Veliký

2015 - Účastník soutěže
Ročník: 2015
Autor: Anna Eny Handlířová
Obor: Próza
Skočit na: text o díle | detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 556 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

„Mami, mami, podívej!“ volal klouček, celý vysmátý. „Jů, odtud všichni vypadáte jako mravenečci…“ Chlapcova matka zvedla oči od čtení ke svému dítěti a zbledla. „Proboha! Co tam děláš? Slez hned dolů!“

Vyskočila ze zahradní houpačky, na které seděla, a natáhla k chlapci ruce. „Pojď! Chytím tě!“

Jen se smál. Visel z větve rozložité jabloně hlavou dolů a držel se jen nohama. „Ne a ne! Koukej – nedržím se!“ mával matce vesele. Ta trnula hrůzou. „Jsi tak maličká, mami!“ chichotal se.

Přestalo ji to bavit. Svraštila obočí a její oči se zúžily do tenkých čárek. „Tome, okamžitě dolů,“ řekla přísně a znovu napřáhla paže. „Řekla jsem hned.

Trochu posmutněl, ale poslechl. Vytáhl se zpátky na větev, posadil se na ni a seskočil matce do náruče. Přivinula ho k sobě a políbila do vlasů. „Tohle nesmíš dělat, Tome. Mohl bys spadnout a ublížit si.“

„Ale nespadnul jsem a neublížil jsem si,“ odporoval klučina. „Když nebudu nic zkoušet, nic se nenaučím. A i když už budu velký, vlastně nikdy doopravdy nevyrostu, víš?“ vysvětlil jí. „A já chci být velký,“ dodal a upřel na ni hnědé oči. Nedokázala od nich odvrátit pohled. Někdy v sobě měly podivnou hloubku, která ani trochu neseděla k jeho věku. A pak se to zase vytratilo a Tom byl jen dítě jako všechny ostatní.

„Když se zabiješ, nevyrosteš určitě,“ odpověděla mu na to. „Dávej na sebe pozor, Tome. Jsi můj jediný poklad.“

„Zahrajem si na schovku?“ zeptal se vesele. „No, já nevím…“ začala, ale on na její svolení nečekal. Vytrhl se matce z náruče, chytil ji za ruku a vlekl ji k domu. „Našel jsem príma schovávačku! Vsadím se, že mě budeš hledat celé roky!“ zdůraznil.

Chtě nechtě se musela vydat za ním.

***

„Do toho, do toho, do toho!“ skandovala pětičlenná skupinka výrostků stojících na chodníku na mostě. Šestý z nich, ten, který stál na zábradlí, kotníky přivázané k pružnému lanu, se zhluboka nadechl a rozpřáhl ruce. Měl úplně zpocené dlaně a srdce mu divoce bušilo. Tohle byl poslední krok. Až to udělá, už nebude malý kluk. A on už určitě nebyl malý kluk, vždyť měl patnáct. V patnácti je člověk dost velký na to, aby věděl, co má dělat. Cítil, jak mu v uších pulzuje krev. Nádech, výdech. „Do toho, do toho, do toho!“

„Do toho, Tome!“ ozval se ještě jeden hlas, mnohem vyšší než ty ostatní. Patřil drobné černovlásce, která se sice držela od skupiny stranou, ale celé dění sledovala velmi pozorně. Otočil k ní trochu překvapeně hlavu – dívka se na něj usmála a mrkla. Podíval se zpět do strže, která se pod ním rozevírala.

Velký. Ano. Velký.

Odrazil se a skočil.

***

Maminka měla v očích slzy. Jako mnohokrát předtím, ani toho dne její dojetí tak docela nechápal. Vždyť to byla jen maturita, zkouška, kterou zvládl levou zadní a velice dobře věděl, že by ji zvládl levou zadní, i kdyby se na ni učil jen z poloviny tak, jako to udělal. Tom byl bystrý student a rychle si pamatoval. „Děje se něco, mami?“ otázal se mírně.

Odložila jeho maturitní vysvědčení (jedna dvojka – z matiky, a to jen proto, že ho zkoušející zatraceně dobře znal a věděl, že mohl předvést mnohem lepší výkon, kdyby se na to nevyflákl kvůli fyzice a chemii) a otřela si uslzené oči hřbetem ruky. „Nic, chlapečku,“ špitla, „já jen, že teď už jsi… velký, víš?“

Pousmál se. Sám považoval za milníky ve svém životě úplně jiné věci než studium. Za skutečný vstup do dospělosti bral, když poprvé s platným řidičákem nasedl do auta a rozjel se. Vlastně si už ani nepamatoval, kam to tehdy jel. Důležité bylo to, že mohl. „Velký, to ano, mami, ale člověk nesmí usnout na vavřínech,“ poznamenal.

„Co chceš dělat teď?“ zeptala se.

Jít na vysokou, získat skvělou práci, skvělý dům a skvělé auto. Skvělou ženu, najde-li takovou, která by splňovala jeho (značně vysoké) nároky. Ano, to všechno by si mohl přát. Jenže on mířil výš. „Chci dokázat velké věci,“ odpověděl.

Usmála se na něj a on jí viděl na očích, že v něj nevěří.

***

Dokázal jí, že to byla chyba.

Vystudoval a stal se vědcem. Brzy bylo jeho jméno známé i za hranicemi státu. Měl vlastní auto, vlastní dům a vlastní stránku na wikipedii. Ženu si nenašel. Měl pocit, že by ho rodina brzdila v rozletu.

Žil v překotném tempu, zkoumal, psal a publikoval. Místo psa venčil svoje tituly, pyšnil se jimi jako jiní výstavním kokršpanělem. Byl hrdý na to, co všechno zvládl a po pouhých dvanácti letech od „zkoušky dospělosti“, mohl zkonstatovat, že je veliký.

Větší než když shlížel na matku z koruny stromu.

Větší než když skládal maturitu.

Větší než kdykoliv dřív.

Větší než kdokoliv, kdo by se s ním odvážil srovnávat.

Brzy se ale měla naskytnout příležitost, aby se dostal ještě výše. Celý svůj dospělý život zkoumal vesmír, a vzhledem k tomu, že byl na rozdíl od mnohých vědců ještě mladý a plný sil, dostal jedinečnou možnost podívat se tam, kam jen málo lidí před ním.

„Poletím na Měsíc, maminko,“ řekl jednou u nedělního oběda. Přijala to s překvapivým klidem. Netušil, že uvnitř se jí všechno svírá strachem o jediné dítě. Netušil to, protože se už dávno nezajímal o emoce lidí.

***

Opatrně vystoupil z přistávacího modulu a položil obě chodidla na měsíční povrch. Když ho přešlo počáteční nadšení z toho, že tu opravdu je, že je na Měsíci, na tom jediném měsíci, který Země má, seznal, že je to vlastně jen šedá a nezajímavá pustina.

Počkal na své dva kolegy, s nimiž měl na Měsíci pracovat na složení všech částí speciálního přístroje, který sem přivezli ze Země, a pak se společně s nimi dal do díla.

„Okey, guys, we’ll have a rest for about ten minutes,“ řekl velitel a Tom přikývl. „I’ll go for a walk,“ oznámil mu. Velitel mu odpověděl, ať se klidně projde, ale ať se příliš nevzdaluje od zbytku skupiny.

Tom obešel přistávací modul a vydal se k nedalekému kráteru, sleduje při tom stopy, které nechávaly v měsíčním prachu jeho boty. Jak moc se ten šedivý prach lišil od půdy na Zemi.

Mladý astronaut zvedl oči a zadíval se na malou modravou kuličku, kterou se z Měsíce jevila být jeho rodná planeta. Vztáhl ruku a překryl celou Zemi palcem. Bylo to pyšné, dětinské gesto. Později ani nevěděl, proč to vlastně udělal. V danou chvíli, v opojení z toho, kde je, to měl být důkaz toho, jak strašně moc je velký oproti všem, i oproti tomu klukovi, který si jako malý hrál v koruně staré jabloně.

Jenže v tu chvíli si tak nepřipadal.

Nechal ruku spadnout podél těla. Země se mu opět objevila před očima, pomrkávala na něj a vábila ho k sobě svým přátelským modrozeleným svitem. Nasucho polkl.

Co je člověk oproti velikosti vesmíru? Nic. Jen smítko prachu. Co je on oproti ostatním svému druhu? Jen myš, která se povyšovala nad jiné myši a tvrdila jim, že je lvem.

Najednou dostal strach, strašný strach, že už se domů nevrátí, že už nebude moct napravit všechno, co zkazil. V očích se mu leskly slzy a v nich odraz rodné planety, jediné přátelské planety v celé soustavě.

Najednou pocítil palčivou touhu ochraňovat ji – Matku všech matek, tu malou modrou tečku uprostřed ničeho, ze které vzešel. Nebyla veliká, nebyla ani středem vesmíru, ležela dokonce i na okraji vlastní galaxie, ale přesto byla důležitá. Pro sedm miliard lidí, kteří se na ní narodili – včetně Toma. Jen maličká součást velikého celku, jehož krásu a tajemství by však neměl kdo odhalovat, pokud by ona neexistovala.

Poklekl do prachu a modlil se; nevěděl, zda k bohu, víru v nějž se mu snažila vštěpit celý život matka, a kterého nikdy zcela nepochopil, nebo k vesmíru jako k celku, ale modlil se za odpuštění. Skláněl se před velikostí světa, jehož byl součástí.

 

Když se potom po návratu domů nadechl životadárné zemské atmosféry a pocítil tu sílu, která ho k ní poutala, sílu šestkrát větší, než byla na Měsíci, rozplakal se. Teprve tehdy pochopil maminčiny slzy. Po dlouhé době ji objal a políbil do vlasů tak, jak to ona dělala jemu, když byl malý. Podívala se na něj a řekla jen: „Děkuji.“ Cítil se tím slovem zahanben víc než všemi svými činy.

Stačilo jen malinko změnit úhel pohledu na svět, aby pochopil, o čem je vlastně život.

Vloženo: 2015-10-25 15:16
Poslední aktualizace lajek: -0001-11-30 00:00:00

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena + skautský tisk

Autor díla:

 

O díle:

„Mami, mami, podívej!“ volal klouček, celý vysmátý. „Jů, odtud všichni vypadáte jako mravenečci…“ Chlapcova matka zvedla oči od čtení ke svému dítěti a zbledla. „Proboha! Co tam děláš? Slez hned dolů!“

Vyskočila ze zahradní houpačky, na které seděla, a natáhla k chlapci ruce. „Pojď! Chytím tě!“

Jen se smál. Visel z větve rozložité jabloně hlavou dolů a držel se jen nohama. „Ne a ne! Koukej – nedržím se!“ mával matce vesele. Ta trnula hrůzou. „Jsi tak maličká, mami!“ chichotal se.

Přestalo ji to bavit. Svraštila obočí a její oči se zúžily do tenkých čárek. „Tome, okamžitě dolů,“ řekla přísně a znovu napřáhla paže. „Řekla jsem hned.

Trochu posmutněl, ale poslechl. Vytáhl se zpátky na větev, posadil se na ni a seskočil matce do náruče. Přivinula ho k sobě a políbila do vlasů. „Tohle nesmíš dělat, Tome. Mohl bys spadnout a ublížit si.“

„Ale nespadnul jsem a neublížil jsem si,“ odporoval klučina. „Když nebudu nic zkoušet, nic se nenaučím. A i když už budu velký, vlastně nikdy doopravdy nevyrostu, víš?“ vysvětlil jí. „A já chci být velký,“ dodal a upřel na ni hnědé oči. Nedokázala od nich odvrátit pohled. Někdy v sobě měly podivnou hloubku, která ani trochu neseděla k jeho věku. A pak se to zase vytratilo a Tom byl jen dítě jako všechny ostatní.

„Když se zabiješ, nevyrosteš určitě,“ odpověděla mu na to. „Dávej na sebe pozor, Tome. Jsi můj jediný poklad.“

„Zahrajem si na schovku?“ zeptal se vesele. „No, já nevím…“ začala, ale on na její svolení nečekal. Vytrhl se matce z náruče, chytil ji za ruku a vlekl ji k domu. „Našel jsem príma schovávačku! Vsadím se, že mě budeš hledat celé roky!“ zdůraznil.

Chtě nechtě se musela vydat za ním.

***

„Do toho, do toho, do toho!“ skandovala pětičlenná skupinka výrostků stojících na chodníku na mostě. Šestý z nich, ten, který stál na zábradlí, kotníky přivázané k pružnému lanu, se zhluboka nadechl a rozpřáhl ruce. Měl úplně zpocené dlaně a srdce mu divoce bušilo. Tohle byl poslední krok. Až to udělá, už nebude malý kluk. A on už určitě nebyl malý kluk, vždyť měl patnáct. V patnácti je člověk dost velký na to, aby věděl, co má dělat. Cítil, jak mu v uších pulzuje krev. Nádech, výdech. „Do toho, do toho, do toho!“

„Do toho, Tome!“ ozval se ještě jeden hlas, mnohem vyšší než ty ostatní. Patřil drobné černovlásce, která se sice držela od skupiny stranou, ale celé dění sledovala velmi pozorně. Otočil k ní trochu překvapeně hlavu – dívka se na něj usmála a mrkla. Podíval se zpět do strže, která se pod ním rozevírala.

Velký. Ano. Velký.

Odrazil se a skočil.

***

Maminka měla v očích slzy. Jako mnohokrát předtím, ani toho dne její dojetí tak docela nechápal. Vždyť to byla jen maturita, zkouška, kterou zvládl levou zadní a velice dobře věděl, že by ji zvládl levou zadní, i kdyby se na ni učil jen z poloviny tak, jako to udělal. Tom byl bystrý student a rychle si pamatoval. „Děje se něco, mami?“ otázal se mírně.

Odložila jeho maturitní vysvědčení (jedna dvojka – z matiky, a to jen proto, že ho zkoušející zatraceně dobře znal a věděl, že mohl předvést mnohem lepší výkon, kdyby se na to nevyflákl kvůli fyzice a chemii) a otřela si uslzené oči hřbetem ruky. „Nic, chlapečku,“ špitla, „já jen, že teď už jsi… velký, víš?“

Pousmál se. Sám považoval za milníky ve svém životě úplně jiné věci než studium. Za skutečný vstup do dospělosti bral, když poprvé s platným řidičákem nasedl do auta a rozjel se. Vlastně si už ani nepamatoval, kam to tehdy jel. Důležité bylo to, že mohl. „Velký, to ano, mami, ale člověk nesmí usnout na vavřínech,“ poznamenal.

„Co chceš dělat teď?“ zeptala se.

Jít na vysokou, získat skvělou práci, skvělý dům a skvělé auto. Skvělou ženu, najde-li takovou, která by splňovala jeho (značně vysoké) nároky. Ano, to všechno by si mohl přát. Jenže on mířil výš. „Chci dokázat velké věci,“ odpověděl.

Usmála se na něj a on jí viděl na očích, že v něj nevěří.

***

Dokázal jí, že to byla chyba.

Vystudoval a stal se vědcem. Brzy bylo jeho jméno známé i za hranicemi státu. Měl vlastní auto, vlastní dům a vlastní stránku na wikipedii. Ženu si nenašel. Měl pocit, že by ho rodina brzdila v rozletu.

Žil v překotném tempu, zkoumal, psal a publikoval. Místo psa venčil svoje tituly, pyšnil se jimi jako jiní výstavním kokršpanělem. Byl hrdý na to, co všechno zvládl a po pouhých dvanácti letech od „zkoušky dospělosti“, mohl zkonstatovat, že je veliký.

Větší než když shlížel na matku z koruny stromu.

Větší než když skládal maturitu.

Větší než kdykoliv dřív.

Větší než kdokoliv, kdo by se s ním odvážil srovnávat.

Brzy se ale měla naskytnout příležitost, aby se dostal ještě výše. Celý svůj dospělý život zkoumal vesmír, a vzhledem k tomu, že byl na rozdíl od mnohých vědců ještě mladý a plný sil, dostal jedinečnou možnost podívat se tam, kam jen málo lidí před ním.

„Poletím na Měsíc, maminko,“ řekl jednou u nedělního oběda. Přijala to s překvapivým klidem. Netušil, že uvnitř se jí všechno svírá strachem o jediné dítě. Netušil to, protože se už dávno nezajímal o emoce lidí.

***

Opatrně vystoupil z přistávacího modulu a položil obě chodidla na měsíční povrch. Když ho přešlo počáteční nadšení z toho, že tu opravdu je, že je na Měsíci, na tom jediném měsíci, který Země má, seznal, že je to vlastně jen šedá a nezajímavá pustina.

Počkal na své dva kolegy, s nimiž měl na Měsíci pracovat na složení všech částí speciálního přístroje, který sem přivezli ze Země, a pak se společně s nimi dal do díla.

„Okey, guys, we’ll have a rest for about ten minutes,“ řekl velitel a Tom přikývl. „I’ll go for a walk,“ oznámil mu. Velitel mu odpověděl, ať se klidně projde, ale ať se příliš nevzdaluje od zbytku skupiny.

Tom obešel přistávací modul a vydal se k nedalekému kráteru, sleduje při tom stopy, které nechávaly v měsíčním prachu jeho boty. Jak moc se ten šedivý prach lišil od půdy na Zemi.

Mladý astronaut zvedl oči a zadíval se na malou modravou kuličku, kterou se z Měsíce jevila být jeho rodná planeta. Vztáhl ruku a překryl celou Zemi palcem. Bylo to pyšné, dětinské gesto. Později ani nevěděl, proč to vlastně udělal. V danou chvíli, v opojení z toho, kde je, to měl být důkaz toho, jak strašně moc je velký oproti všem, i oproti tomu klukovi, který si jako malý hrál v koruně staré jabloně.

Jenže v tu chvíli si tak nepřipadal.

Nechal ruku spadnout podél těla. Země se mu opět objevila před očima, pomrkávala na něj a vábila ho k sobě svým přátelským modrozeleným svitem. Nasucho polkl.

Co je člověk oproti velikosti vesmíru? Nic. Jen smítko prachu. Co je on oproti ostatním svému druhu? Jen myš, která se povyšovala nad jiné myši a tvrdila jim, že je lvem.

Najednou dostal strach, strašný strach, že už se domů nevrátí, že už nebude moct napravit všechno, co zkazil. V očích se mu leskly slzy a v nich odraz rodné planety, jediné přátelské planety v celé soustavě.

Najednou pocítil palčivou touhu ochraňovat ji – Matku všech matek, tu malou modrou tečku uprostřed ničeho, ze které vzešel. Nebyla veliká, nebyla ani středem vesmíru, ležela dokonce i na okraji vlastní galaxie, ale přesto byla důležitá. Pro sedm miliard lidí, kteří se na ní narodili – včetně Toma. Jen maličká součást velikého celku, jehož krásu a tajemství by však neměl kdo odhalovat, pokud by ona neexistovala.

Poklekl do prachu a modlil se; nevěděl, zda k bohu, víru v nějž se mu snažila vštěpit celý život matka, a kterého nikdy zcela nepochopil, nebo k vesmíru jako k celku, ale modlil se za odpuštění. Skláněl se před velikostí světa, jehož byl součástí.

 

Když se potom po návratu domů nadechl životadárné zemské atmosféry a pocítil tu sílu, která ho k ní poutala, sílu šestkrát větší, než byla na Měsíci, rozplakal se. Teprve tehdy pochopil maminčiny slzy. Po dlouhé době ji objal a políbil do vlasů tak, jak to ona dělala jemu, když byl malý. Podívala se na něj a řekla jen: „Děkuji.“ Cítil se tím slovem zahanben víc než všemi svými činy.

Stačilo jen malinko změnit úhel pohledu na svět, aby pochopil, o čem je vlastně život.

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý