Pokoutní architekt pavučin

2015 - Účastník soutěže
Ročník: 2015
Autor: Tereza Terka Šulcová
Obor: Poezie
Skočit na: text o díle | detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 581 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Pokoutní architekt pavučin


(Věnováno všem arachnofobům)


Už chtěla jsem jít do postele,

zalehnout a spát.

Však zahlídla jsme nepřítele.

Tep se začal zrychlovat

 

Černá barva, osm nohou

hoví si tam v klídku.

Tady nářky napomohou,

němě zírám na omítku.

 

Zabít ho či chytit,

to je oč tu běží.

Však tento těžký úkol

sama zvládnu stěží.

 

Abych osminoha udolala,

napsala jsem kamarádce.

Prsty brázdí klávesnici,

plynule a hladce.

 

Nezabíjet, chytit!

Zněla Barči rada.

Však na ďábelském plánu, s krabičkou a víčkem

vyskytla se vada…

 

Kde mám totiž záruku,

Že vetřelec mi poslušně

skočí do krabičky?

Že místo toho nepřeběhne

Ladně přes prstíčky?!

 

Druhá rada líbí se mi víc:

Přetáhni ho pantoflí!

Z toho, chlapče, nevyklouzneš,

byť snažil by ses sebevíc!

 

A tak lezu na stůl

s pantoflí a odhodláním.

Však smrtícímu úderu,

stále se jen bráním.

 

Teď jsou naše hlavy,

na podobné úrovni.

Hlavně se, ty nešťastníku,

Ani o kus nepohni!

 

Napřahuju, počítám,

Tři, dva, jedna, … marná snaha.

Nemám na to odvahu.

Pořádně si prohlédni, ty architekte pavučin, svého budoucího vraha.

 

Chudák pavouk, už chtěl asi spát,

místo toho dívá se

jak napřažená, vystrašená

začínám se sama sobě smát.

 

Tři, dva, jedna, PRÁSK!

Možná, že se soused mojí rány lek..

Po osminohém vetřelci

Zbyl jen černý flek.

 

 

Sláva! Už můžu jít spát.

Musím doufat a ze srdce si přát,

že po pokoji neštráduje

pokoutníkův příbuzný nebo kamarád.

 

A jak to vidí pokoutník...


(Věnováno Johaně, která vždy stála při mně)

 

V koutě sedím, tiše bdím

když naše pohledy se střetnou.

Pak na chvíli zaostřím,

vidím slečnu – celkem pěknou.

 

Zdá se býti nervózní,

Snad abych jí zmizel z očí...

Co ti lidé vyvádějí?

Snad se strachy nepomočí.

 

Nad čím dumá,

Komu píše?

Cožpak neví, ta nešťastnice člověčí,

Že mám tu všude s Johanou

Vytuněné skrýše?

 

Za skříní i pod postelí,

Lebedím si už pár týdnů

Ulítly mi včely...

A tak jen odevzdaně zívnu

 

Náhle slyším cvakání..

Johano, jsi tu?

Ach né, zas to lidské hudrání.

No tak Johi! Vylez z toho úkrytu!

 

Ten obr leze nahoru.

Začínám se bát.

Napřahuje bačkoru

Mám vzít nohy na hlavohruď,

za Johanou utíkat?


Odmala mi vtloukali,

ať nosím lidem štěstí.

Jak já k tomu vlastně přijdu,

že hrozí mi ta nevděčnice

napřaženou pěstí?!

 

Obří modré bulvy,

vpíjí do mých korálků.

Postoj vskutku bojovný,

Tak takhle homo sapiens

vyhlašuje členovcům

neférovou válku....

 

Nevím, co se děje

Klepou se mi všechny nohy.

To jsem blázen...

Ona se mi směje!

Smilujte se nad námi,

vzývám pokoutníků Bohy.

 

Než stihnu říct ‚kokon‘,

Zatemní se celý svět.

Už nemusím utíkat...

Teď už stačí odletět

 

Svatý Slíďák

Pofouká mi bebí.

A tak se mi ulevilo – nejsem v pekle se snovačkou.

Jsem v pavoučím nebi.

 

 

 

Vloženo: 2015-10-30 13:29
Poslední aktualizace lajek: -0001-11-30 00:00:00

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena + skautský tisk

Autor díla:

 

O díle:

(Věnováno všem arachnofobům)


Už chtěla jsem jít do postele,

zalehnout a spát.

Však zahlídla jsme nepřítele.

Tep se začal zrychlovat

 

Černá barva, osm nohou

hoví si tam v klídku.

Tady nářky napomohou,

němě zírám na omítku.

 

Zabít ho či chytit,

to je oč tu běží.

Však tento těžký úkol

sama zvládnu stěží.

 

Abych osminoha udolala,

napsala jsem kamarádce.

Prsty brázdí klávesnici,

plynule a hladce.

 

Nezabíjet, chytit!

Zněla Barči rada.

Však na ďábelském plánu, s krabičkou a víčkem

vyskytla se vada…

 

Kde mám totiž záruku,

Že vetřelec mi poslušně

skočí do krabičky?

Že místo toho nepřeběhne

Ladně přes prstíčky?!

 

Druhá rada líbí se mi víc:

Přetáhni ho pantoflí!

Z toho, chlapče, nevyklouzneš,

byť snažil by ses sebevíc!

 

A tak lezu na stůl

s pantoflí a odhodláním.

Však smrtícímu úderu,

stále se jen bráním.

 

Teď jsou naše hlavy,

na podobné úrovni.

Hlavně se, ty nešťastníku,

Ani o kus nepohni!

 

Napřahuju, počítám,

Tři, dva, jedna, … marná snaha.

Nemám na to odvahu.

Pořádně si prohlédni, ty architekte pavučin, svého budoucího vraha.

 

Chudák pavouk, už chtěl asi spát,

místo toho dívá se

jak napřažená, vystrašená

začínám se sama sobě smát.

 

Tři, dva, jedna, PRÁSK!

Možná, že se soused mojí rány lek..

Po osminohém vetřelci

Zbyl jen černý flek.

 

 

Sláva! Už můžu jít spát.

Musím doufat a ze srdce si přát,

že po pokoji neštráduje

pokoutníkův příbuzný nebo kamarád.

 

A jak to vidí pokoutník...


(Věnováno Johaně, která vždy stála při mně)

 

V koutě sedím, tiše bdím

když naše pohledy se střetnou.

Pak na chvíli zaostřím,

vidím slečnu – celkem pěknou.

 

Zdá se býti nervózní,

Snad abych jí zmizel z očí...

Co ti lidé vyvádějí?

Snad se strachy nepomočí.

 

Nad čím dumá,

Komu píše?

Cožpak neví, ta nešťastnice člověčí,

Že mám tu všude s Johanou

Vytuněné skrýše?

 

Za skříní i pod postelí,

Lebedím si už pár týdnů

Ulítly mi včely...

A tak jen odevzdaně zívnu

 

Náhle slyším cvakání..

Johano, jsi tu?

Ach né, zas to lidské hudrání.

No tak Johi! Vylez z toho úkrytu!

 

Ten obr leze nahoru.

Začínám se bát.

Napřahuje bačkoru

Mám vzít nohy na hlavohruď,

za Johanou utíkat?


Odmala mi vtloukali,

ať nosím lidem štěstí.

Jak já k tomu vlastně přijdu,

že hrozí mi ta nevděčnice

napřaženou pěstí?!

 

Obří modré bulvy,

vpíjí do mých korálků.

Postoj vskutku bojovný,

Tak takhle homo sapiens

vyhlašuje členovcům

neférovou válku....

 

Nevím, co se děje

Klepou se mi všechny nohy.

To jsem blázen...

Ona se mi směje!

Smilujte se nad námi,

vzývám pokoutníků Bohy.

 

Než stihnu říct ‚kokon‘,

Zatemní se celý svět.

Už nemusím utíkat...

Teď už stačí odletět

 

Svatý Slíďák

Pofouká mi bebí.

A tak se mi ulevilo – nejsem v pekle se snovačkou.

Jsem v pavoučím nebi.

 

 

 

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý