě a lepili se na sebe, jako neforemný houf červů. Páchli hnilobou. Skoro se až roztékali před očima. Každý sám byl jen nepatrnou neustále se pohybující částečkou obřího monumentu ošklivosti.
Všechno to byly už jen odporné karikatury člověka. Opuchlé, kostnaté schránky s tvářemi zakrytými plynovými maskami, jeden jako druhý.
Dokonce i královna se svým vzhledem od ostatních součástí Úlu nelišila. Přesto vše řídila a každý věděl, o koho jde.
Královna je totiž zákonem Úlu. Tvoří centrální nervovou soustavu celého toho obřího kolosu a její právo na vládu lze tedy považovat za evidentní a nepopiratelné. Ona jediná nemá zdegenerovanou mysl. Ona jediná prozřela z bestiálního deliria, do kterého lidstvo upadlo. Nebo snad ne?
V momentě, kdy Úl prosíval skrze své útroby zbytky jakéhosi zapomenutého velkoměsta, narazil jeden její komponent na ohořelou fotografii. Fotografii mladé dívky v záři zapadajícího slunce. Na malou chvíli upřel svůj zrak na ten ohořelý kousek minulosti a v ten moment vystoupila jeho mysl zpod povlaku zapomnění. Hlavou se mu totiž mihla jednoduchá myšlenka.
Člověk.
Hned na to však myšlenka opět zaplula za závěs kolektivního nevědomí. Zahodil fotografii a pokračoval v hledání jakékoliv organické hmoty, kterou by mohl Úl pozřít.
Po určitém čase, který v novém světě ztratil praktický význam, se mu však ta myšlenka opět promítla na pozadí zatemnělé mysli.
Člověk.
Pomalu si totiž začínal uvědomovat, co to znamená. 
V průběhu dalšího konání jeho stereotypního poslání si pak začínal vybavovat další slova. Až to nakonec nebyla jenom slova, ale i obrazy. O co šlo? Byly to snad vzpomínky? Nebo šlo jen o pokřivené představy něčeho, co kdysi bývalo skutečné? Ať šlo o cokoliv, kolektivní vědomí Úlu tyto jeho myšlenky nevnímalo. Jejich navždy rozežrané mozky už nikdy nebudou schopné uvažovat ve vyšších rovinách, a tak jsou odkázány k věčnému spánku pod rouškou primitivního myšlení.
Ale čím byl výjimečný právě on? Proč jeho mysl nepodlehla?
Člověk.
Pracoval jako součást kolektivu a podílel se na jeho existenci, ale nebránilo mu to využívat nově obnovenou schopnost. Byl fascinován, že může myslet!
Vybavoval si čím dál tím víc. Barvy, věci, pachy, chutě i zvuky. To vše se mu vracelo. Pociťoval nejintenzivnější nával emocí v celém svém životě.
Ovšem v momentě, kdy byla jeho mysl dostatečně nasycena novými vjemy a srovnala se se znovu nabytým vědomím, vetřela se mu do toku myšlenek jedna obzvlášť zákeřná a zlá. Otázka, jež si totiž položil, mrazivě bodala do hloubi duše (pokud něco takového ještě existovalo). Proč to všechno skončilo takhle? V prachu a změti odporně páchnoucích těl.
Nejhorší na této otázce bylo, že si dokázal odpovědět.
Podle něj za vše mohli ti, co byli na vrcholu. Všichni ti, kteří využívali víry svých svěřenců jen k tomu, aby hráli, že vše dělají pro ně, zatímco budou sami jen lačně hltat výhody svého postavení. Politici, vojenští vůdci, církevní představení, hlavy států, bohatí a vlivní…
Královna. Patří snad také k této mocenské mašinérii?! Nevyužívá jen svého postavení, aby pro sebe získávala to nejlepší, co ještě ze světa zbylo?
S těmito myšlenkami a rukou zaťatou v pěst se pomalu pohyboval napříč Úlem. Byl totiž stále jeho součástí a věděl, jak zapadnout, aby nevzbudil žádné podezření. Podezření, že je buďto cizí formou života, nebo ještě hůře, že je pro Úl nebezpečný. Hledal totiž královnu.
Chtěl se přesvědčit o svých domněnkách. Zjistit, zda královna také naplňuje jeho mustr lačného vládce.
Proplétal se napříč těly, která na něj začínala působit obzvlášť odpudivě. Ta nepřeberná masa zmařených životů, jak se plazí po rozbořených torzech domů, vyplňuje každou škvíru v prostoru a s lačností démonů prohrabává veškerý okolní odpad a nánosy prachu. Hnus!
V momentě, kdy se však dostal kam chtěl, odehnal tyto myšlenky a vrátil se ke svému cíli. Královna stála přímo před ním a mohl ji tedy nepatrnou chvíli sledovat.
Svým zevnějškem se sice shodovala s ostatními, ale bylo vidět, že o její blaho se stará více částí Úlu, než je pro jedince obvyklé. Navíc se pohybovala zcela vzpřímeně a při svém pohybu vpřed šlapala po svých poddaných, jež jí oddaně padali k nohám a předkládali jí to nejlepší, co na zničeném světě dokázali najít.
Byla to tedy pravda. Jen využívala své výhody nad ostatními a těžila z těžkosti situace.
Z jeho očí se začaly hrnout záplavy slz a dusily jej.
Bezmyšlenkovitě se plazil ke královně. Viděl v ní ztělesnění všeho, co vedlo lidskou populaci skrze nepřeberné množství tragédií až k tomuto okamžiku. Lidé se posunuli od jednoho problému zpět k tomu samému. Hrozné bytosti.
Tápal okolo sebe po čemkoliv, co by mohl použít jako zbraň, až se mu na konci svého zoufalého tažení vpřed cosi zlověstně mihlo v ruce.
Úl však jeho cíl vycítil a v momentě, kdy se ke královně dostal, ho nenávistně rozcupoval na cáry, které si rozdělil mezi sebe a strávil.
Královna však jen vrávoravým pohybem klopýtala na místě ve snaze udržet rovnováhu. V krku měla zaražené cosi lesklého a velice ostrého. S nesmírným úsilím, doprovázeným nepřirozeně nadměrnou bolestí, si ten předmět z krku vytáhla. Poslední, co spatřila, než dopadla na záda, byl její vlastní odraz v krví potřísněném kusu skla.
Královna byla mrtvá.
Bez jejího vědomí se Úl vymknul kontrole. Zdevastované lidské schránky zaútočily proti sobě navzájem a Úl se prakticky sám pozřel. Napříč torzem světa se pak vznášel už jen ten prach a popel.
Byl to definitivní konec lidstva, včetně toho, co z něj zbylo.

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena + skautský tisk

Autor díla:

 

O díle:

Nejde o lehké čtení pro slabé žaludky.

Lačnost a prach je moje nejnovější povídka reflektující současný strach společnosti z "jaderné války". Ukazuje, kam by mohlo vést naplnění těchto strašáků a  jak by nás svým jedinečným způsobem stáhlo zpět ke kořenům... Ke kořenům civilizace, kde před vší myšlenkovou vyspělostí stály v popředí primitivní pudy. 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Modrák