Evelinka

2014 - Účastník soutěže
Ročník: 2014
Autor: Jiří Zak Kouřil
Obor: Próza
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 900 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Evelinka

 

Miláčku, Evelinko, jak se dneska máš? Máš se dobře? Jenom tak hádám, víš. Ty mi totiž neodpovíš. Neodpovíš, jsi pryč. Někde na druhém konci republiky. Možná ještě dál. Odešlas ze dne na den. Najednou z ničeho nic. Prostě jsi zmizela. Prý jsi to musela udělat, prý to tak bude lepší. Proč to tak musí být? Já tě miluju, to snad nestačí? Co bylo tak špatně? Je v tom někdo jiný, nebo za to můžu já. Evelinko, copak jsem tak špatný, tak nedokonalý? Něčeho ses bála, to jsem viděl. Nevím čeho, jak bych mohl, nejspíš budu tak hloupý, že mi ani tohle nedochází. Tak hloupý, že si nechám utéct někoho, jako jsi ty. Evelinko.

 

Vzbudily ho paprsky slunce procházející přes špatně zatažené rolety, pomalu se posadil, protáhl se. Podíval se na noční stolek a uviděl fotku pětadvacetileté rusovlásky, s hnědýma uhrančivýma očima a milým úsměvem. Chvíli zarýval prsty do okraje postele, potom rozhodně popadl rámeček a zamířil do kuchyně. Zvedl víko koše, rámeček i s fotkou mrštil na dno. Nevnímal zvuk rozbíjejícího se dřeva a skla.

Na dnešek si vzal volno, zdálo se to být jako dobrý nápad. Teď ráno si ale uvědomil, že když nebude nic dělat, nejspíš začne přemýšlet a to bylo to poslední, co si přál. Zavolal do kanceláře Dřevostavu s.r.o.

„Haló, tady Honza Sadař, rád bych si dnešní dovolenou nechal jenom do devíti, na zbytek dne budu v práci.“ „To myslíte vážně? Tady to není žádnej holubník.“ Ozval se z druhé strany hlas paní Hrabalové. „Dovedete si představit, kolik s tím bude práce? Nevím, co to do vás vjelo, ale máte volno, zůstaňte doma.“

„Vím, že to bude složitější, ale prostě teď potřebuju něco dělat. Řekněte Plockovi, že na devět přijdu na dílnu.“ S těmito slovy položil telefon.

 

„Honzo,“ oslovil ho nevelký, přesto autoritativní Plocek, „víš, že jako tvůj šéf bych tě prostě mohl poslat domů?“

„Jo, ale přece víš, co se stalo. Potřebuju se něčím zabavit, jinak mi hrábne.“

„To, že jste se s Evelinkou rozešli, tě neomlouvá.“ Zakřičel na něj Plosek a povzdechl si. „Dneska tu výjimečně můžeš zůstat, ale slib, že odpoledne se dáš do kupy a takové blbosti už dělat nebudeš.“

„Dobře, slibuju.“

 

Byla polední pauza. Seděl sám na dílně, pohrával si s malým plíškem. V hlavě mu hučelo. Přestože se myšlenkám na ni bránil, jak nejlépe dovedl, nemohl je zadržet. Postupně vyplouvaly na povrch, jedna za druhou. Hukot v hlavě ještě zesílil. Do očí se mu vedraly slzy. Sžírala jej úzkost, smutek a strach. Čím dál víc. To všechno v něm vzbuzovaly vzpomínky na ni.

Nevěděl, jak se to stalo. Najednou se prostě podíval na svoje ruce. Pravá křečovitě svírala plíšek a z levé tekla říčka krve. Pokusil se vstát, ale něco mu bránilo. Připadalo mu, že usíná. Jedna z posledních věcí, které si pamatoval, byl vyděšený Plockův obličej.

 

Před sebou spatřil bílo, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že leží. Zvedl hlavu a zjistil, že je na lůžku. Dveře se otevřely a vstoupila zdravotní sestra.

„Jen klidně ležte, ano.“

„Nemám v úmyslu vstávat.“ Prohlásil. Zdravotnice zkontrolovala přístroje a odešla. Honza po chvilce zase usnul.


 

„Dobré ráno, Honzo.“ Probudil ho hluboký hlas. Otevřel oči a uviděl muže sedícího na židli u postele.

„Dobré ráno.“ Odpověděl zdvořile.

„Jsem, tady abych se tě na pár věcí zeptal.“ Pokračoval muž.“ V první řadě by mě zajímalo, jestli si pamatuješ, co jsi udělal.“

Honza si připadal, jakoby jím najednou projel meč. Vybavilo se mu, co si málem zapříčinil. Pomalu pokýval hlavou. „Dobře, vidím, že to není nijak příjemná vzpomínka. Zajímalo by mě, co tě k tomu vedlo. Něco jsem si zjistil, ale rád bych si to poslechl od tebe.“

„Nechci o tom mluvit.“

„Víš, doufám, že když mi řekneš o tom, za jakých okolností jste se rozešli, budu ti moct nabídnout pomoc.“

„Nerozešli jsme se.“ Řekl ležící se vztekem. „Ona mě prostě opustila.“

„To je všechno, z ničeho nic odešla?“

„Ano, prý by to tak muselo být.“ Honza potlačoval rozčílení.

„Dobrá. Teď si tě tu pár dní necháme. Potřebuješ nabrat síly.“

 

Po dvou týdnech a několika dalších rozhovorech s psychiatrem začal ztrácet trpělivost. Dávno se zotavil natolik, aby ho pustili domů. Nebavilo ho trávit celé dny v nemocnici. Třikrát denně mu sestra nosila prášky a on k nim měl čím dál větší odpor. Tak velký, že si několik posledních dávek nevzal.

 

Otevřel oči a v rohu místnosti uviděl postavu. Byla to ONA, Evelinka. Oslovil ji. Neodpověděla, přišla blíž a sklonila k němu hlavu, tak jako mnohokrát v době kdy byli ještě spolu. Místo polibku mu věnovala pouze dlouhý pohled, pohled plný zlomyslnosti. Položila mu ruku na hlavu. Zatlačila a ruka se jí dovnitř.

Začala mu přebírat myšlenky jednu po druhé. Honzy se zmocňovala panika, ruka působila strašnou bolest, když se přehrabovala v hlavě. Kolem něj to hučelo, cítil, jak mu její nehty trhají mysl, vzpomínky, vjemy, pocity. S obtížemi uchopil její zápěstí a táhnul jej pryč ze své hlavy, šlo to obtížně, bolelo to. Nakonec ruka povolila, podařilo se. Polil ho neobyčejný pocit vítězství a úlevy.

Zjistil, že je vzhůru. A ve své zpocené ruce, v níž bylo ještě před chvílí Evelinčino zápěstí svíral pramen vlasů. Pramen vlasů i s kusem kůže, ze které kapala krev.

 

„Vysadil jste léky?“ zeptal se ho klidným hlasem doktor.

„Nechte mě na pokoji.“

„Nemůžu, vždyť vidíte, co jste si udělal.“

„Držíte mě tady jako nějaké zvíře. Kdybyste mě už dávno pustili domů, nic by se nestalo, byl bych v pořádku.“

„Víte“ povídal stále klidným hlasem doktor „v první řadě musíte vy propustit Evelinku. Ze své hlavy. Osvobodit se od ní. Až to uděláte, my pustíme vás. Teď to rozhodně udělat nemůžeme. Pokusil jste se spáchat sebevraždu a sotva jste si nevzal pár uklidňujících léků, zdál se vám sen, díky kterému jste vyrobil pěkný skalp.“

Honza na to neměl co říct. Doktor po něm chtěl něco, co mu připadalo nemožné.

 

Bylo úterý jako každé jiné. Zdravotnice mu vyměnila povlečení, přinesla vyprané pyžamo.

„Málem bych zapomněla,“ položila na noční stolek dopis „tohle přišlo dneska ráno.“

Jakmile sestra odešla, otevřel obálku. Zpráva byla psána na počítači. Začínala slovy „Drahý Honzo“ a byla zakončena podpisem, který Honza ihned poznal, „Evelinka“.

 

Otevřel oči a v rohu místnosti uviděl postavu. Byla to ONA, Evelinka. Oslovil ji. Neodpověděla, přišla blíž a sklonila k němu hlavu, tak jako mnohokrát v době kdy byli ještě spolu. Místo polibku mu věnovala pouze dlouhý pohled, pohled plný soucitu. Položila mu ruku na hlavu. Pohladila jej po vlasech a dal mu pusu na čelo. „Promiň“ řekla. A odešla.

Honza se probudil až ráno.

 

Doktor seděl ve své kanceláři. Před chvílí dokončil papírování ohledně propuštění Honzy Sadaře domů. Usmál se. Věřil, že se jeho bývalý pacient nikdy nedozví pravdu.

Když viděl, v jakém byl stavu po tom snu, musel jednat. Měl nějaké přátele na policii, díky nim se mu podařilo sehnat kontakt na Evelinu Mackovou. Několikrát ji volal a přesvědčoval, aby si s Honzou promluvila. Marně. Odhadoval, že si to co kvůli ní Honza udělal, strašně vyčítala. Nebyla, ale schopná jej znova vidět, bála se toho, co by na ni čekalo, jeho oči plné smutku. Tahle sobeckost doktora neuvěřitelně vytáčela.

Naštěstí se dřív zabýval vztahovou psychologií a tak pro něj nebylo nijak zvlášť těžké napsat uvěřitelný dopis, který zakončil zfalšovaným podpisem.

Zvláštní způsob. Díky lži někoho psychicky osvobodit, aby mohl být osvobozen i fyzicky. Možná, že to nebylo správné stavět svobodu na nepravdě, na podvodu. On ale za svou práci považoval pomoc lidem. A občas bylo potřeba pomáhat netradičními metodami.

Vloženo: 2014-11-17 19:35
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 01:00:03

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena + skautský tisk

Autor díla:

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý