Děkujeme, odcházíme

2015 - Účastník soutěže
Ročník: 2015
Autor: Jakub Rádio Novák
Obor: Próza
Skočit na: text o díle | detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 592 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Kolona černých automobilů projela branou Pražského hradu. Vozidla jedno po druhém zastavila na nádvoří a ven začali vystupovat vážně vyhlížející muži v oblecích.

Politik, vyhlížející z okna, vzdychl, ztěžka dosedl na židli a složil hlavu do dlaní.

Kde se stala chyba?“ pronesl spíše k sobě, než ke dvěma přítomným, Když jsme se zbavili komunistů, myslel jsem, že to nejhorší, čím se budeme zabývat, bude oživení ekonomiky, odjezd ruských jednotek a začleňování do západní Evropy. Ale tohle by mě nikdy nenapadlo.

Měli jsme na to myslet, Petře,navázal druhý, o něco starší muž, Do listopadu jsme táhli za jeden provaz. Ale teď...otráveně si povzdechl, Teď se jim zdá, že změny jdou moc pomalu a že to je naše vina, vina vlády v Praze.

To je přeci nesmysl, Pavle, jdeme tak rychle, jak to jen jde. Ve velkém privatizujeme a Slovensko je na tom stejně jako my, nijak je neznevýhodňujeme,oponoval Petr - ten, který prvně vyhlížel z okna.

Samozřejmě, že ne,okamžitě pokračoval Pavel, Ale tady už nejde o to, co děláme my. Ten problém tady byl ještě před totalitou, ta ho na nějaký čas zmrazila tak, aby se neukazoval, ale on mezitím nabobtnal a teď nám vybuchuje do obličeje.

Asi tak,přikývl třetí přítomný muž, A jejich politici tomu nijak nepomáhají. Polovina z nich ani nerozumí tomu, co se tady v Praze děje, ale ví, co se Slovákům líbí, a tak to v nich posilují, jen ať si nahrabou na svůj píseček.

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil mladý muž v šedém obleku.

Čekají na vás, pánové,řekl rychle a zase zmizel.

Tři politici vstali a opustili kancelář.

 

* * *

 

Já tohle nesnesu, to je jako mluvit do stěny!vykřikl Petr, jakmile za ním zaklaply dveře. Několikahodinové jednání nepřineslo žádné výsledky a jeho nervy byly napružené tak, že by na ně trampové mohli hrát u táboráku, Řeknu, něco o 'jejich věcech' a obviní mě, že Čechy od společných problémů distancuji, mluvím o 'našich společných věcech' a jako mávnutím proutku zase omezuji suverenitu Slovenska.

Je to v úhlu pohledu. Myslím, že v předválečné republice se s nimi jednalo mnohem lépe,vysvětlil Pavel, který vešel s ním.

Jak to myslíš?

Tehdy jsme na tom byli stejně, starší muž se pokusil doplnit své vyprávění. Samozřejmě, že období, jež popisoval, nepamatoval, ovšem byl zkušeným znalcem lidí a rychle poznal, kde je jádro problému,My i oni jsme získali samostatnost a viděli jsme stát idealisticky, národnostně. My jsme teď ekonomové, díváme se na čísla a snažíme se vydělat – tak jako západ – , oni se naopak drží těch národních ideí. Češi už stát získali, myšlenka národního státu je dobudována, přišel čas jít dál, to Slováci necítí.

Co jim tedy podle tebe mám dát? Nechtějí peníze, protože se prý cítí na Česku závislí, nechtějí federaci, protože potom budou stále vázáni. Netuším co jim nabídnout, aby byli spokojeni a zachovali tuhle republiku,vyhrkl zoufale. Petr byl zastáncem jednotného Československa. Nechtěl vidět svou zemi rozdělenou na dva malé státy, které nebudou s to obstát v mocné Evropě.

Takhle to nemůžeš brát. Oni, ať už si to uvědomují nebo ne, chtějí samostatnost. Možná, když je ohromíš nějakým extrémně vstřícným návrhem, dáš jim důvod k zamyšlení,navrhl Pavel.

Co navrhuješ?tázavě zvedl obočí.

Pokud jsi ochotný tak daleko zajít... Konfederaci.

Petr, který se zrovna pokusil napít vody, začal nekontrolovatelně kašlat. Pak vystřídal barvy od modré k červené.

To nemyslíš vážně!? To... Jak jim potom zabráníme, aby se odtrhli, kdy se jim zlíbí?

Nezabráníme. Právě to by je mohlo uspokojit. Je to extrém, ale pokud je chceš přesvědčit, tohle je jediná možnost,Pavel to pronesl klidně, ovšem z jeho výrazu bylo očividné, že i jemu je tato myšlenka proti srsti.

Ne. Ne, ne ne ne! Musí být nějaká hranice, kam až jsme ochotni ustoupit,opřel se o stůl a chvíli zhluboka dýchal, Jak to mohlo dojít až sem? Tohle měl být sen... Naše společná, svobodná republika.

Z každého snu se musíme probudit. Běž se vyspat, další jednání začíná zítra ráno a my potřebujeme, abys na to byl v nejlepší formě,otevřel dveře, počkal až Petr výjde a následoval ho.

 

* * *

 

Z ranního jednání se Petr vrátil o poznání klidnější, než včera. Počkal, až vstoupí i Pavel, pak se posadil do křesla v rohu kanceláře a pomalu pronesl.

To je konec, že ano?

Asi ano,odpověděl Pavel prostě.

Tohle jsem nechtěl.

Nikdo z nás... Ale musí to být.

Já v tuhle republiku věřil. Nikdy by mě nenapadlo, že budu strůjcem jejího konce,sáhl do skříně vedle sebe, vytáhl láhev čiré tekutiny a dvě sklenice. Obě naplnil a jednu podal Pavlovi, Nevím, jestli to dokážu, odsouhlasit jim zničení této země.

Nejde to jinak, viděl jsi sám, že oni už o žádnou dohodu nestojí,řekl potichu starší muž a překlopil do sebe celý obsah sklenice, Na tohle téma nikdy nenajdete společný pohled.

Petr mlčky přešel k oknu, za kterým drnčely kapky deště, jakoby i počasí vědělo, k čemu se v této poměrně mladé republice ve středu Evropy schyluje.

Naše národy si spolu prošly mnohým. Možná je čas, aby to skončilo,řekl po chvíli a vyprázdnil svou sklenici.

Jak jsem už řekl, všechno musí jednou skončit,odvětil okamžitě Pavel, položil sklenici a namísto ní se napil přímo z načaté láhve, Ale právě proto možná zítra začne něco nového.

Vloženo: 2015-10-31 23:39
Poslední aktualizace lajek: -0001-11-30 00:00:00

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena + skautský tisk

Autor díla:

 

O díle:

*Dlouho jsem uvažoval o tom, co použít jako námět k letošnímu tématu, až nakonec, dva dny před uzávěrkou mě napadlo právě toto. Přeci jen různý pohled Čechů a Slováků v letech mezi Sametovou revolucí a rozpadem Československa se k 'Úhlu pohledu' docela hodí.
Po prvních pár řádcích jsem se také rozhodl nepoužívat žádné reálné postavy. Přestože jich tam tak jako tak mnoho není, nechtěl jsem zabřednout do pokusů o vystihnutí jejich charakterů a vzdalovat se tak myšlenkám, které jsem chtěl zakomponovat.
Tak nakonec vzniklo dílo, které vidíte před sebou.
Na závěr bych také dodal, že právě takováto témata si vybírám, protože historie, zvláště pak ta československá, je mi blízká a rád se jí zaobírám v takovýchto povídkách.


 
Kolona černých automobilů projela branou Pražského hradu. Vozidla jedno po druhém zastavila na nádvoří a ven začali vystupovat vážně vyhlížející muži v oblecích.

Politik, vyhlížející z okna, vzdychl, ztěžka dosedl na židli a složil hlavu do dlaní.

„Kde se stala chyba?“ pronesl spíše k sobě, než ke dvěma přítomným, „Když jsme se zbavili komunistů, myslel jsem, že to nejhorší, čím se budeme zabývat, bude oživení ekonomiky, odjezd ruských jednotek a začleňování do západní Evropy. Ale tohle by mě nikdy nenapadlo.“

„Měli jsme na to myslet, Petře,“ navázal druhý, o něco starší muž, „Do listopadu jsme táhli za jeden provaz. Ale teď...“ otráveně si povzdechl, „Teď se jim zdá, že změny jdou moc pomalu a že to je naše vina, vina vlády v Praze.“

„To je přeci nesmysl, Pavle, jdeme tak rychle, jak to jen jde. Ve velkém privatizujeme a Slovensko je na tom stejně jako my, nijak je neznevýhodňujeme,“ oponoval Petr - ten, který prvně vyhlížel z okna.

„Samozřejmě, že ne,“ okamžitě pokračoval Pavel, „Ale tady už nejde o to, co děláme my. Ten problém tady byl ještě před totalitou, ta ho na nějaký čas zmrazila tak, aby se neukazoval, ale on mezitím nabobtnal a teď nám vybuchuje do obličeje.“

„Asi tak,“ přikývl třetí přítomný muž, „A jejich politici tomu nijak nepomáhají. Polovina z nich ani nerozumí tomu, co se tady v Praze děje, ale ví, co se Slovákům líbí, a tak to v nich posilují, jen ať si nahrabou na svůj píseček.“

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil mladý muž v šedém obleku.

„Čekají na vás, pánové,“ řekl rychle a zase zmizel.

Tři politici vstali a opustili kancelář.

 

* * *

 

„Já tohle nesnesu, to je jako mluvit do stěny!“ vykřikl Petr, jakmile za ním zaklaply dveře. Několikahodinové jednání nepřineslo žádné výsledky a jeho nervy byly napružené tak, že by na ně trampové mohli hrát u táboráku, „Řeknu, něco o 'jejich věcech' a obviní mě, že Čechy od společných problémů distancuji, mluvím o 'našich společných věcech' a jako mávnutím proutku zase omezuji suverenitu Slovenska.“

„Je to v úhlu pohledu. Myslím, že v předválečné republice se s nimi jednalo mnohem lépe,“ vysvětlil Pavel, který vešel s ním.

„Jak to myslíš?“

„Tehdy jsme na tom byli stejně,“ starší muž se pokusil doplnit své vyprávění. Samozřejmě, že období, jež popisoval, nepamatoval, ovšem byl zkušeným znalcem lidí a rychle poznal, kde je jádro problému, „My i oni jsme získali samostatnost a viděli jsme stát idealisticky, národnostně. My jsme teď ekonomové, díváme se na čísla a snažíme se vydělat – tak jako západ – , oni se naopak drží těch národních ideí. Češi už stát získali, myšlenka národního státu je dobudována, přišel čas jít dál, to Slováci necítí.“

„Co jim tedy podle tebe mám dát? Nechtějí peníze, protože se prý cítí na Česku závislí, nechtějí federaci, protože potom budou stále vázáni. Netuším co jim nabídnout, aby byli spokojeni a zachovali tuhle republiku,“ vyhrkl zoufale. Petr byl zastáncem jednotného Československa. Nechtěl vidět svou zemi rozdělenou na dva malé státy, které nebudou s to obstát v mocné Evropě.

„Takhle to nemůžeš brát. Oni, ať už si to uvědomují nebo ne, chtějí samostatnost. Možná, když je ohromíš nějakým extrémně vstřícným návrhem, dáš jim důvod k zamyšlení,“ navrhl Pavel.

„Co navrhuješ?“ tázavě zvedl obočí.

„Pokud jsi ochotný tak daleko zajít... Konfederaci.“

Petr, který se zrovna pokusil napít vody, začal nekontrolovatelně kašlat. Pak vystřídal barvy od modré až k červené.

„To nemyslíš vážně!? To... Jak jim potom zabráníme, aby se odtrhli, kdy se jim zlíbí?“

„Nezabráníme. Právě to by je mohlo uspokojit. Je to extrém, ale pokud je chceš přesvědčit, tohle je jediná možnost,“ Pavel to pronesl klidně, ovšem z jeho výrazu bylo očividné, že i jemu je tato myšlenka proti srsti.

„Ne. Ne, ne ne ne! Musí být nějaká hranice, kam až jsme ochotni ustoupit,“ opřel se o stůl a chvíli zhluboka dýchal, „Jak to mohlo dojít až sem? Tohle měl být sen... Naše společná, svobodná republika.“

„Z každého snu se musíme probudit. Běž se vyspat, další jednání začíná zítra ráno a my potřebujeme, abys na to byl v nejlepší formě,“ otevřel dveře, počkal až Petr výjde a následoval ho.

 

* * *

 

Z ranního jednání se Petr vrátil o poznání klidnější, než včera. Počkal, až vstoupí i Pavel, pak se posadil do křesla v rohu kanceláře a pomalu pronesl.

„To je konec, že ano?“

„Asi ano,“ odpověděl Pavel prostě.

„Tohle jsem nechtěl.“

„Nikdo z nás... Ale musí to být.“

„Já v tuhle republiku věřil. Nikdy by mě nenapadlo, že budu strůjcem jejího konce,“ sáhl do skříně vedle sebe, vytáhl láhev čiré tekutiny a dvě sklenice. Obě naplnil a jednu podal Pavlovi, „Nevím, jestli to dokážu, odsouhlasit jim zničení této země.“

„Nejde to jinak, viděl jsi sám, že oni už o žádnou dohodu nestojí,“ řekl potichu starší muž a překlopil do sebe celý obsah sklenice, „Na tohle téma nikdy nenajdete společný pohled.“

Petr mlčky přešel k oknu, za kterým drnčely kapky deště, jakoby i počasí vědělo, k čemu se v této poměrně mladé republice ve středu Evropy schyluje.

„Naše národy si spolu prošly mnohým. Možná je čas, aby to skončilo,“ řekl po chvíli a vyprázdnil svou sklenici.

„Jak jsem už řekl, všechno musí jednou skončit,“ odvětil okamžitě Pavel, položil sklenici a namísto ní se napil přímo z načaté láhve, „Ale právě proto možná zítra začne něco nového.“

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý