Matyáš

2014 - Účastník soutěže
Ročník: 2014
Autor: Běla Marie Bělka Samková
Obor: Próza
Skočit na: text o díle | detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 833 krát
Unikátních lajek: 2 Co je to?

Nevěděla jsem, co mám dělat. Můžu jít na pokoj? Co když ten klučina nemá rád cizí lidi a já mu přijdu přímo do pokoje, do jeho soukromí. Co to vlastně je za dítě? Vždyť já ani nevím, jak se jmenuje, uvědomila jsem si se zděšením, když jsem zaklepala na dveře.

Žádná odezva. Dovnitř ale musím, maminka s tím počítá.

Otevřela jsem dveře. Stála jsem tváří v tvář malému chlapci. Měl otevřenou pusu do nepatrného úsměvu, který si zřejmě vůbec neuvědomoval, protože jeho zbytek obličeje nejevil žádnou radost, ani žádnou jinou emoci dokonce ani překvapení.

Ahoj, začala jsem nesměle. Nic. Z vyprávění jsme slyšela spoustu příhod s takovými dětmi, vesměs jen hrůzné příběhy, kdy se u nich projevovalo problémové chování a byly nezvladatelné. Ale vlastně o tom, jak dítě hezky sedí, jí, spí, hraje si, nebo poslušně udělá, o co ho jiní požádají, se nevypráví, protože to by nikoho nebavilo. Nevěděla jsem proto s jistotou, co mám čekat, co se může stát, co mám a nemám udělat, ale nejhorší byl ten pocit, že jsem nevěděla, co si k tomu dítěti mohu dovolit.

Vše jsem viděla spíš černě.

Přiblížila jsem se k němu. Díval se na nějakou animovanou pohádku na IPodu.

Na co se to koukáš? Opět žádná reakce. To je pěkná pohádka, pověz mi o ní, co tam ten pavouček dělá?  Stála jsem těsně u něj a nakláněla se mu přes rameno. Dotkla jsem se IPodu, abych ho natočila k sobě a tím mu naznačila svůj zájem o pohádku, vtom ale dítě prudce vystřelilo ruku a tlačilo mě od sebe. Erhrr! Ozvalo se mu z hrdla. Polekaně jsem ustoupila. Ty nechceš, abych k tobě přišla blíž? … chvilku jsem čekala na reakci, ale dítě už na sobě mělo zas ten nevědomý úsměv se zuby opřenými o spodní ret. Dobře, tak já půjdu dál.

Napadlo mě, že trapně kopíruju filmy, které jsem o lidech s autismem viděla. Nedotýkat se jich, vysvětlovat co dělám… Přišlo mi, že ten kluk neřeší, co říkám. Věnoval se IPodu a na mě se otočil, jen když jsem se někam přesunula. Už ani na můj hlas nereagoval a já ho ani nemohla oslovit jménem.

Přišlo mi, že je to mnohem náročnější, než kdyby mi dali venku třeba deset normálních dětí.

Ano, přesně tak jsem si to říkala- normálních dětí. Chci normální dítě. Normální.

Nakonec jsem ten boj vzdala a sedla si do křesla. Koukala jsem se všude kolem, procházela se po pokoji a občas něco naťukala do mobilu. Nakonec jsem se zastavila u okna, opřela si ruce o parapet, na kterém byla vystavena autíčka, a dívala se dolů na dvůr na hrající se děti.

Pod rukami jsem náhle ucítila něčí vlásky. Shlédla jsem a uviděla to dítě. Hošík snad konečně vzal mou přítomnost na vědomí a sám přišel. Chtěl zvednout a podívat se z okna. Pak si to ale najednou rozmyslel a odšoural se zpátky k posteli.

 

Nechceš si lehnout? Erhrr!  Zkoušela jsem to znovu a znovu. Erhrr! Byla pokaždé jeho odpověď, ze které jsem hned, když jsem ji slyšela poprvé, pochopila výraz odmítnutí.

Připadala jsem si, že jsem zklamala. Normálnímu dítěti bych povídala pohádku, přikryla bych ho, domluvila bych se s ním, že půjde spát, tohle ani nemluví – začalo mi pomalu docházet, že jeho porucha obsahuje buď úplnou, nebo částečnou neschopnost mluvit – Normální dítě, normální dítě… v hlavě mi tohle spojení neustále bušilo. Tenhle není normální, tenhle je nemocný.

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila maminka.

Nějak jsem to předvídala, protože těsně před tím jsem si sedla do křesla, aby mě zastihla v alespoň předstíraném klidu.

Už na první pohled jsem viděla, že mi nevěří. Byla jsem určitě mladší, než předpokládala. Doufala jsem, že se mě nezeptá na věk, protože přiznat, že nejsem plnoletá, by pro mě bylo nesnesitelné. Nakonec se jen opatrně, aby mě neurazila, zeptala. Máte nějaké zkušenosti s těmito dětmi? Odpověděla jsem jí, že na takovém víkendu jsem poprvé.

 

Viděla jsem ten záblesk v jejích očích. Proč dali to mé nebohé zranitelné dítě tak nezkušenému děvčeti? Styděla jsem se.

Tak to je vaše premiéra. Pochopila jsem, že se snaží zmírnit to, jak podezíravě na mě její slova působila. Nemusela se snažit. Tu nedůvěru jsem stejně vycítila dávno před tím.

+ + +

 

Nastala první krize. Chlapec chtěl zpět k rodičům a začal se vztekat. Rád hází kamínky do vody. Byla poslední věta maminky, než odešla. Vrazila jsem Matyášovi do ruky kámen. Vzteky jím mrštil do vody a pak si dal oběma rukami pohlavek. Zastavil se a uklidnil, pak opět začal ječet. Vzala jsem ho za ruku a šla s ním pro další kámen. Podala jsem mu ho a on ho hodil do vody.

Napadlo mě, že by ho mohl hodit po mě, ale i za tu hodinu, kterou jsem s ním strávila, jsem pochopila, že je pro něj žblunknutí do vody důležitější než celá moje jakkoli znepokojující přítomnost. Snad to bylo dobře, ale vlastně to bylo nepředstavitelně ponižující.

+ + +

 

Hned po snídani to celé začalo nanovo. Monika stála jako generál s papírkem v ruce, kde měla napsaná jména dětí a asistentů. Koho mám? Zeptala jsem se s nadějí, že řekne: samozřejmě, že ty zdravé děti, a pak přečte jejich jména. Její odpověď mě porazila. No jasně, že Matyho, copak Ty jsi čekala něco jiného? S hlavou někde v myšlenkách u křičícího dítěte, které mě bere jako nějakou velmi otravnou věc nebo možná ani to, jsem převzala zmuchlaný papír a šla ho předat další asistentce, ať si přečte, jak to Monika sama se sebou rozdělila. Chtěla jsem dát té holce facku.

Matyáše přivedl tatínek. Řekla jsem mu, že tedy já budu asistentka na celý víkend, ať mi řekne vše, co je potřeba. Asi nic potřeba nebylo. Vlídně se na mě usmál a odešel za svou ženou někam do neznáma.

Zůstala jsem s chlapcem sama. Stáli jsme vedle sebe jako dva rozdílné světy. Mezi námi byla velká silná zeď, kterou jsem tak silně vnímala. Každý vnímá něco jiného, každý vnímá toho druhého podle sebe. Ty nepatříš do mého světa a já zase do tvého. Zůstaňme za zdí a vše bude v pořádku.

Matyáš se pohnul. Zřejmě chtěl projít zahradou a prozkoumat, co všechno nabízí. Cestou jsme míjely ostatní děti. Já mu šla v patách, nespouštěla z něj oči. Přišla jsem si jako jeho nohsled. Usmívala jsem se na děti, které procházely kolem nás, a několika z nich stačil jen úsměv, aby začaly prosit, ať si s nimi jdu chvíli hrát. Vhánělo mi to slzy do očí – slzy lítosti i vzteku.

Dovedl mě až k trampolíně. Výraz jeho očí se nezměnil, přesto jsem pochopila, že to je pro něj to správné. Začal se okamžitě sápat nahoru. Zbrzdila jsem ho ještě, aby si sundal boty, čímž jsem si jeho přízeň nezískala. Trampolína ho unesla. Skákal na ní sám a já jen čekala, až ho to omrzí.

Bylo před dvanáctou a rodiče se začali scházet, aby převzali své děti. Uvědomila jsem si, že jsme to s Matyášem zvládli. Byla jsem sochou pro jeho svět a on živou loutkou v tom mém. Nějak se nám asi podařilo skloubit náš svět a jeho svět, přesto však zdi zůstávaly pevně stát a já se ani nesnažila přes ně nahlédnout. Necítila jsem ale ani radost nad úspěchem ani zklamání, protože jsem vlastně nic nedokázala

+ + +.

 

Během víkendu se náš vztah s Matyášem vyvíjel. Procházeli jsme se po zahradě, šli jsme se vykoupat, házeli jsme kamínky do vody. Pořád to samé a přece vždy nějak jiné.

Nevidím žádné zdi, nevidím ani rozdíl mezi mým a jeho světem. Vím, že jsme pro sebe navzájem důležití. Otočím se na děti kolem, všechny jsou tak stejné. Hrají si, poslouchají, povídají si. Mám děti ráda, vždycky jsem je měla, protože dětství je obrovské bohatství a dospět znamená, že svět již nevidíme barevně, ale šedivě, aby nás jeho zářivost zbytečně nerozptylovala. Matyáš mi však ukázal úplně nový pohled do nedospělé duše. Poslouchám jeho mlčení a o dětském myšlení se z něj dozvím více, než jsem se kdy naučila od žvatlajících batolat. Dívám se do jeho očí, které mi rozumí ze všech malých očí nejlépe. Jeho odtažitost mě nutí pochopit dítě jako člověka a ne jako pouhý veselý nástroj určený k ztělesnění roztomilosti.

Matyáš mi ukázal, že uzavřený ve svém světě není on, ale já. Každým svým gestem mi pomalu rozvazoval pouta a vyváděl ven ze zažitých předsudků a představ. Nakonec mi sejmul šátek z očí, které konečně prohlédly a porozuměly světu kolem. To my jsme uvěznění v pocitu výjimečnosti s velmi omezeným prostorem vnímat svět v celé jeho velikosti.

Přichází poslední asistence. Držím Matyáše za ruku a on mě odvádí k trampolíně. Jdu hned za ním, pevně svírá moje ruce a společně skáčeme do výšky. Při každém větším skoku se zasměje, pak povolí nohy v kolenou a ztěžka dopadá celým tělem na černé plátno. Oba už jsme vyčerpaní a Maty poslušně přijímá nabídku, že si půjdeme hrát na houpačku.

A při nazouvání bot se stane něco zvláštního.

Dívá se mi přímo do očí, přiloží svou pusinku do mých vlasů a přivře oči, najednou se prudce odtáhne a věnuje mi nádherný úsměv, který nejde neoplatit. Chytne mě pevně za obě ruce. Jeho oči jasně prosí: "Pojď se mnou!" Vykročím za ním a snažím se začít konverzaci. Slyší, ale neposlouchá, co říkám. Jen pokaždé, když ho oslovím jménem, se otočí a široce roztáhne koutky, jakoby se vysmíval zbytečnosti všech těch slov. Je to dítě. Odevzdaně se nechám vést tím malým chlapcem, oplácím mu důvěrný stisk ruky a je mi jedno, kam mě zavede. Už mu věřím.


Není to nemoc, je to jeho kouzlo!

 

Vloženo: 2014-11-20 21:48
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 01:15:09

Dílo je zveřejněno pod licencí: Creative Commons BY

Autor díla:

 

Další autoři, poděkování:

Chtěla bych poděkoval malému Matyášovi, že měl se mnou takovou trpělivost.

O díle:

Už přes rok se věnuju dětem s autismem. Dílo je o mých prvních zkušenostech. Ráda bych ukázala, že autismus neznamená: být uzavřený ve vlastním světě, ale jedná se o plnohodnotného člověka, který tu žije s námi a náš svět je i jeho světem.

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý