Zachraňte Svobodu!

2014 - Účastník soutěže
Ročník: 2014
Autor: Jan Honza Jiráň
Obor: Próza
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 780 krát
Unikátních lajek: 12 Co je to?

Zachraňte Svobodu!

I

„Čekáme ještě na někoho?“ zeptal se Kamil.

„Myslím, že už jsme všichni,“ smířlivě odpověděl Kostelník.

„Počkej, to jako že opravdu nikdo další nepřišel?“ dotazoval se opět Kamil.

„Ne,“ zabrblal Hák.

„Jáchy se nakonec omluvil. A Jarda se pro jistu neozval vůbec. Ne, že by mu vůbec mělo smysl psát. A ostatní se omluvili už dávno předtím. Ne, že by to bylo nějaký překvapení,“ informoval o všech omluvenkách Kostelník.

„S tím by se něco mělo udělat,“ pomalu se začal rozčilovat Kamil.

„A co?“ brblal dál Hák. „To zkoušíme jakou dobu a nic.“ Upíjeje svého piva.

To všechno byla pravda. To si Kamil pevně uvědomoval. V hospodě seděli totiž jen oni tři. Ostatní přestali v posledním roce chodit. A to jich tu bylo i deset.

Za celou situaci nemohly ani škola ani práce. Podle toho, co kdo dělal. Každej byl schopen vyšetřit si trochu času jednou za čtrnáct dní a přijít do hospody pokecat. A když nemohl, přišel příště. Vždycky se jich aspoň osm sešlo. Znali se už od základky, ale teď to vypadalo tak, že všechno dospělo k neodvratnému konci.

Všechno to začalo asi před rokem a půl. To si Kajer našel holku. Nebo spíš ona jeho. Kajer byl mezi prvníma, co pracovali. Našel si dobře placený místo v autoservisu a nevydělával málo. A když ji poprvé na pravidelná setkání přivedl, všem bylo jasný, co je zač. Zlatokopka Gita. Tak jí přezdívali. A i on se tomu smál. Pak ale přestal chodit. To samý v bledě modrym se začalo opakovat s dalšími členy party. Postupně se začala rozpadat, až zbyli jen oni. Kamil, Hák a Kostelník. Těžko říct, jestli o holky neměli zájem nebo holky o ně. Nebo jenom čekali, až potkaj tu pravou.

Jako poslední odešel Jáchy. To byl tak trochu opak Kajera. Ten si našel holku, protože ho „živila“. Podporovala ho v tom, v čem ho nepodporovali doma. A to byl asi hlavní důvod, proč Jáchy přestal chodit. Plnil si nesplněný sny, který mu plnila jeho přítelkyně, Ivana. Ani se neobtěžoval ji jim někdy představit. Prostě to jednou oznámil a od tý doby přišel jenom jednou.

„Měli bychom je přitáhnout zpět!“ prohlásil rozhodně Kamil.

„A jak to chceš udělat?“ zeptal se Hák, který dopil jedno a načal další.

„Bude to sice kumšt, ale co je zkusit odstavit od jejich drahých poloviček? Když to zařídíme tak, aby ty holky nemohly v době, kdy vyrážíme do hospody, tak by mohli přijít, ne? Chce to jenom zajistit, aby se nemohla dostavit ve smluvenou hodinu k němu.“

„To nezní špatně, pokračuj,“ řekl Kostelník v momentě, kdy se Kamil odmlčel, aby se mohl napít.

„Já nevím, co udělat. Ale mohli bychom zkusit o ní zjistit, co se dá a pak se uvidí, souhlas?“

Jako odpověď posloužilo zvednutí sklenic s pivem a následné ťuknutí.
 

II

Sešli se v hospodě asi zase za týden. Hák koukal jako obvykle nepřítomně. Moc toho nezjistil a bylo to mu to jedno. Kostelník se snažil něco najít, ale žádný zázrak to taky nebyl. Kamil se ukázal jako nejúspěšnější. A moc práce mu to prej nedalo.

Následovala vášnivá debata co a jak. Po dlouhé diskuzi došlo k rozhodnutí, že není potřeba čekat a akce by měla být co nejdřív. Jako nejlepší termín byl zvolen nejbližší pátek.
 

III

Hák ležel v lese kousek od cesty. Toto bylo jediné místo široko daleko, kde nebyl signál. Plán byl takový, že by tu měl Ivaně píchnout kolo. A protože nebude mít signál, nikam se nedovolá. Frekventovaná cesta to taky není. Takže úplně ideální.

Hákův úkol byl čekat, jestli projede a najede na nastražené hřebíky. Kdyby ne, měl s sebou vzduchovku, se kterou, jak doufal, by byl schopný gumu u kola auta prostřelit. Měla to být pojistka.

Jáchy byl napůl ukecanej, aby přišel do hospody. Vzhledem k Jáchyho povaze se nechalo předpokládat, že když Ivana nepřijede včas, tak do hospody přijde.

Hák zpozorněl. Slyšel auto. A byla to Ivana. Ležel schovaný v úkrytu tak, aby nebyl vidět a zároveň mohl střílet. Auto se blížilo. A vyšlo to. Jedno kolo píchlý. Hák se najednou poškrábal na hlavě. Zamířil a vypálil. A druhé kolo bylo najednou beze vzduchu. Pomalu se odplížil a došel k autu, které bylo kousek po cestě dál, aby se s Ivanou nepotkal. Zamířil do hospody. Tam opravdu Jáchy byl. Večer to byl dobrý.

Asi po dvou hodinách se mu ozvala Ivana, a řekla mu, co se stalo. Jáchy okamžitě situaci začal řešit. My, abychom se předvedli, jsme mu šli pomoct. Ivana, když to viděla, jaký jsme „dobří kluci“, začala dokonce trvat na tom, po tom co si Kamil postěžoval, že Jáchyho tolik nevidíme, že musí s námi do hospody chodit pravidelně.
 

IV

Zvolit stejný scénář u dalších akcí a u dalších lidí by nebylo dobré. Ale dařilo se nám zvrátit směr událostí v náš prospěch. Začalo se nás scházet zase víc. Kolem pěti nebo šesti. Někteří začali chodit jenom proto, že slyšeli, že se stará parta dává dohromady, že chodí další.

Všechno šlo krásně hladce až do momentu, kdy se Kamil na jedné oslavě opil a všechno vykecal. Bohužel, drby se šíří rychle. Takže se to doneslo i holkám, se kterými jsme postupně začali vycházet. Ty se začaly tvářit na naše sešlosti zase špatně. Přestaly být tolerantní. Když jsme se jeden večer sešli zase jenom tři, došlo nám, že události se nám tolik zvrátit nepodařilo.

V jenom momentě to vypadalo, že je opět vše ztraceno. V ten čas nám přišla SMS od Ivany. Všem stejné znění. V pátek v 8 v hospodě. Ivana. Po krátké poradě jsme se rozhodli tam jít.
 

V

Dorazili jsme chvilku před osmou. U našeho obvyklého stolu seděl někdo jinej. Začali jsme se rozhlížet, jestli nesedí někde jinde. Nakonec jsme zjistili, že sedí na druhé straně lokálu. Kluci tam nebyli. Jenom jejich přítelkyně ve vášnivém hovoru. Když spatřily je, diskuze ustala. Pokynuly nám, abychom si přisedli.

„Abych to shrnula,“ začala Ivana. „Šíří se nám zvěsti o tom, že toto všechno začalo lží. Je to tak?“ a všechny nás propíchla očima.

Rozpačitě jsme se po sobě podívali. Po lehkých přikývnutích Kamil začal: „Je to tak. Jestli si vzpomeneš, jak si před časem píchla, tak to nebyla úplně nešťastná náhoda.“

„A co to tedy bylo?“

„Bylo to předem připravený. Měla jsi zůstat trčet tam, kde jsi zůstala trčet.“

Ivana se rozhlédla po kolegyních. Bylo jich tam celkem šest. Znaly se hlavně odtud. Jinak se moc nevídaly.

„Mohly byste na chvíli odejít? Potřebovaly bychom se o něčem poradit.“

Přikývli jsme a odešli jsme na záchod. Stejnak bychom tam musili stůj co stůj.

Po návratu už holky asi měly jasno, protože se moc nebavily.

„Řeknu vám to takhle: Zasloužili byste asi nafackovat za tu píchlou gumu. Na druhou stranu tento ne úplně přiměřený čin nastartoval něco, co ho předčí. Nezapomeneme vám to. Ale v odpuštění nevidíme takový problém. A do budoucna sem budeme chodit s kluky. Ne proto, že bychom jim nevěřily,“ v ten moment jedna z dam sebou škubla, „ale proto, že jsme dospěly k tomu názoru, že je tu fajn.

Přemýšlely jsme také nad nějakým trestem pro vás. Došly jsme k názoru, že nejlepší trest pro vás by byl, kdybyste si měli najít holku. Trest z toho ale dělat nebudeme, avšak máte to silně doporučené. Pro začátek ale zaplatíte dnešní útratu.“

Upřímně jsem cejtil zvláštní hořkost. Naše setkání se zůstanou zachována, ale už tu nebudeme sami. Je ale pravda, že jsme vždycky čestně nechovali. Jen se bojím, že přítomnost přítelkyň postupně způsobí, že se nebudeme moci chovat tak, jako do teď.
 

VI

Nějakou dobu to fungovalo. Nešlo si ale nevšimnout, že hlavně mluvily holky. My chlapi jsme tolik nemluvili. A když, tak ne tak uvolněně. Je ale pravda, že to fungovalo. Teda, asi čtyři měsíce.

To nastal začátek konce. Kléma se rozešel se Zitou. Jenom na okraj, Kléma jsme mu říkali pro jeho úchylku kouřit dýmku. Ne proto, že by měl něco společnýho s Gottwaldem. Teda, až na tu dýmku. Spíš to byl pravičák jak Brno.

Celá situace by se snad nějak přešla, ale Zita chodila pořád. A on to zrovna nebyl jeden z těch rozchodů, který by oba dobře nesli, podali si ruce a řekli: „Budeme přátelé.“ Bylo to spíše opačně. Když se to stalo poprvé, moc si sebe nevšímali. Ignorovali se. S přibývajícími setkáními na sebe začali ale vrhat čím dál tím víc nenávistné pohledy. A atmosféra obecně začala houstnout.

Každá krize potřebuje hrdinu. Tím byl ale skutečně někdo nečekaný.
 

VII

Dnes večer na obvyklém místě. Sami, bez dam. Ty o tom nemusí vědět. Jáchy. Tak zněla SMS, která všem přišla. Šlo prakticky o blesk z čistého nebe, když přihlédneme k situaci, ve které jsme se nacházeli.

„Pánové, takhle to dál nejde,“ začal řečnit Jáchy, když jsme se večer sešli. Vypadal v ten moment jako státník na vrcholu své politické kariéry. „Naše setkávání byla vždy ostrovem odpočinku. Momentem, kdy jsme mohli mluvit o čemkoliv a nemuseli jsme se bát, že to někdo bude šířit dál.

Je také pravda, že jsme pochybili, když jsme se nescházeli, a je potřeba vyjádřit dík těm, kteří nad námi nezlomili hůl. Scházet jsme se začali, ale ne tak, jak to bylo dříve. A k tomu se je potřeba vrátit. Holky, ať se scházejí samy, pokud chtějí. Ale my se od teď budeme scházet bez nich. Je potřeba od nich na chvíli odstřihnout nebo to špatně dopadne.“

Následovalo souhlasné mručení a brblání. Tím bylo všechno dané. Setkávat se budeme nadále bez holek, jak jsme scházeli dříve.
 

Epilog

Ono se to lehce řekne, ale hůř udělá. Bezbolestně to prostě nešlo. Toto rozhodnutí způsobilo nejednu hádku. Nakonec to ale dopadlo, jak jsme si předsevzali. Na pivo teď chodíme sami. A je to tak, jak má.

Vloženo: 2014-11-01 13:30
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 00:30:10

Dílo je zveřejněno pod licencí: Creative Commons BY ND

Autor díla:

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý