Kdy přijde můj čas?

2014 - Účastník soutěže
Ročník: 2014
Autor: petr pytris venglař
Obor: Próza
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 694 krát
Unikátních lajek: 3 Co je to?

     Ani nevíte, jak je život hrozně těžký, když stojíte celou dobu na jediném místě, nerostete, a přesto dýcháte a žijete. Přitom vám je hrozná zima, protože tak už to v ledničce jednou bývá. Jste umístěný na vrchním patře uzavřený v ledové místnosti mezi ostatními soudruhy. Vedle vás na vaší postavu zírá stejně velký divně zírající Kozel a to nejhorší, že není jen jeden. Na druhé straně zase vás hloupě pozoruje Bernard a co z toho, ptám se sám sebe. Vždyť nedokážeme ani mluvit, nebyli jsme k rozhovoru stvořeni. Jsme tu jen proto, aby nás ostatní využívali k jediné prosté věci, a poté už vlastně nejsme k ničemu, tak nás pohřbívají navždycky do hrobu, tak zvaného kontejneru, kde tráví čas spousta z nás, ale i jiných živých tvorů. Dovolte, abych se vám představil, jsem plechovka od piva a mé jméno je Radegast, přesněji jsem dvanáctka s pěti procenty alkoholu. Bohužel jsem se však nenarodil jako originál, vedle mě se tlačí další a další Radegastové a mě se dělá mdlo. Naštěstí jsou to jen desítky, ale co na tom, všichni zemřeme až do jednoho. Nejvíce nenávidíme ty příšerné zlomyslné tvory, kterým se říká láhve od piva. Většina z nich je na rozdíl od nás téměř nesmrtelná a to plechovku dokáže tedy pořádně naštvat, to mi věřte! Pokročíme však vážení trochu dále. Denně pozoruji ve výklenku neboli přesněji řečeno v otevřeném okně spousty podivínů, kteří si nás kupují jako zboží. Někteří z těch nemilosrdných lidí jsou už z těch piv, co máme v sobě tak opilí, že nedokáží ze sebe vydat ani hlásku a tak zklamaně odcházejí zpátky domů bez pořízeného zboží. Je až neskutečné, kolik nás za den dokáže zemřít kvůli jedinému pijákovi, který má opravdovou žízeň. Ne jako, že bych mu to nepřál, ale copak nevidí, že na to ostatní katastrofálním způsobem doplácejí?! Myslí jen na sebe, nevidí, že jsme jen nevinní otroci pohánění bičem, kteří nedokáží udělat vůbec nic, aby smrti zabránili. Nemáme srdce, nevíme co je to srdce ani nikdy vědět nebudeme, co je to vlastně mít srdce.  Na životě nás drží pouze nažloutlá velice hořká látka vyrobená z chmelu, kterou do sebe ti vrazi nasávají, zatím co my ve strašných následcích jejich vinou postupně umíráme. Jelikož nikdo z nás nevydá nikdy hlas, ani se nepohne, říkám si, jestli jediný živý tu nejsem náhodou jen já. Jenže i přesto vím, že nejsem, ostatní ubohé plechovky přemýšlejí nad tím samým jak já a ptají se- Jaký je tedy smysl života? - Všichni ti hrůzostrašní obři se zajímají jen o náš vnitřek, co je uvnitř plechovky, ale nás jako živé tvory nevidí, nemají ani důvod nás vidět, to že se Kozel na plechovce piva usmívá, nemusí naznačovat, že se tak cítí ve skutečnosti, v realitě totiž prožívá krizi celého svého života, jako my všichni, protože ví, že jeho čas přijde! Zatím co ta zrádkyně láhev stojící za mnou se dokáže sama zregenerovat, zmetek jeden! Když majitel výrobku totiž dopije láhev, tak ta flaška upadne do zimního spánku jako zvířata v zimě a poté, jak ji někdo naplní žlutou tekutinou, tak se láhev znovu probouzí na jiném místě a tak celý život vlastně různě cestuje po světě do té doby, než ji někdo rozbije. Nás jen umačkají a ti horší skončí namačkáni mrtví v popelnici mezi jinými obětmi a lepší z nás v tříděném odpadu, kde všichni spolubratři spíme navěky věků, amen! A tomu se říká koloběh života, každou minutu se na světě zrodí miliardy nových plechových pivních životů, jenže k čemu jim to je, stejně časem nemilosrdně až do jednoho zhynou. Je to nespravedlivost, hrozná nespravedlivost, že se nedokážeme postavit sami za sebe a hájit svá práva na svobodu, které stejně nemáme. Jsou z nás zřízenci celého lidstva a vidím to nejhorší, už jsi, jdou i pro mě. Za sklem vidím ožralého starce, jak vesele na mně natahuje ruce už z dálky a přitom se usmívá tak příšerně, až se ve mě kazí chuď piva sama od sebe, proto nejsou plechovky piva kvalitní. Zlý prodejce alkoholu, se pomalým až děsivým krokem směrem ke mně blíží a já začínám pociťovat strach, zatím co žíznivého starce sliny jeho pusu opouští naznačující, blíží se konec všeho. Je pořád blíž a blíž a já nemůžu nikam utéct ani volat o pomoc, jsem odkázaný sám na sebe: ,,Copak to nikdo nevidí?!“ Vidí! Všechna piva tuhle hroznou scénu vidí, ale mlčí a jen tomu všemu přihlíží, jako diváci na katovském procesu. Už lednici otvírá, prosím o zázrak, jeho ruce se ke mně přibližují, je po všem. Na hodinách právě odbijí dvanáctá, což je doba mého nastávající ho pohřbu.  Bere mě do ruky a já se ještě stačím podívat vrahovi naposledy do tváře, než mě otevře. Poté smutně už zdálky jen pozoruji své kolegy, kteří ještě žijí a vyčkávají v lednicích a mohou alespoň přemýšlet, zatím co já už očekávám jen konec a ten přijde, je tady. Cítím to , už do sebe polyká mou látku a já se strachem, bolestí a s hrozným utrpením opouštím nerad tuhle zem!

A tak smutný vnitřní monolog jedné pivní plechovky navždy končí a to je vše, sbohem milý světe!   <dopsal anonym>

 

 

Vloženo: 2014-11-12 22:19
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 00:45:10

Dílo je zveřejněno pod licencí: Creative Commons BY

Autor díla:

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý