Vločka

2014 - Účastník soutěže
Ročník: 2014
Autor: Jindřich Franek Klakson
Obor: Poezie
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 660 krát
Unikátních lajek: 3 Co je to?
Viděl jsem vločku, běžel jsem za ní, vítr však zavelel, že čas tady marní.
Viděl jsem vločku a chtěl se ji dotknout, do trávy utekla a potom roztála.
Rok za rokem vidím ji zase, jak vzduchem polétá, v plné své kráse.
Jak já životem ona teď vzduchem, myslel jsem na ní už když jsem byl malým klukem.
Každý rok na začátku zimy, čekám na ní a zas se mi líbí.
Viděl jsem vločku, mihla se kolem mě a vítr zvedl ji zpátky nade mně.
Ve světlech lamp ve světlech měsíce, je tu semnou a mě neschází nic více.
Ticho bylo všude kolem, jen pes štěkal někde za dvorem.
Ticho na mě doléhalo ze všech stran, z dálky bylo slyšet přelet vran.
Ticho ze všech stran na mě doléhalo, slyšels jsem jak, do uší milostně mi lhalo.
Ty vločky byli tak krásné, mnohotvárné ale za všech okolností zrádné.
Miloval jsem první, druhou, i třetí a za ní další jako ostatní stejně přiletí.
Zkoušel jsem se spoustu stran rozepsat, nikdy se mi nepodařilo tu chvíli ani z části popsat.
Tu chvíli zrádnou, chladnou, kdy další vločky na mě opět spadnou.
Venku ve vánici, když ony jsou v běhu, při střetu s kůží cítil jejich něhu.
Z komínu kouř, za oknem svíce, při každém nádechu pálí mě plíce.
Vesnice tichá pomalu zhasíná, vesnice tichá pomalu usíná.
Hodiny v domě začali tikat, při všech těch pocitech přestal jsem dýchat.
Opět se nadechl a sfoukl svíci, z krbu dřevo příjemně praskající.
Plamínky z krbu jejich zář, v nich obsažený celý svět pravdivá tvář.
Vyšel jsem ven, kráčel jsem uličkou od domu k domu cestičkou maličkou.
Vesnice usnula, všichni šli spát, já tady venku strašně byl rád.
Hvězdy a úplněk, měsíční svit, jinak všude byl klid.
Do lesa scházelo několik metrů, foukal jsem na do vloček foukal jsem do větru.
Vločky tam milé zdály se mi, koukal jsem nahoru, koukal jsem k nebi.
Chtěl se jich dotýkat, kabát si svlíkat.
O vrstvu níž, k nim mám zas blíž.
Pryč šla i mikina pryč šlo i triko, kůže teď hole, ležel jsem u lesa na kraji pole.
Vločka za vločkou dotykem studila, do věčného spánku pomalu nutila.
Ve chvíli štěstí studené neřesti, duše bez hněvu ulehá do sněhu.
Opět to ticho co zahlušovalo samo sebe, cítil jak na mou mysl mi klepe.
Jak se mě dotýká a zve mě k sobě v této tiché noční době.
Skončila chvíle, skončila balada, proč tady ležel bude to záhada.
Zavřel jsem oči byl jsem jinde.

Vloženo: 2014-11-17 13:02
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 01:00:02

Dílo je zveřejněno pod licencí: Creative Commons BY

Autor díla:

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý