Překvapení

2014 - Účastník soutěže
Ročník: 2014
Autor: Vladimír Doležal
Obor: Próza
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 638 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

            Zítra proběhne velké jednání. To si nemůžu nechat ujít. Rád bych, ale nemůžu. Poslal nás sem šéf. Prý to konečně vypadá na dohodu; velká věc.

            Dal jsem si sprchu, protože jsem byl celej ulepenej od potu a dvakrát jsem si překontroloval vybavení. Pak jsem se ujistil, že i ostatní jsou na zítra připravený a dal jsem si další sprchu. Aspoň čtyřicet ve stínu! A je neuvěřitelný, kam všude člověku zaleze písek i za tak krátkou chvíli.

            Převalil jsem se v posteli na nezpocenou stranu a přemítal co dál. Opravdu mám všechno na místě a nastavený jak to má být? Ano, mám. Nebudu to už kontrolovat nebo se dostane písek i tam.

            Kašlu na to, půjdu se projít. Ať z týhle pekelný díry taky něco mám. Koupím pár suvenýrů a vyfotím si na profilovku selfíčko v velbloudem.

            Nepodařilo se mi omotat si kolem hlavy ten místní hadr. Sice budu trochu vyčnívat, ale bude muset stačit bílá kšiltovka. Se svým odstínem pleti bych stejně nezapadl, tak co na tom. Ještě pouzdro s kompaktem na krk, mapu a slovníček do kapsy a můžu jít.

            Vyšel jsem před hotel na hlavní ulici. To se pozná podle toho, že je vyasfaltovaná. A hned jsem z hlavní ulice taky sešel, první doleva, na takovou prašnou cestu. Všude na světě se na hlavní ulici prodává předraženej šunt pro turisty. Za rohem by aspoň nemusel být předraženej.

            S pomocí slovníčku jsem si u plátěného stánku koupil od ušmudlané dívenky, tak devět-deset let, dvě vyřezávaný sošky a barevný korále. Když jsem odcházel, tak něco ještě blábolila tou jejich hatmatilkou, ale už jsem jí nevnímal.

            Když jsem byl tak pět kroků od hlavní ulice, tak jsem se srazil s místním, co proti mně vyšel zpoza rohu.

            Omlouvám se.“ Jedna ze základních frází, když jedete do ciziny.

            Mohlo mu být tak třicet let. Měl krátké černé vlasy, mohutný orlí nos a evidentně špatnou náladu.

            Omlouvám se.“ Zopakoval jsem a snažil jsem se ho zprava odejít.

            Zavřel mezeru mezi ním a zdí a pravil: „Vulgarismus! Něco, něco, něco, cizí něco! A další vulgarismus.” Nerozuměl jsem mu moc dobře.

            Co možná nejklidněji jsem řekl: „Jsem cizinec, prosím mluvit pomalu,“ a vytasil jsem z kapsy slovníček.

Který hned letěl z mojí ruky, jak mi ho nosáč vyrazil.

„Něco něco cizinec, něco foto, kniha!“

            Na tohle jsem už nic neodpověděl.

Nemohl jsem.

Chytil mě za popruh od foťáku a zkroutil ho tak, že mě jím škrtil. Snažil jsem se nějak vyprostit a neztratit vědomí.

            Což se mi asi nepovedlo, protože jsem se probral někde ve sklepě a příšerně mě bolela hlava. Místnosti tak třikrát tři metry, kam světlo pouští jen malé zamřížované okýnko těšně u stropu. Vyplival jsem z pusy prach a podle kovové chuti taky nějakou krev. Když jsem si sedal, tak jsem zjistil, že mě nebolí jen hlava, ale prakticky všechno.

            Při bližším průzkumu kobky jsem našel něco, co bych v temném sklepním vězení opravdu, ale opravdu nečekal.

            Svobodu.

            Nadporučík Svoboda Pavel, zajatý před osmi měsíci na průzkumné misi. Byl ve všech novinách a televizích. Kvůli němu jsme sem vlastně přijeli. Měli jsme natáčet zítřejší jednání o jeho propuštění. Už dřív prohlašovali, že ho při splnění určitých podmínek propustí živého a teď se mělo konečně začít jednat konkrétně

            Asi to nepůjde.

            Schyluje se k nějakýmu průšvihu.

            Těžko říct v tomhle prostředí, ale hádám, že to může být tak dva týdny, co tu nadporučíka Svobodu podřízli.

            Jsem v hajzlu.

Vloženo: 2014-11-16 23:33
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 01:30:10

Dílo je zveřejněno pod licencí: Creative Commons BY

Autor díla:

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý