Svoboda ticha

2014 - Účastník soutěže
Ročník: 2014
Autor: Anna Barbie Vařeková
Obor: Próza
Skočit na: text o díle | detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 692 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Seděla v parku na lavičce, vlasy jí plápolaly ve větru jako praporky ohně. Četla knížku. Rozhodně neslyšela nikoho procházet kolem. Mohlo jí být asi šestnáct nebo sedmnáct. Byla překrásná. Jemně se nakláněla nad studnu fantazie, neslyšně předříkávala slova, která četla, a její oči se okouzleně fixovaly na fascinující výjevy procházejících obrazů v její mysli. Nemohu říct, jestli věděla, že ji sleduji. Když přesně po třiceti minutách a dvaceti sedmi vteřinách dočetla kapitolu a knihu zavřela, její krok se zdál lehký jako motýlí křídla vlající ve větru. Tancovala přes chodník. S nikým se nezastavila na kus řeči, cenný poklad si tiskla k hrudi, jako by kniha byla její štít – nebo ona štítem knihy? – a odtancovala z praku k tramvaji, kde mi zmizela z očí.

„Promiňte,“ ozvala jsem se tiše, „sedíte na mé lavičce. Nechci vás otravovat nebo vyhazovat, ale nemohl byste se, prosím, posunout? Potřebuji sedět tady.“ Oslovený po mě hodil nevraživý pohled a přesunul se na vedlejší lavičku. Nemohl to pochopit, ale já jsem na té lavičce prostě musela sedět, protože přesně to jsem v nepravidelných časových intervalech  pravidelně dělala už dva měsíce od doby, co jsem poprvé do toho parku vešla. Seděla jsem na téhle lavičce. Připadala jsem si jako přísný hlídač parku, co chytil dítě běhající po trávníku okolo houpačky. Vlastně tam být mohlo, nedělalo nic špatného, ale pravidla jsou pravidla a platí pro každého – pro hlídače i pro mě. Po trávě se neběhá. Mohla bych být nastolitelem řádu. Nastolitel je divné slovo. Hm, jak se to asi správně řekne? Zaklapala jsem prsty do svojí lavičky.

Přišla zase. Otevřela knihu a četla. Těžko říct, jestli navázala, kde skončila minule, ale vypadala pořád stejně okouzlena. Dneska měla okolo krku zelený šátek. Chtěla jsem ji oslovit, ale bála jsem se zničit její ticho, prolomit její soustředění a smazat tančící obrazce z její mysli. Možná by mě ani neslyšela. Nebo jsem si to chtěla namluvit, abych nemusela opustit mojí lavičku. Neslyšně jako ryba na suchu otvírala ústa a provázela slova na jejich cestě ze stránek k životu.

Tenhle týden pořád prší. Nepřišla. Nepřišla. Nepřišla. Nepřišla. Nepřišla. Nepřišla. Nemohla jsem jít do školy na přednášku, musela jsem počkat, jestli se jen neopozdila. Taky jsem nemohla zhasnout světlo, když jsem šla spát. Co když už nikdy nepřijde? Co když našla nový park? V mém pracovním stole je přesně dvanáct šroubů. A to je uklidňující. Stejně jako světlo v chodbě, co jsem nechala svítit, i když přírodě se to možná nelíbí, já se cítím bezpečně. Co když seděla na jiné lavičce? Co když mohla sedět na jiné lavičce?

Dneska přišla. Svět je možná správně. Viděla mě. Musela mě vidět, když se na mě usmála. Příště si sednu k ní. Protože se na mě usmála.

Příště si k ní už určitě sednu. Dneska knihu dočetla. Ale co když nepřijde? Co když co když co když co když. Musím to zkusit. A musím to vědět!

Dneska přišla. Po dvanácti minutách obcházení lavičky jsem se odvážila zeptat, jestli má u sebe místo, ale ani se na mě nepodívala. Ale já se ptala a to už jsem si musela sednout. Navíc, na mé lavičce sedělo pět lidí a pět lidí nemůžu vyhodit, jen proto, že se necítím na jiných lavičkách správně. Čekala jsem, až dočte, abych ji nerušila. Když dočetla, pozdravila jsem, ale pořád mě nevnímala. Byla divná. Pak jí spadla záložka a já už vím proč. Prostě mě neslyšela, když jsem na ní mluvila. Nemohla mě slyšet, když je neslyšící. Nemohla. Nemohla. Tím se mnohé vysvětluje.

Přemýšlím, co s tím udělám. Chtěla jsem s ní mluvit tak moc, že teď mi moje mysl nedovolí to vzdát. Přítel tvrdí, že se můžu naučit znakový jazyk. Ale co když už nepřijde?

V týdnu jsem začala chodit na kurzy znakové řeči. Umím pozdravit a vyjádřit, že se učím znakovou řeč. Dneska přišla. Pozdravila jsem ji. A ona mě taky pozdravila! Můžeme spolu komunikovat! Mám z toho radost. Za týden půjdeme místo do parku na kafe. Dneska večer jsem nemusela přepočítávat šrouby ve stole. Mám z toho radost.

A vše se v dobré obrátí.

Vloženo: 2014-11-18 00:12
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 01:00:10

Dílo je zveřejněno pod licencí: Creative Commons BY NC SA

Autor díla:

 

O díle:

Poznámka autora: Pokud z nějakého důvodu nechcete nebo nemůžete tento text přečíst, prozradím vám pointu. Vypravěč je dívka s obsedantně kompulzivní poruchou a vypráví, jak se seznámila s dívkou neslyšící, kterýžto proces obsahuje osvobození i nesvobodu.
Uvědomuji si, že tato poznámka vám nepomůže, pokud nemůžete text přečíst, protože jste zrakově postižení (pravděpodobně je ještě menším písmem). V takovém případě doufám, že máte někoho, kdo vám text nebo alespoň poznámku autora přečte.

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý