Svoboda snění/Svoboda bdění

2014 - Účastník soutěže
Ročník: 2014
Autor: Kristina Želwice Záchová
Obor: Próza
Skočit na: text o díle | detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 673 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

SVOBODA SNĚNÍ/SVOBODA BDĚNÍ


Ráno.

Znělka. Vlezlá. Pořád dokola se opakující me-lo-di-je. Půl šesté ráno. Posunout budík? NE. Vstávat! Vyhrabat se z teplýho pelechu. Nepodlehnout pokušení znovu usnout. Vzít si hodinky. Vypnout UŽ SAKRA ten uřvanej krám. Skříň s oblečením. Vzít něco. Bez fleků a bez děr na punčochách. Přesun do kuchyně. Rychlovarná konvice - cvak. Návštěva koupelny, studené vody, ručníku a hřebenu. Uvolnění. Cvak. Konečně kafe! Nakopnutí mýho širokýho zadku! Příprava snídaně, svačiny a COFFEE TO GO. Čas? Sakra. Honem! Kuchyň, koupelna, šminky, kartáček, odplivnout, vypláchnout, kuchyň, žvýkačka, kozačky, kabát, šátek, poslední pohled do zrcadla… Odchod z bytu v poklusu. Klíče? Mobil? Kapesník? Na konci schodiště zakopnutí o vlastní nohu. Sakra ráno!

 

Běh na zastávku. Autobus v nedohlednu. Hustý dav čekajících lidí, dětí, studentů, důchodců i psů. Konečně zpoza lomené zatáčky… autobus. Dav rvoucí se skrze úzké dveře, hádky s řidičem. V průhledu stát nesmíte, sakra ženská, každý ráno vám to tady řikám…

 

Štěpánov - Březecká (Crrrrr), příští zastávka: Chomoutov - křižovatka

Dveře se zavírají, vůz se rozjíždí. Řidič vstává ze svého sedadla, má na sobě rozevlátou havajskou košili s velkými ibiškovými květy, plavky a květinový věnec kolem krku. Otočím se. Za okny svítí slunce jako v létě, jedeme kolem moře, na kterém plují lodě… Všichni lidé uvnitř tančí a veselí se. Kapela zvesela vyhrává. Ženy s kokosovými ořechy místo podprsenek pijí drinky s paraplíčky, děti nahé pobíhají mezi sedačkami, muži v květovaných košilích vyzývají ženy k tanci. Smím prosit? Nečeká na odpověď a tento namakaný negr s čokoládovýma očima mě začne protáčet, najednou nemám pevnou podlahu vozu pod nohama, ale tančíme na vodní hladině a já křičím, že neumím plavat! Hlavně, že umíš tančit… Je to ďábel, tiskne mě na sebe a nedá se zastavit. Potím se v tom šíleném tanci, kapela zrychluje, struny praskají, lidé jen civí, nikdo jiný netančí a já už přestávám ovládat své tělo… Upadám do vody, odvazuju si kokosové slupky z hrudi, na to jediné se zmůžu, a padám směrem ke dnu… Dopadám přímo na zadek do písku a začíná to pekelně dřít.

 

Chomoutov - křižovatka

Výstup pouze zadními dveřmi. Odlétající papoušci a utíkající Havajané. Nahé děti nikde. Nástup pouze předními dveřmi. Nikdo. Jen já a řidič.

 

Chomoutov - křižovatka, příští zastávka: Chomoutov - škola
Vůz se rozšumí. Všudypřítomné hlasy mluví, štěbetají, pískají, křičí, šeptají, pláčou, vzlykají, zpívají a kňourají... Slyšela jste o tom...? - No to je zase počasí, že by psa... - Drž už tu hubu! - Au! Kvííí... - Nesahejte na mě! - Dnes zase zlevnili mlíko, tak pro něj jedu do... - No neříkejte, neslyšela! - A jak se daří vnoučatům? - Petrovi a jeho..?  - A to za našich mladých... - Ale dobrý, dobrý, není si na co.. - A jo, na klavír, to je... - Za kolik? Jenom za desetikorunu? Tož to musím taky... - A z čeho je ta halenka?  - Ale nikdy ne tavenej... - KRÁ! KRÁ! KRÁ! (Kde se vzala v autobuse vrána?!? SAKRA, co tu dělá vrána!?!) - Na těch fotkách jsou..? - Aha, hezký. - A nezaprší... - Ale za komunismu, víte, to bylo... - Tomu ti mladí nemůžou... - Ach ta mlá... - Ani nepustí starýho člověka... - Přes ten kočár k hnutí... - A četla jste detektivku od...? - KRÁ! - Anička se teď ve škole velmi... - Ale hnojit jen 4x měsíčně, ne ča... - KRÁ! Ale jen dese... - ...dýl. - ...kapsy! - ..RÁ! - ...samý jedničky!  - minut... - Dobrý! - ...čas. - Tomu ale ti mladí nemouhou nikdy rozum...  - ...mět. KŘIČÍM - DOST!!! V autobuse jsem jen já a řidič, který mě nechápavě sleduje ve zpětném zrcátku…. 


Chomoutov - škola

Žádné vrány. Bolest hlavy. Přístup spousty spoluobčanů. Neprohlížet si je. VZPA - MA - TO - VAT SE! Autobus nacpaný lidmi. Hodně dětí a křiku. Škola hlavním tématem cesty.

Chomoutov - škola, příští zastávka: Chomoutov
Cítím uvolnění atmosféry. Je to tak zřetelné, že by se to snad i dalo změřit. Dívenka na předním sedadle (kde nesmí sedět, protože jí není 12 let) vytahuje z batohu pohádkovou knížku s velkými obrázky. Jak obrací stránku za stránkou, z každého listu vyskočí nějaký obrázek a stává se reálnou věcí či postavou v reálném autobuse. Ostatní děti se po chvíli vzpamatují a každý vytahuje svou sbírku pohádek. Rázem se objevují mezi dětmi jednorožci, princové s princeznami, koně grošáci, víly, trpaslíci, kouzelné květiny, hodovní stoly s dobrotami, chodící koblížek i všemožná a nemožná mluvící zvířata… Středovou uličkou protéká kakaový potok, který lemují strašidelné stromy. Za okny vidíme perníkovou chaloupku i továrnu Willyho Wonky. Autobusem zní dětský smích a řehtání koní. Náhle se ozve rána a tříštění skla. Ouha. Někdo ze své knihy vypustil sedmihlavého draka, který zvenčí naráží do autobusu. Víly zvoní svými hlásky, že na toto jsou jejich kouzla krátká. Kouzelná babička zůstala v nějaké zavřené knížce. Autobus s trhnutím zastaví, většina pohádkových postav ztrácí balanc a padají na jednu hromadu. (Inu, hromadná doprava města Olomouce.) Kakaová řeka se srazila úplně. Duchapřítomní princové se z oné říčky snaží vylovit zlatou rybku, aby nás toho netvora zbavila. Drak chvíli kouká na čelní sklo autobusu, následně otevře všech svých 7 smrdutých tlam a vychrlí spoustu plamenů! Kakaová řeka dosahuje bodu varu, bublá a uvařené zlaté rybky plavou zlatými břichy vzhůru. Nyní už není pomoci. Dětský smích už dávno utichl, nyní se však proměnil v zoufalý pláč a křik. Willy Wonka skrývá hlavu do dlaní. Alenka se schovala za zrcadlo. Víly svými hlásky hlasitě zvoní, princezny omdlévají, princové skrývají svou pohádkovou chrabrost a jsou z nich obyčejní poserové. Bezmoc a zoufalství by se dalo vážit na tuny…

 

Chomoutov
Zastávka. Konec pohádky. Dobrý konec? Všichni živí, takže asi jo. Nová osoba v autobuse - žena se dvěma fretkami na vodítkách. Dveře se zavírají...

Chomoutov, příští zastávka: Olomouc - Pustatiny (zastávka na znamení)

Děláte si ze mě srandu, babo? Tchoře nepřepravujeme, jedině snad ve speciálních nepropustných bednách jako zavazadlo, ale za to si musíte připlatit za každý 40 Kč… hříme řidič s neskrývaným odporem ke zvířectvu. Promiňte, ohradí se žena, jsou to moje vycvičené fretky, mám je na vodítku a s náhubkem… A klidně za ně zaplatím jako za psy...

Obě fretky na sebe v mžiku mrknou a jako jedna fretka zvednou dlouhé pruhové oháňky. Do jedoucího autobusu plného lidí vypustí svými řiťkami spoustu nechutného puchu. Lidé kašlou, dusí se, akutně otevírají okýnka a pouští do vozidla proud vzduchu… Některé slabší povahy zvrací z okýnek. Já TĚ dám fretky, ty ježibabo!!! Náhubek holt nevyřeší všechna nebezpečí. 


Olomouc - Pustatiny (zastávka na znamení)
Žena s oběma tchoři, dvěma vodítky a dvěma náhubky vyhozena z vozidla i bez předchozího znamení. I mimo zastávku, jen tak do polí. Taková drzost!  Himlhergot! Puch téměř nevyvětratelný.

Olomouc - Pustatiny (zastávka na znamení), příští zastávka: Olomouc - Jezírka (zastávka na znamení)
Autobus neslyšně zastaví. Otevřenou se dveře, zafičí vítr, zvenčí zazní píšťala a vstoupí muž v dlouhém kabátě. "Pryč od tohoto prokletého místa!" Muž se chytí stejné tyče jako já. Chci se mu podívat do tváře, ale jeho obličej je plochý a nicotný. Oční důlky jsou prázdné, víčka vtisknutá směrem do hlavy. Jsem zděšená a chci vystoupit! Řidič však není na svém místě, místo toho po volantu běhá parta krys. No, to je zlej sen! Najednou muž bez tváře promluví: Ahoj blázne, dlouho jsme se neviděli… Vzpomínáš si na mě? ...a začne hrát na tu svou prokletou píšťalu. Zaléhají mi uši a v hlavě mi třeští, jako bych v ní měla totožné hejno krys. "Sepp Jorgen je mrtvej! Sepp Jorgen je mrtvej!" opakuju, řvu to na něj a zacpávám si uši, zakrývám oči, ale pobrukuju si… Říkají to, řekne on a zmizí. To už neslyším.

 

Olomouc - Jezírka (zastávka na znamení)
Žádné znamení, pustá zastávka. Nikdo. Netřeba zastavovat. Konec zpěvu. Krysy konečně mimo mou lebku i mimo autobus. Klid. Ticho. Uvolnění ducha a otevření očí. Autobus plný lidí. Po prokletém muži ani vidu. Píšťalu neslyšet.

Olomouc - Jezírka (zastávka na znamení), příští zastávka: Olomouc - Lazce, u kaple
V autobuse se rozmohl klid, lidé šumí v poklidných rozhovorech. Je sychravé ráno a já doufám, že do města dojedu už v klidu. 

Ale ahooooj! ozve se za mnou. Otočím se a koukám do dvou známých tváří. Dojatě mi hrknou slzy, koukám na babičku s dědou. Co tu děláte? A kam jste si vyrazili? ptám se. Smějí se a povídají jako vždycky: Že jedou k doktorům, do nemocnice na kontrolu, do lékárny, na odběry, navštívit známé a kupovat vánoční dárky… A jak ty se pořád máš? Už máš maturitu? Nebo už pracuješ a máš děti? Pro změnu jim já vyklápím, jak se mi daří, co dělám a co je nového. Víte, už mám 3 roky novýho psa a je takovej… Pořád mi to nedochází, teda spíš mi to nechce dojít. A co že se k nám zas někdy nestavíš, Kristýnko? Už jsme se tak dlouho neviděli… A piješ už kávu? Jsi už velká holka… ptají se mě laskavě prarodiče. Je to tady! Nejde se tomu vyhnout, musím jim to říct… Ale...a stáhne se mi hrdlo, v krku se mi něco zpříčí a já to nemohu dopovědět. Kašlu, dusím se. Oba se na mě chápavě usmějí, a že už musí vystupovat. Tak se ozvi, napiš nám dopis, nebo se stav! Adresu znáš a trefíš, u nás jsi vždycky vítaná, však víš… Ve stanici oba mizí, na ulici už je nevidět. Zmizeli stejně rychle jako jejich rodinný dům před pěti lety. 

Olomouc - Lazce, u kaple
Deprese. Lítost. Stesk. Duchové? Blbost! Nevěřit na ně!
Podezřelý muž postávající na schodišti u řidiče.


Olomouc - Lazce, u kaple, příští zastávka: Olomouc - Lazce
Vypni to už! Dobrý den, kontrola vašich jízdenek, prosím. Konečně normální osoba v tomto dopravním prostředku, napadá mě. Lovím jízdenku ve své bezedné kabelce. Jsem klidná. Našla jsem peněženku, ale to hlavní na obvyklém místě není. - Slečno, tak váš jízdní doklad, prosím! - Jo, moment… - Nacházím jízdenku v hlubších útrobách peněženky. Překvapivě je stočená do pevného hrbatého smotku. Revizorovi se to nelíbí, mračí se a nervózně poklepává nohou. Snažím se jízdenku rozmotat, chvíli s ní bojuju, sakruju a kleju. Najednou se ten světlocitný papírek zlomí vejpůl a vyletí z něj otakárek feniklový. Motýlek zamává křídly, setřese z křídel modrý prach z tiskařské barvy a uletí okýnkem. Papírová kukla se rozsype taky. Revizorovi viditelně spadla čelist. Tak jste to viděl! A co já mám podle vás asi dělat? - Viděl jsem jen to, že nemáte řádný jízdní doklad. Takže teď si se mnou vystoupíte a zaplatíte pokusu 1.963 Kč - za neplacení jízdného, pomalost, drzost, stání v autobuse u tyče, blbý výraz a vyhazování předmětů z okna jedoucí autobusové soupravy společnosti DPMO.

 

Olomouc - Lazce

Kurva práce! Tolik peněz pro debila. Nevěřícího v zázraky přírody! S tím ať si... A ano, přesně tam!


Olomouc - Lazce, příští zastávka: Olomouc - Finanční úřad

Hej, posuňte se… - Já se ještě musím vejít! - Já taky! - Aspoň na schodky… -  Já spěchám! - Kreténe, odpusť si ty lokty... - Hey, guys, pardon… - No kde si myslíš, že seš, vole? - Autobus se zaplnil bandou mladších i starších chlapů. Nechybí několik mladých žen. Zastoupeno je několik národností, všechny rasy a různé jazyky. Od patnácti do pětapadesáti let, z Moravy, Čech, Slovenska, Polska, Británie, Francie, USA… Autobus je nacpaný, může tu být tak stovka osob, dupeme si po nohách, každý se snaží držet nějaké tyče. Naštěstí už nezbývá prostor, kam by člověk padal. 

 

Rozhlížím se po tom osazenstvu a dochází mi hrůzný fakt, že je všechny znám. Je to průser. Právě se v jednom autobusu mačkám pravděpodobně se VŠEMA mýma EX. Jsem sakrauždoprdele jediná, kdo to ví a kdo si to uvědomuje… Na kohokoli se tu podívám, automaticky se mi vybaví jeho péro a zážitky ze sexu. Z některých je mi zle. Dochází mi, že někteří tu nejsou. Pravděpodobně je ještě nepustili. Ale ti zúčastnění už mě oslovují, zdraví, ptají se na novinky a tak. Jiní si mě automaticky berou kolem pasu, políbí mě a tváří se, že jim patřím. Pokud něco ceknu, stoprocentně se tu spustí mela či bitka. Ovšem oni nebudou tak hloupí a tupí, jak se zdáli kdysi… Toto by totiž došlo i průměrnému oslu. Bitka kolem mě začíná, autobus se houpe, sype se sklo z prvního okna. Křičet už nemá cenu. Je to boj o vlastní celej krk. Kdesi na druhé straně spatřím smutné oči toho, kterej mě má asi vážně rád. Asi jako jedinej v celým tomto pitomým buse. Kdyby to bylo možný, procpala bych se za ním… Ale má to cenu? Má smysl na něj vybalit oblíbenou hollywoodskou frázi: "Počkej, já ti to vysvětlím. To není tak, jak to vypadá."? Sotva. 

 

Olomouc - Finanční úřad
Tradiční výstup zadními dveřmi. A teď, všichni moji chlapi, PRYČ! Bez protestů. Do háje.

 Žena v kostýmku a asi 5 nepřitažlivých mužů v předních dveřích. Zčernalý kotel mezi nimi.



Olomouc - Finanční úřad, příští zastávka: Olomouc - Na Střelnici
Dobrý den! Toto je nový dobročinný projekt. Charita Olomouc se rozhodla dát práci bezdomovcům, kteří lidem cestujícím v autobusech nabízejí výborný guláš. Vy můžete tento projekt podpořit tím, že jim dáte pár drobných a podpoříte jejich  úsilí a snahu... vyhlašuje asi třicetiletá upravená žena. Lidé souhlasně kývají jako stádo ovcí a hledají peněženky pro pár bůrů za guláš. Zevláci s černými dlaněmi roznášejí guláš v polystyrenových miskách a do zplstnatělého klobouku vybírají mince.  Až mají kotel prázdný, celá tato podivná skupinka opouští vůz mimo stanici.

Koukám do své misky s rudou šťávou a pár kousky masa. Plastovou lžičkou se to toho opatrně pouštím.  Hřeje mě pocit, že jsem podpořila "ty chudáky, co se ocitli na ulici neprávem a teď se snaží". Po prvních soustech zjišťuju, že to není tak špatné, pokud přehlédnu fakt, že snídat guláš není úplně ideální. Najednou mému zraku učaruje v misce něco, co není klasickou masovou kostkou v guláši. Na lžíci nabírám cosi, co se podobá deseticentimetrovému tuhému provázku. V hlavě mi zazní píšťala, až to zabolí! SAKRA UŽ!

Najednou se mi v misce objeví malý vodní vír, polévka se v něm točí jako velká bezzubá huba a k mým sluchovodům dojde hlas: Nekoukej se na to tak. Sněz celou misku, ani kousek nesmíš nechat a budeš nadosmrti šťastná. Tvůj život se k dobrému obrátí, hajzlové z tvého života zmizí a obklopí tě jen dobří a slušní lidé. Problémy se rázem vyřeší. Zírám do guláše ještě podivněji a zhnuseněji než předtím. Najednou mi mozkem proběhne oblíbený citát mojeho skvělého kamaráda Honzy - Credendo vides. Kdo uvěří, uvidí. Že by na tom bylo něco pravdy? Vír z guláše zmizel, hladina je klidná. 

S potlačením odporu sním ten krysí ocásek i další ne moc vábné části guláše. Velké sebezapření dosáhlo svého konce, když mám před sebou poslední lžičku gulášové šťávy. Na šťastný život! pomyslím si a... Autobus v zatáčce cukne a poslední lžíce guláše skončí na mém kabátě! ...Ani kousek nesmíš… zní mi v hlavě, vidím sebe, svůj odpor ke krysím ocáskům a svůj pokydaný kabát a vím, že musím RYCHLE vystoupit!

 

Olomouc - Na Střelnici
Hlas z amplionu ještě před zastavením. Proč tak brzo? Prudký náraz. PRÁSK! Tříštění skla. Zoufalý křik, jekot a pláč. Smrad krve a rozlité nafty. Bolest. Konec jízdy náklaďáku, autobusu i všech zúčastněných. 

Olomouc - Na Střelnici, příští zastávka:

...CHRRRRRRDDDDTTTTDTTTTDDTDTDTD.... *ticho*

Vloženo: 2014-11-17 21:20
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-07 09:47:01

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena + skautský tisk

Autor díla:

 

Další autoři, poděkování:

Děkuji všem inspirátorům tohoto díla.

O díle:


Svoboda fantazie lidem DÍKYBOHU nikdy sebrána nebude...

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý