Tramvaj č. 18

2016 - Účastník soutěže
Ročník: 2016
Autor: Běla Marie Bělka Samková
Obor: Próza
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 359 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Do tramvaje nastoupil starší muž s koženou taškou. Po krátkém rozhlédnutí zamířil na volné místo vedle poklimbávající paní. Vytáhl mobil a chvíli do něj něco vzrušeně ťukal, pak ho odložil do kapsy a od té doby ho pravidelně kontroloval. Paní vedle něj si opřela hlavu o okýnko. Podívala se krátce na hodinky, dlouze zívla a zavřela oči.

Když muž vytáhl mobil asi po páté, konečně na něm objevil příchozí zprávu. Chvíli si ji četl, zamračil se a po krátkém zamyšlení zase trochu naštvaně na ni odpovídal.

Paní na vedlejší sedačce už pravidelně oddechovala.

Na další křižovatce tramvaj zatáčela prudce doprava. Pán zrovna uklízel mobil a rychle se chytil sedačky.  V tu chvíli mu na rameno dopadla hlava spící spolucestující.  Muž se na ni nervózně podíval a trochu zatřásl paží. Paní se ani nepohnula a spala spokojeně dál. Chvíli se nedělo vůbec nic. Pán se nejistě rozhlížel kolem. Své ruce vztahoval k ženě na rameni, aby ji odstrčil, ale nikdy se jí nedotkl, pokaždé ucukl a poškrábal se ve vlasech.

Najednou se v něm ale cosi zlomilo. Složil ruce, mírně se narovnal a své pohyby úplně uklidnil a zjemnil, jakoby se rozhodl nechat paní spát za každou cenu. Pomalu a opatrně si sáhl do kapsy pro mobil. Nevytáhl však nic. Položil obě ruce kolem své tašky a trochu se usmál.

V jeho očích se zalesklo dojetí.

...

 

"Tomášku, posuň se prosím, ať si vedle tebe může sednout ještě David"
"Nemůžu, mami!" řekl důrazně asi čtyřletý klučina. "Proč bys nemohl?" řekla trochu nazlobeně maminka," vždyť je to tvůj bratr."

"Nemůžu, mami," trval na svém Tomášek. "Mám meeting."

"Cože máš??"
"Meeting" opakoval malý kluk až s překvapivě dobrou anglickou výslovností.

"Tak vezmi s sebou na meeting i Davídka" Snažila se maminka stále nacpat na sedačku menšího kloučka. Ale Tomášek ho opět vystrčil. Tak, tak, že ho maminka stačila zachytit. 

"Maminko," pravil důležitě. "Já mám meeting s panem židitelem a to nemůžu být lušen pži tom meetingu"

Maminka si povzdechla a popadla do náruče staršího synka, který při slovech meeting s ředitelem jen hrozivě vykulil oči a otevřel pusu dokořán.

Maminka se tedy se synem v náručí pokoušela vyřešit další zádrhel. Volnou rukou našla v kabelce čepici a snažila se ji nasadit Tomáškovi na hlavu. Ten ale svou hlavu bránil stejně tvrdě, jako předtím své místo.  Rukama i nohama šermoval kolem sebe, jak jen čtyřleté dítě umí. A věřte mi, že umí víc, než si myslíte.

"Broučku, venku je zima a sněží!" Zkoušela to po dobrém maminka. "Nastydneš, nebudeš chodit do školky."

Nic nepomáhalo. Odpověď byla vždy: "Néééééééééééé!"

Maminka toho jednou rukou moc s Tomášem nesvedla a už značně naštvaná se obrátila na syna v náručí. 
"Tak mi Davide taky pomoc s tou čepicí!" Davídek ale měl oči stále vykulené a z otevřené pusy mu začaly kapat sliny na maminčin kabát. Maminka si opět jen povzdechla a chvíli bylo ticho, které ale rozřízl silný dětský hlásek Davídka. Zřejmě se konečně vzpamatoval.

"Mamí? Co je to šititel?"
...

Starý muž seděl pohodlně opřen o sedačku se zarudlýma očima a vyprávěl všem kolem sebe o svém životě. Několik lidí se od něj vzdálilo, ostatní se smířili s občasným přitakáním –„hmm, ano?“

Jeho bohaté příběhy se rozléhaly po celé tramvaji.

Vyprávěl o své ženě. Vyprávěl o dětech, co které dnes dělá, kolik mají vnoučat. Vyprávěl o tom, jak se v prodejně změnil personál a už mu paní Kučerová neschovává ten nejlepší kousek salámu. Vyprávěl o tom, jak požádal svou ženu o ruku, a o svatbě. Vyprávěl o domě, který postavil vlastníma rukama. Vyprávěl o svých studiích. Vyprávěl o svém dětství a o rodičích.

Vyprávěl o své mamince a celou tvář mu pokryly horké slzy.

...

Vystoupili jsme z tramvaje a šli po chodníku podél Vltavy.

"Proč se na ty lidi tak usmíváš? Vždyť jsou to všechno cizí lidi, které nikdy v životě neuvidíš" Rýpl si do mě kamarád.

"Musím se usmát, protože jsou zajímaví"

"Ale vždyť se usmíváš na všechny?"
"Protože všichni jsou zajímaví"
"Jak to víš? Třeba to je jen nějaká prodavačka, co žije takovým stereotypem, že ani neví, co to jsou Vánoce. "
"Myslím, že jsi mě nepochopil. Chceš vysvětlit, jak to myslím?" Jeho náznak kývnutí jsem dobře znala a vždy brala jako souhlas

"Když se řeknou lidé, představíš si dav neurčitých lidí. Když jedeš metrem, jdeš městem, nebo jinde potkáváš lidi, vnímáš je rozmazaně, jen jako pozadí SEBE a SVÉHO dne. Oni nejsou jen neurčitá masa čehosi. Každý tě míjí zvlášť a každý nese jiný příběh. Já je chci vnímat jako jednotlivce, jako různé osobnosti, kteří kolem mě prochází.  Nemůžu proniknout do jejich myšlení a vědět, co zažili. Ale aspoň když je míjím, stihnu zachytit jejich pohled. A v tu chvíli, kdy jsem lidi kolem sebe začala brát jako konkrétního člověka a vážím si každého zvlášť, v tu chvíli se na ně po cestě musím podívat a někdy se neubráním úsměvu. Víš, tím že je potkám  se stanu součástí… ne, to je moc silné slovo, spíš takovým střípkem, takovou malou tečkou v jejich životě.  Třeba ta tramvaj, ze které jsme před chvílí vystoupili.  Kdyby v ní každý dokázal zaostřit na konkrétní lidi a pochopil a přijal, že jsou jedineční a že mají svůj vlastní život, pak, myslím, by byl svět o něco lepším." 

Vloženo: 2016-11-07 19:52
Poslední aktualizace lajek: -0001-11-30 00:00:00

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena + skautský tisk

Autor díla:

 

Další autoři, poděkování:

Děkuji všem lidem, které jsem ten den potkala

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý