Peřináč

Vítěz oboru
Ročník: 2015
Autor: Jiří Zak Kouřil
Obor: Próza
Skočit na: text o díle | detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 1060 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Peřináč

 

„Bojíš se někdy?“ zašeptal jí do ucha příjemný chlapecký hlas.

„A čeho prosím tě?“ odpověděla otázkou.

„Že spadneš, nebo narazíš. Že tě zradí i ostatní smysly,“ pronesl chlapec a začal jí hladit medově zrzavé vlasy, „Nedovedu si představit, že bych se bez zraku obešel. Tak strašně bych litoval, že už některé věci nikdy neuvidím.“

„Ale ty věci by přece pořád existovaly, ne? Krásu jde vnímat i jinak než pohledem. Pořád slyším, mám cit v prstech. Záleží, jak si to promítneš v hlavě.“

Cítila, jak chlapec pokrčil rameny.

„Víš, možná bych měla opačný problém,“ pronesla dívka a posunula se v jeho objetí, „Já nevidím od narození. Možná jsem spokojenější se svou fantazií, než s realitou. Kdyby se mi vrátil zrak, spousta věcí by mne určitě zklamala.“

Chlapec se uchechtl.

„Třeba bys zjistila, jak vlastně vypadají blond vlasy a hned mě poslala na obarvení?“

Dívka se otočila a dala mu pusu. Krátký, ale šťastný polibek.

„Víš, strachem jsem se nechala ovládnout několikrát. Nejsou to hezké vzpomínky,“ pronesla po chvíli melancholicky, „Když nevidíš, pramení tvůj strach z nejistoty. Když jsi nejistý, nevěříš sám sobě. Když nevěříš sám sobě, musíš bojovat za každý krok, který uděláš. Nebo se necháš vést. Závislý na pomoci ostatních, přestaneš vnímat krásy kolem sebe a všímáš si pouze vlastního bezpečí. A bez krás, byť maličkých nemá život smysl.“

Kolem lavičky, na které seděli, proletěl ptáček, posadil se nedaleko a začal zpívat.

„Pěnkava. A jak pěkná,“ řekl chlapec.

Po chvilce mlčení se ozvala dívka.

„Ne, ne. Je to dlask,“ opravila ho.

„Poznáš ptáky podle zpěvu?“ zeptal se s úsměvem na rtech.

„Někteří nevidomí mají holt sluch tak dobrý, že ptačí zpěv poznají bezchybně,“ odpověděla vážně. Pak ale hned nasadila úsměv, „A někteří, jako já, mají dobrou paměť, a když někde hnízdí ptáček už několikátým rokem, tak si to zapamatují. Upřímně, mám někdy pocit, že bych si ani tolik věcí pamatovat neměla.“

Chlapec ji pohladil po vlasech.

„Snad mi nechceš říct, že dobrá paměť je vlastně špatná.“

Ušklíbla se.

„Ne, jen jsou věci, na které bych si radši nepamatovala. Některé moje strachy…“

„Nejsem si moc jistý, jestli úplně chápu, jaký typ strachů máš na mysli,“ pronesl.

Dívka si povzdechla.

„Například jeden ještě z doby, kdy jsem si neuvědomovala, že jsem slepá. Jedna z mých prvních vzpomínek.“

 

„Pojďme něco uvařit,“ pronesla babička, zvedla se z křesla a zamířila chodbou ke kuchyni, „S takovou bychom na oběd neměly co k jídlu.“

Dívenka, asi tříletá, ji následovala. Radostně se točila a tancovala chodbou. Otočka, otočka, skok a znovu. Nebála se. U babičky byla už tolikrát a orientace v prostoru jí nedělala problém. U svého, trošku nemotorného tance si ještě pobrukovala melodii s kroky.

„Jedna, hop, hop, dva. Jedna, dva ho-,“

Její slova utnul prudký náraz, který ji zastavil ve skoku a povalil na zem. Hned po dopadu se ozvala silná bolest, snad nejsilnější, jakou si do té doby její dětský mozeček pamatoval. Hlava jí celá třeštila a pulzovala. Dvakrát se přerývavě nadechla a začala se třást. Pak se rozplakala.

„Copak se děje?“ ozval se u ní babiččin hlas plný obav a znepokojení.

„Proboha! Jsi v pořádku? Co se ti přihodilo?“ zazněl hlas po chvilce mnohem blíž. Tentokrát z něj čišel strach.

„Něco,“ popotáhla, „Něco mě bouchlo.“

Cítila, jak ji babička pohotově prohlíží čelo.

„To byl peřináč,“ oznámila po pár okamžicích s mírnou úlevou ve hlase, „Bude to dobrý.“

Peřináč znělo dívence v hlavě. Ležela na zemi a vůbec nechápala, co se stalo. Neměla ponětí, co slovíčko znamená.

Když jí babička řekla, že se půjdou posadit do kuchyně a ona jí udělá obklad, přikývla.

Přitom si pořád hrála s tím slovíčkem. Znělo trochu strašidelně. Jako jméno pro čerta. Nebo bubáka.

„Tak tady počkej,“ posadila ji babička na židli, kterou dívenka moc dobře znala, „zajdu pro něco, čím ti tu bouli zchladíme.“

Mezitím se jí hlavičkou pořád honily myšlenky.

Proč by ji ale čert bil do hlavy? Pak jí to napadlo. Když by ji čert praštil do hlavy tak moc, až by usnula, jako když rytíř vytrestá loupežníky v pohádce, mohl by ji snadno strčit do pytle a odnést. Třeba znal i nějakou ježibabu, která by ji chtěla vykrmit a uvařit jako Jeníčka s Mařenkou.

Musí si na Peřináče dávat pozor, aby ji neukradl.

 

„Když jsem do něj vrazila, nevěděla jsem, že ho tam babička přestěhovala z půdy na ozdobu. Podle mě tam měla být volná chodba. Od té doby jsem po ní nechtěla chodit sama. Potřebovala jsem, aby mě někdo vedl za ruku. Vždycky jsem se držela u opačné zdi a bála se, aby Peřináč neudeřil znovu,“ vyprávěla smutně.

„A to tě nenapadlo, že je to jenom výtvor tvojí fantazie?“ zeptal se chlapec.

„Dokud jsem nevěděla, že jsem slepá, tak ne,“ vzdychla dívka, „Víš, myslela jsem si, že jsem normální. Že všichni svět “vidí“ tak jako já. Až později mi došlo, že něco není úplně v pořádku a začala jsem si klást otázky jako: Jak vlastně může máma řídit auto, když nejde vidět, kam jedeme. A přestože jsem později věděla, že nevidím, stejně mi to ještě trvalo nějakou dobu, než jsem přestala věřit ve strašidla.“

„Nakonec jsi teda zjistila, jak to bylo,“ konstatoval.

„Ano a jsem za to strašně ráda,“ usmála se, „Na tom peřináči jsou vyřezávané postavy. Lovci se psy, jeleni, urozené dámy. Když jsem to objevila, trávila jsem u něj hodiny, přejížděla po něm rukama a ty postavy jsem napodobovala, vymýšlela jejich příběhy. Bylo to pro mě jako televize.“

„Peřináč teda po tom všem nebyl až tak špatný, že.“

„No, tím si nejsem úplně jistá. Víš, máma mi říkala, že předtím jsem chtěla pořád tancovat. Když začala hrát jakákoliv hudba, skákala jsem a točila jsem se. A potom, nejspíš kvůli tomu nárazu, jsem přestala. I teď mám z tance nepříjemný pocit. Možná je to pro mě i bezpečnější.“

Dal jí útěšnou pusu na tvář a pohladil ji po vlasech.

„Obavy z neznáma jsou přirozené a v pořádku. Problém začíná, když se neznáma bojíme, protože si myslíme, že jsme ho poznali,“ prohlásil, „Myslím, že tenhle citát tvoji první vzpomínku dobře vystihuje.“

Přitakala.

„Poslyš,“ začal chlapec po několika okamžicích, „nechtěla by sis zatančit?“

„Cože?“ přišla lehce zmatená odpověď.

„Žádný peřináč tu není. O hudbu se nám stará ten tvůj dlask…“

„No nevím,“ zašklebila se dívka.

„Poslouchej, strach je od toho, aby se překonával. A já bych si přál, aby se mnou moje přítelkyně tancovala.“

Vstal z lavičky a uchopil její ruku. Sice to neviděla, ale cítila, že se usmívá a vrhá na ni zamilovaný, lehce prosebný pohled.

„Eh… to záleží, jak se na to díváš,“ odpověděla tak nějak nejistě.

„To sice jo, ale to i u peřináče. Buď je to něco, co ti způsobilo strašnou bolest a trauma, nebo něco, co tě těší svojí krásou. Představ si na chvilku, že jsi ta vznešená dáma a já jsem tvůj rytíř. Povedu tě a nedopustím, aby se ti cokoliv stalo.“

Chvilku přemýšlela, pak jej ještě chvilku nechala čekat. Nakonec se usmála, vstala a chytila se jeho ramene.

Z počátku byla samozřejmě nejistá, přestože mu věřila. Po pár minutách se už nechala beze strachu vést a užívala si ten pocit vlastního pohybu. Připadalo jí, jakoby plula po zemi. Občas chlapce šťastně políbila. Ten ji něžně a zároveň pevně objímal, nenechal ji ztratit rovnováhu. Jeden tanec se protáhl na deset minut, pak dvacet, třicet, čtyřicet…

Tak spolu protančili celou hodinu. Strach se už nevrátil, naopak si dívka tančení opět zamilovala.

A ačkoliv spolu s chlapcem nakonec nezůstali a jí ještě nějakou dobu trvalo najít toho pravého, nikdy toho tance nelitovala.

Ať se na to dívala z jakéhokoliv úhlu pohledu.

Vloženo: 2015-10-30 21:28
Poslední aktualizace lajek: -0001-11-30 00:00:00

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena + skautský tisk

Autor díla:

 

O díle:

„Bojíš se někdy?“ zašeptal jí do ucha příjemný chlapecký hlas.

„A čeho prosím tě?“ odpověděla otázkou.

„Že spadneš, nebo narazíš. Že tě zradí i ostatní smysly,“ pronesl chlapec a začal jí hladit medově zrzavé vlasy, „Nedovedu si představit, že bych se bez zraku obešel. Tak strašně bych litoval, že už některé věci nikdy neuvidím.“

„Ale ty věci by přece pořád existovaly, ne? Krásu jde vnímat i jinak než pohledem. Pořád slyším, mám cit v prstech. Záleží, jak si to promítneš v hlavě.“

Cítila, jak chlapec pokrčil rameny.

„Víš, možná bych měla opačný problém,“ pronesla dívka a posunula se v jeho objetí, „Já nevidím od narození. Možná jsem spokojenější se svou fantazií, než s realitou. Kdyby se mi vrátil zrak, spousta věcí by mne určitě zklamala.“

Chlapec se uchechtl.

„Třeba bys zjistila, jak vlastně vypadají blond vlasy a hned mě poslala na obarvení?“

Dívka se otočila a dala mu pusu. Krátký, ale šťastný polibek.

„Víš, strachem jsem se nechala ovládnout několikrát. Nejsou to hezké vzpomínky,“ pronesla po chvíli melancholicky, „Když nevidíš, pramení tvůj strach z nejistoty. Když jsi nejistý, nevěříš sám sobě. Když nevěříš sám sobě, musíš bojovat za každý krok, který uděláš. Nebo se necháš vést. Závislý na pomoci ostatních, přestaneš vnímat krásy kolem sebe a všímáš si pouze vlastního bezpečí. A bez krás, byť maličkých nemá život smysl.“

Kolem lavičky, na které seděli, proletěl ptáček, posadil se nedaleko a začal zpívat.

„Pěnkava. A jak pěkná,“ řekl chlapec.

Po chvilce mlčení se ozvala dívka.

„Ne, ne. Je to dlask,“ opravila ho.

„Poznáš ptáky podle zpěvu?“ zeptal se s úsměvem na rtech.

„Někteří nevidomí mají holt sluch tak dobrý, že ptačí zpěv poznají bezchybně,“ odpověděla vážně. Pak ale hned nasadila úsměv, „A někteří, jako já, mají dobrou paměť, a když někde hnízdí ptáček už několikátým rokem, tak si to zapamatují. Upřímně, mám někdy pocit, že bych si ani tolik věcí pamatovat neměla.“

Chlapec ji pohladil po vlasech.

„Snad mi nechceš říct, že dobrá paměť je vlastně špatná.“

Ušklíbla se.

„Ne, jen jsou věci, na které bych si radši nepamatovala. Některé moje strachy…“

„Nejsem si moc jistý, jestli úplně chápu, jaký typ strachů máš na mysli,“ pronesl.

Dívka si povzdechla.

„Například jeden ještě z doby, kdy jsem si neuvědomovala, že jsem slepá. Jedna z mých prvních vzpomínek.“

 

„Pojďme něco uvařit,“ pronesla babička, zvedla se z křesla a zamířila chodbou ke kuchyni, „S takovou bychom na oběd neměly co k jídlu.“

Dívenka, asi tříletá, ji následovala. Radostně se točila a tancovala chodbou. Otočka, otočka, skok a znovu. Nebála se. U babičky byla už tolikrát a orientace v prostoru jí nedělala problém. U svého, trošku nemotorného tance si ještě pobrukovala melodii s kroky.

„Jedna, hop, hop, dva. Jedna, dva ho-,“

Její slova utnul prudký náraz, který ji zastavil ve skoku a povalil na zem. Hned po dopadu se ozvala silná bolest, snad nejsilnější, jakou si do té doby její dětský mozeček pamatoval. Hlava jí celá třeštila a pulzovala. Dvakrát se přerývavě nadechla a začala se třást. Pak se rozplakala.

„Copak se děje?“ ozval se u ní babiččin hlas plný obav a znepokojení.

„Proboha! Jsi v pořádku? Co se ti přihodilo?“ zazněl hlas po chvilce mnohem blíž. Tentokrát z něj čišel strach.

„Něco,“ popotáhla, „Něco mě bouchlo.“

Cítila, jak ji babička pohotově prohlíží čelo.

„To byl peřináč,“ oznámila po pár okamžicích s mírnou úlevou ve hlase, „Bude to dobrý.“

Peřináč znělo dívence v hlavě. Ležela na zemi a vůbec nechápala, co se stalo. Neměla ponětí, co slovíčko znamená.

Když jí babička řekla, že se půjdou posadit do kuchyně a ona jí udělá obklad, přikývla.

Přitom si pořád hrála s tím slovíčkem. Znělo trochu strašidelně. Jako jméno pro čerta. Nebo bubáka.

„Tak tady počkej,“ posadila ji babička na židli, kterou dívenka moc dobře znala, „zajdu pro něco, čím ti tu bouli zchladíme.“

Mezitím se jí hlavičkou pořád honily myšlenky.

Proč by ji ale čert bil do hlavy? Pak jí to napadlo. Když by ji čert praštil do hlavy tak moc, až by usnula, jako když rytíř vytrestá loupežníky v pohádce, mohl by ji snadno strčit do pytle a odnést. Třeba znal i nějakou ježibabu, která by ji chtěla vykrmit a uvařit jako Jeníčka s Mařenkou.

Musí si na Peřináče dávat pozor, aby ji neukradl.

 

„Když jsem do něj vrazila, nevěděla jsem, že ho tam babička přestěhovala z půdy na ozdobu. Podle mě tam měla být volná chodba. Od té doby jsem po ní nechtěla chodit sama. Potřebovala jsem, aby mě někdo vedl za ruku. Vždycky jsem se držela u opačné zdi a bála se, aby Peřináč neudeřil znovu,“ vyprávěla smutně.

„A to tě nenapadlo, že je to jenom výtvor tvojí fantazie?“ zeptal se chlapec.

„Dokud jsem nevěděla, že jsem slepá, tak ne,“ vzdychla dívka, „Víš, myslela jsem si, že jsem normální. Že všichni svět “vidí“ tak jako já. Až později mi došlo, že něco není úplně v pořádku a začala jsem si klást otázky jako: Jak vlastně může máma řídit auto, když nejde vidět, kam jedeme. A přestože jsem později věděla, že nevidím, stejně mi to ještě trvalo nějakou dobu, než jsem přestala věřit ve strašidla.“

„Nakonec jsi teda zjistila, jak to bylo,“ konstatoval.

„Ano a jsem za to strašně ráda,“ usmála se, „Na tom peřináči jsou vyřezávané postavy. Lovci se psy, jeleni, urozené dámy. Když jsem to objevila, trávila jsem u něj hodiny, přejížděla po něm rukama a ty postavy jsem napodobovala, vymýšlela jejich příběhy. Bylo to pro mě jako televize.“

„Peřináč teda po tom všem nebyl až tak špatný, že.“

„No, tím si nejsem úplně jistá. Víš, máma mi říkala, že předtím jsem chtěla pořád tancovat. Když začala hrát jakákoliv hudba, skákala jsem a točila jsem se. A potom, nejspíš kvůli tomu nárazu, jsem přestala. I teď mám z tance nepříjemný pocit. Možná je to pro mě i bezpečnější.“

Dal jí útěšnou pusu na tvář a pohladil ji po vlasech.

„Obavy z neznáma jsou přirozené a v pořádku. Problém začíná, když se neznáma bojíme, protože si myslíme, že jsme ho poznali,“ prohlásil, „Myslím, že tenhle citát tvoji první vzpomínku dobře vystihuje.“

Přitakala.

„Poslyš,“ začal chlapec po několika okamžicích, „nechtěla by sis zatančit?“

„Cože?“ přišla lehce zmatená odpověď.

„Žádný peřináč tu není. O hudbu se nám stará ten tvůj dlask…“

„No nevím,“ zašklebila se dívka.

„Poslouchej, strach je od toho, aby se překonával. A já bych si přál, aby se mnou moje přítelkyně tancovala.“

Vstal z lavičky a uchopil její ruku. Sice to neviděla, ale cítila, že se usmívá a vrhá na ni zamilovaný, lehce prosebný pohled.

„Eh… to záleží, jak se na to díváš,“ odpověděla tak nějak nejistě.

„To sice jo, ale to i u peřináče. Buď je to něco, co ti způsobilo strašnou bolest a trauma, nebo něco, co tě těší svojí krásou. Představ si na chvilku, že jsi ta vznešená dáma a já jsem tvůj rytíř. Povedu tě a nedopustím, aby se ti cokoliv stalo.“

Chvilku přemýšlela, pak jej ještě chvilku nechala čekat. Nakonec se usmála, vstala a chytila se jeho ramene.

Z počátku byla samozřejmě nejistá, přestože mu věřila. Po pár minutách se už nechala beze strachu vést a užívala si ten pocit vlastního pohybu. Připadalo jí, jakoby plula po zemi. Občas chlapce šťastně políbila. Ten ji něžně a zároveň pevně objímal, nenechal ji ztratit rovnováhu. Jeden tanec se protáhl na deset minut, pak dvacet, třicet, čtyřicet…

Tak spolu protančili celou hodinu. Strach se už nevrátil, naopak si dívka tančení opět zamilovala.

A ačkoliv spolu s chlapcem nakonec nezůstali a jí ještě nějakou dobu trvalo najít toho pravého, nikdy toho tance nelitovala.

Ať se na to dívala z jakéhokoliv úhlu pohledu.

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý