Javorové lístky

Vítěz oboru
Ročník: 2014
Autor: Anna Eny Handlířová
Obor: Próza
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 2231 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Začínal podzim. Seděli vedle sebe mlčky na oprýskané lavičce v parku, celé popsané jmény zamilovaných dvojic, srdíčky a více či méně sprostými obrázky, a pozorovali pomalu plynoucí čas. Ona – štíhlá žena s výraznými lícními kostmi, smaragdovýma očima a ostře zelenými vlasy střiženými na mikádo oděná celá v černé, a on – asi jedenáctiletý bledolící chlapec se světlými kadeřemi a zvláštním, zasmušilým výrazem v obličeji.

Působili jako nesourodá dvojice, ale přesto mezi nimi bylo cítit jakési zvláštní, nesmírně pevné pouto. Těžko říct. „Es?“ oslovil ji. Z té jediné slabiky, která byla zkratkou jména snad stejně starého, jako je vesmír sám, čišela zvláštní aura. Byla z ní cítit země. Vzduch. Oheň. Věčnost.

„Hm?“ odpověděla oslovená, ani na okamžik se pohledem neodtrhujíc od pomalu žloutnoucího listu na starém javoru.

„Co je to svoboda?“ zeptal se chlapec.

„Svoboda je možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat podle své vůle, ať už je jakákoliv, a nést za to přiměřenou odpovědnost,“ pravila zelenovláska bez zaváhání.

Upřel na ni veliké, znepokojivě jasně modré oči. „Tohle zní jako vytržené z nějaké učebnice,“ poznamenal trochu ublíženým hlasem, „Já chci vědět, co je to svoboda podle tebe,“ vysvětlil jí.

Povzdechla si. „Pete,“ řekla tiše, „Myslím, že zrovna já bych o svobodě neměla radši ani uvažovat. Natož o ní mluvit,“ dodala. Kolem zvláštní dvojice na lavičce prošla skupinka náctiletých, ale ani jeden z nich jí nevěnoval pozornost. Dokonce ani Esiným nápadným zeleným vlasům. Působilo to skoro, jako by ty dva vůbec neviděli.

„Proč?“ zeptal se hoch.

Lístek javoru, který celou dobu pozorovala, se zachvěl ve větru a pomalu snesl k zemi. Es si prohrábla zelené vlasy a konečně se otočila k blonďatému chlapci. „Někdy se chováš jako malý kluk.“

„Jsem malý kluk,“ pokrčil rameny. „Fyzicky. Tak mi odpověz jako malému klukovi. Proč, Es?“ zopakoval dotaz.

Proč. To jedno jediné, jednoduché slovo, ji děsilo jako nic na světě. Jak mu to měla vysvětlit? Vždyť věděl, co je zač. Žil s ní pod jednou střechou dlouho, mnohem déle než trval jeden lidský život. Vzala ho k sobě, do říše mimo prostor a čas, aby ho ochránila před smrtí. To nebylo, jako jedna z mála věcí, proti pravidlům. „Víš,“ začala, „Vy lidé jste byli stvořeni jako bytosti se svobodnou vůlí. S touhou po svobodě. A možností ji získat. Jenže já?“

Kývla ke kose zboku opřené o lavičku. Byl to krásný, ale zároveň děsivý nástroj; se svou čepelí z podivného, téměř průsvitného kovu, který obalovala zelenavá záře, a násadou pokrytou prastarými symboly a runami, působil mnohem víc jako zbraň, než jako zemědělské náčiní.

„Já jsem Smrt, Pete. Vznikla jsem proto, abych dělala tuhle práci, a zaniknu, až mě nebude potřeba. Nemůžu si vybrat, pro koho si přijdu a ať už umírá zločinec nebo hrdina, je-li to určeno, musím se na to dívat. Viděla jsem lidi umírat ve válkách, i během epidemií, viděla jsem umírat děti, Pete, takové, jako jsi ty, a víš, co je nejhorší? Že vím, že zítra to uvidím znovu a pozítří zase. Nedokážu ti říct, co je to svoboda. Nechci na to myslet. Protože, víš… ve skutečnosti by to bylo snadné. Vzepřít se. Prostě jednou tou zatracenou kosou neseknout. Vykašlat se na to. Vím, že to jde. Kdysi to jeden z nás udělal,“ poznamenala.

Pete ji pozoroval s nedočkavým výrazem v očích. „A co se stalo?“ otázal se.

„V jeho vesmíru vypukla válka. Strašlivá a ničivá. A on stanul v čele jedné z armád. Náš druh je tu proto, aby duše převáděl na druhou stranu, ale on zabíjel. Porušil pravidla. Proléval krev, protože chtěl ochránit někoho, na kom mu velmi záleželo. Vymkl se z kontroly. Nakonec byl zničen. A s ním celý jeho svět,“ dokončila temně.

„Ale zemřel svobodný,“ pravil chlapec.

„Já neřekla, že zemřel,“ pravila Smrt hlasem, z nějž se Petemu ježily všechny vlasy na hlavě. „Poslyš… Lidé páchají strašné zločiny proto, aby se cítili svobodní. My si to nemůžeme dovolit.“

„Ty si myslíš, že je svoboda špatná, viď?“ řekl tiše.

„Nemyslím si, že je špatná,“ zavrtěla hlavou, „Jen myslím, že se při honu za ní dějí špatné věci. Viděla jsem za svou existenci dost příkladů toho, jak se svobodná společnost mění v nesvobodnou, když se snaží být ještě svobodnější.“

„Svoboda je jako oheň,“ poznamenal Pete. „Chápeš, jak to myslím? Hřeje tě, tak si sedneš blíž, hřeje víc a víc a pak si všimneš, že ti hoří boty,“ vysvětlil.

„Zajímavý příměr, ale myslím, že rozumím,“ usmála se na něj. Pak se podívala na hodinky. „Máme práci, pojď.“ Vstala a zapnula si zip kožené bundy až ke krku.

„Můžu vzít kosu, Es?“ zeptal se s nadějí v hlavě.

„Jo, ale nemáchej s ní moc kolem sebe. Ať si něco neusekneš. Byla by tě škoda,“ pravila.

„Pf, dávám na sebe pozor,“ ušklíbl se, „Nanejvýš něco useknu tobě.“

„Opovaž se.“

„Nebo?“

„Nebo ti nasekám.“

„Nasekáš?“

„Nasekám ti nožičky na takhle malé kousíčky.“

„To bys neudělala.“

„Máš pravdu. Nanejvýš takovéhle kousíčky.“

Na to už neměl žádnou odpověď.

 

Smrt šla parkem a chlapec obřadně nesoucí kosu kráčel za ní, nohy pečlivě vkládaje do jejích šlépějí. V parku se k zemi pomalu snesl další javorový list. Čas dál líně plynul, připomínaje řeku, u jejíhož ústí čekali ti dva – mladá žena s ostře zelenými vlasy a hoch s pomněnkovýma očima a zvláštním, zamyšleným úsměvem na rtu. 

Vloženo: 2014-11-15 14:55
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 00:30:10

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena + skautský tisk

Autor díla:

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý