Můžu

2014 - Účastník soutěže
Ročník: 2014
Autor: Vladimír Doležal
Obor: Próza
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 789 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Můžu si vybrat, jestli si dám ráno kafe a cigáro nebo cigáro a kafe, abych se nakopnul do novýho dne. I když, těžko říct. Dost možná je to jeden a tentýž den, který někdo pouští pořád a pořád dokola.

            Můžu si taky vybrat dopravní prostředek, který mě doveze do práce, kterou nenávidím. Když půjdu pěšky, tak mi aspoň zbudou peníze na oběd. Úplně nejradši bych tam letěl letadlem. Prásk ho! Přesně doprostředka tý hnusný šedivý krabice.

            Můžu si vybrat, jestli zůstanu dobrovolně přesčas nebo ne. Když ne, tak to bude nedobrovolně.

            Mohl bych změnit práci. Až vyhraju v loterii, protože jinak nevím, z čeho bych žil, než bych si našel novou. Už nejsem nejmladší, ani nejzdravější a většina mým znalostí byla aktuální za minulého režimu. Takže by se to hledání mohlo protáhnout.

            Po práci mám konečně čas pro sebe. Je pátek večer, čas zábavy! Kdy jsem byl naposledy v divadle? Nebo bych mohl zajít někam posedět s přáteli. Kdybych na to měl peníze a energii. A kdybych měl přátele.

            Sobota ráno. Můžu si přispat až do 5:00. Ale to musím přeskočit snídani. Pak si můžu vybrat způsob, jakým se dostanu do svý druhý a snad ještě horší práce. A i přesto, že mám dvě práce mi na konci peněž vždycky zbývá moc měsíce.

            Ve 23:50 si už nevybírám nic. Biologická potřeba zvítězila. Dorazil jsem domů a prostě jsem usnul vyčerpáním. V předsíni na židli, když jsem se zouval.

 

            Z bezesného spánku mě vytrhává zvonek u dveří. Proti mně stojí opuchlý neupravený chlápek a nechápavě na mě čumí. To zrcadlo jsem měl dát z předsíně dávno pryč. Jakmile jsem otevřel dveře, tak mi pod rukou proklouzl do bytu blonďatý andílek.

            „Ty zas vypadáš,“ řekl její doprovod.

            „Ahoj i tobě.“

            „Dneska si pro ni přijdu už ve čtyři.“

            „To ne teda. Už tak ji skoro nevídám. Já ti nebudu…“

            „Ale budeš mi! Nebo mám rozmáznout, že jsi opět poslal pozdě alimenty?“

            „No…“

            „Takže ve čtyři! Čáau.“ Otočila se na nepřirozeně vysokém podpatku a odešla.

            Doufám, že takový kramfleky opravdu poškozují páteř.

            Říká se, že ženu opravdu poznáte až po svatbě. Nic takovýho! Doopravdy ji poznáte až po rozvodu.    

             

            Konečně mám svojí holčičku zase u sebe. A můžu si vybrat, kam ji zase nevezmu a co všechno jí nemůžu dopřát.

            „To nedáš tátovi ani pusu?“

            „Nó jó,“ protáhla znuděně, zvedla na tři vteřiny oči z tabletu a dala mi pusu na tvář. Jako se dává ze slušnosti paní učitelce nebo neznáme pratetě, kterou vidíte poprvé v životě.

            V tom okamžiku, kdy se na mě vůbec podívala, jsem si na ní všiml něčeho nového.

            „Nejsi ještě trochu malá na make-up?“

            „Všechny holky ze třídy se malujou. Tomu ty nerozumíš.“

            Asi máš pravdu, holčičko. Já ti nerozumím.

Než jsem přišel s nějakou duchapřítomnou odpovědí, tak pustila televizi. Má to jako kulisu, šum v pozadí. Je přisátá na tabletu, na obsahu vysílání nesejde. A taky mi chce puštěnou televizí naznačit, že bych měl přestat mluvit.

„Co si dáš pak k obědu?“ starám se po chvíli. Lepší chabý téma než žádný.

„Na náměstí otevřeli novou pizzerii. Mají úžasnou krevelovou pizzu, mňam!“

„Víš, myslel jsem jako, co mám uvařit…“

„Zase? Proč mě nemůžeš vzít na jídlo někdy někam ven?“

Protože jsem chudší než kostelní myš? Mohli bychom si možná, hodně možná dovolit hlavní chod. Musel bych ale upřít všechny malinový palačinky, zmrzlinový poháry, ledový tříště a podobný věci. Pak by ses naštvala nebo bys byla smutná a bylo by to mezi námi ještě trapnější než to je teď. Třeba proto?

„Protože ti chci uvařit, dělám to rád. A je to takový lepší, když strávíme víc času jen spolu. Můžeme si aspoň v klidu popovídat, ne?“

„Hmm,“ zamručela. „Proč máš v televizi jenom sedm programů? Se ti rozbil satelit?“

„Já nemám satelit. Na takový věci nemám peníze, víš?“

„Ach jo. Proč nemůžeš bejt bohatej jako máma?“

Nemůžu no. Mám špatný pohlaví. Prsa teda mám, ale chlapský se nepočítaj. Jo, a taky já mám nějaký svědomí. Takže tak jako máma bejt bohatej rozhodně nemůžu.

„Víš, zlatíčko, to není tak jednoduchý.“

„Hm, tak jo,“ zašvitořila do tabletu. Rozhovor uzavřen.

Co si má taky se mnou povídat, že jo? Vždyť jsem prakticky cizí člověk. V přepočtu na společně strávený čas jsou jí i školní kuchařky bližší než já.

Vzal jsem si rozečtenou knížku a přisedl jsem si k ní na gauč. Aspoň s ní strávím chvíli ve stejný místnosti, když už nic jiného.

Po chvíli v televizi, která nás chránila od trapného ticha, začal běžet dokument. Dokument o 17. listopadu 1989 a sametové revoluci; o vítězném boji za svobodu a demokracii. O tom, jak je báječné žít v dnešní době a o tom, co všechno my, občané svobodné země, můžeme. Můžeme cestovat, vybírat svoji vlastní životní cestu, můžeme svobodně studovat a pracovat. Můžeme se svobodně projevovat, říkat si, co chceme a stýkat se, s kým chceme.

To jo.

Já vím, co si můžu...

Vloženo: 2014-11-21 23:40
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 00:45:04

Dílo je zveřejněno pod licencí: Creative Commons BY

Autor díla:

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý