Vina a trest

2013 - Účastník soutěže
Ročník: 2013
Autor: Robin Pánek
Obor: Próza
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 894 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Robin Pánek

 

Vina a trest

 

 

 

Unavenýma očima pozorovala stromy míhající se za oknem pokrytým dešťovými kapkami. Za běžných okolností by se vyspala v letadle, ale dnes celou cestu z Heathrow až do Inverness nemohla kvůli myšlenkám na nedávné události zamhouřit okna.

Okolí rychle projíždějícího vlaku halila nízká mlha provázená obvyklým lehkým podzimním deštěm. Právě projeli stanicí v Culrain a jak věděla, čeká je ještě blízký Invershin, než vlak překoná poslední míle před stanicí v Lairgu.

Minutu po minutě se čím dál více blížila ke svému dávnému domovu. Už to bylo opravdu dlouho, co se naposledy procházela po lesích okolo panství MacDonnach nebo po ulicích blízkého města.

Ale věděla, že po stísněném Londýnu to bude vítaná změna. Alespoň na rok si od všeho odpočine a ponoří se do staré krajiny Skotské vysočiny, téměř nezměněné hlavně v okolí jejich přes tři sta let starého sídla.

Jen kdyby se vracela za jiných okolností. 

Iana MacDonnacha, svého strýce, viděla naposledy před pěti lety před odjezdem do Londýna. A nyní ho uvidí znovu, na jeho vlastním pohřbu. Nejdříve táta a teď strýček Ian, začínám ten dům nenávidět. I když za to nemůže, vzal mi jediné dva muže, které jsem v životě skutečně milovala, pomyslela si a zatímco si rukávem svetru otírala oči, znovu vyhlédla ven z okna.

Jako malá tento kraj milovala, divoké okolí jejich rodinného panství se všemi jeho lesy, v létě nádherně slunnými, zatímco po téměř celý zbytek roku topící se v mlze či skrápěné vytrvalým deštěm. 

Ale i když jimi procházela v dešti či za husté mlhy, stále je milovala, hlavně když s ní byli její otec či strýc, případně oba dva. Původně se také chtěla odstěhovat jen do Inverness nebo Edinburghu a často se vracet, to ale vzalo za své s pohřbem Donalda MacDonnacha.

Jeho jediná dcera pak odjela do Londýna a nechala svého strýce po bratrově smrti v tom starém domě samotného jen s několika členy služebnictva. A nyní se vracela jako poslední z rodiny, poslední přímý potomek a dědička celého panství.

Ne že by bylo o co stát, kdykoli by vyměnila celé dědictví za svého strýce nebo otce. Ale nemá cenu lpět na minulosti, zvláště když v zapadajícím slunci skrz stále sílící déšť viděla v dálce první světla Lairgu.

Rychle naházela noviny a knihy, které si původně chtěla po cestě prohlédnout a které nakonec ležely celou cestu na sedadle naproti ní, do svého malého kufru a vyšla do uličky. Věděla, že městečko či spíše jen větší vesnice není příliš velké a nádraží je už blízko, nebyl tedy čas otálet.

Vystoupila na téměř prázdné nástupiště, spolu s těmi několika obyvateli Lairgu, vracejících se z větších měst ze svých zaměstnání. Turistická sezóna už skončila a do města beztak cestovali především golfoví či rybářští nadšenci a pouze málo z nich vlakem. Ten využívali pouze místní na cestě za lepší kariérou, nostalgicky se ale vracející do svého domovského přístavu.

Zatímco se ale všichni rozcházeli za vlastními cíly, jedna mírně shrbená postava zůstávala stát u velkého vstupu na nástupiště a zřejmě na někoho čekala. Nedivila se, že ji nepoznával, přece jen ji neviděl pět let a navíc si nyní nechala narůst delší vlasy, než měla tenkrát, když ze Skotska odjížděla.

Ona ale starého muže poznala okamžitě, jak by také mohla letitého skotského správce jejich stájí a autoparku nepoznat. Vyrazila k němu rychlým krokem za rytmického klapotu nízkých podpatků a s pobavením sledovala, jak se jeho netečnost mění v překvapení a nakonec upřímné přivítání.

„Malá paní, vítejte doma, už to bylo moc dlouho,“ řekl stále silným hlasem poté, co ho srdečně objala a společně odcházeli z nástupiště.

„Snad už ne tak malá, Neile,“ usmála se Aileen a jakoby z ní na malou chvíli spadla všechna tíha, ležící na ní celou cestu z Londýna.

„Samozřejmě, změnila jste se za svůj pobyt na jihu. Škoda, že se musíte vrátit za takových okolností do toho prokletýho domu.“

Právě vycházeli z nádraží na malé parkoviště, kde zřejmě někde v koutě stál Neilův starý džíp, který si pamatovala ještě z dob svého pobytu na panství. Jeho poslední poznámka ji však najednou vyvedla z míry a na místě se zarazila.

„Jak to myslíš, prokletý? Za to přece žádný dům nemůže, byly to přece nehody!“ nevědomky trochu na starého muže zvýšila hlas a jakmile si to uvědomila, znovu se ztišila a omluvně se na něj usmála. „Jak jsi to myslel?“

„Možná jsem jen pověrčivej, mladá paní. Ale dům a jeho okolí se stávaj temnější, nebo se mi to tak aspoň zdá. Většina ostatních už odešla, už zbejvám jenom já, Clair a starej Fergus.“

Právě došli k džípu staršímu, než byla ona sama, a zatímco nastupovali, Aileen se v duchu usmála při pomyšlení, že právě Neil označuje jejich správce a majordoma jako starého. Pokud věděla, byli přibližně stejně staří, Fergus možná jen o několik měsíců starší.

Jakmile nastoupili a Neil se začal pomalu propracovávat k výjezdu z parkoviště, Aileen se pokusila jejich rozhovor přivést zpět k rodinnému sídlu.

„Říkal jsi, že už jste v domě zůstali jen tři, co se stalo s ostatními?“

Chvilku trvalo, než starý muž odpověděl, ale nakonec se své odpovědi dočkala.

„Pár jich odešlo hned po smrti vašeho otce, další během roků. Sídlo už není, co bejvalo, mladá pani. Jak sem říkal, všechno jakoby potemnělo a po smrti pana Iana, no… nikdy už to nebude vono, že jo… Ale máme tu aspoň vás.“

Poslední věty už téměř mumlal a čím dál více se věnoval silnici před nimi. Jelikož nádraží bylo téměř na okraji města, netrvalo dlouho a oni se ocitli na meziměstské silnici. Věděla, že z ní brzy odbočí na stěží víc než úzkou silnici, plynule přecházející v polní cestu a na hranici hustého lesa v málo upravovanou lesní stezku. Terénní auto tu bylo povinností, bez něho by do sídla rodiny MacDonnach nikdo nedojel.

Mezitím přemýšlela o slovech starého muže. Vždy věděla, že starý Skot je pověrčivý, ale nikdy netušila, jak moc. Že by přisuzoval smrt jejího strýce i otce před více než pěti lety zlému účinku toho starého sídla? Proč by v něm ale bydleli, kdyby se tam necítili bezpečně? A navíc ty nehody…

„Neile, říkal jsi, že jejich nehody byly zvláštní? Jak jsi to myslel? Vyšetřovala je policie?“

To bylo přesně to, co ji napadlo. Nějaké pověsti o prokletém sídle okamžitě zavrhla, ale bylo samozřejmě možné, že té domnělé kletbě někdo pomáhal. Někdo, kdo neměl příliš v lásce její rodinu.

Starý muž po ní rychle kmitl pohledem a nervózně odpověděl. „Tak jsem to nemyslel, malá pani. Místní obě nehody samozřejmě vyšetřovali, ale jejich závěr byl právě ten – nehody. A s tím souhlasím, jde o něco jinýho. Nerad bych o tom ale tady mluvil, když…“

„Já o tom ale potřebuji mluvit, Neile! Musím vědět, co se tu děje, pokud tu mám bydlet! Nebo mám snad dům prodat a vás všechny z něj vyhnat?“

„Možná by to bylo nejlepší,“ zamručel starý muž a Aileen došlo, že už z něj dnes večer zřejmě nic dalšího nevymámí. Proto se co nejpohodlněji usadila a pozorovala stmívající se okolí a především přibližující se hustý les.

Přesně těmi samými lesy projížděla od mala se svým otcem na koních, na jejich pravidelné projížďky. Právě při jedné z nich Donald MacDonnach zemřel, když po deštivém týdnu vyrazili na další výlet a jeho kůň se splašil. Tehdy s nimi však byl i starý majordomus a okamžitě ji poslal pryč a začal jejímu otci pomáhat.

Jak se později ukázalo, bohužel naprosto zbytečně.

Musela zřejmě na chvíli usnout, protože když se znovu zahleděla na stromy kolem, rover už uháněl po úzké, ale rovné cestě, udržované lesníky a lovci z Lairgu. Neil celou dobu nepromluvil a nepohnutě pozoroval ubíhající štěrkovou cestu před vozem.

V jednu chvíli však hlasitě zaklel a strhl volant do strany, pryč z cesty a přímo do nízkého křoví rostoucího mezi stromy a cestou. Aileen překvapeně vzhlédla a okamžitě ji všechna únava a ospalost přešla. Přímo před zastavené terénní auto spadl štíhlý strom, přesto však dostatečně velký na to, aby je při jejich rychlé jízdě zastavil a ani se nechtěla dohadovat, jak by po nehodě skončili oni dva, nebýt Neilovy pohotovosti.

„Co se stalo?“ bylo to jediné, co ze sebe dokázala vypravit, i když to bylo úplně jasné.

„Asi starý strom,“ řekl nepříliš přesvědčivě její uvítací výbor a řidič v jedné osobě. „Počkejte tady, slečno, mrknu se ven.“

Téměř okamžitě ji přepadla nepříjemná předtucha a strach. Málem už řekla, aby s ní zůstal uvnitř, ale než to stačila vyslovit, byl už z vozu venku. Otevřenými dveřmi vnikl dovnitř studený vzduch prosycený vůní lesa a osvěžující vlhkostí utichající bouřky.

Viděla Neila, jak obešel předek auta a zamířil kolem koruny stromu k jeho kmeni. Ona mezitím těkala pohledem po okolním lese a zdálo se jí, jakoby ve stále houstnoucí tmě viděla za každým stromem pohybující se stín.

Venkovní chlad už jí prostoupil celé tělo a měla ruce pokryté husí kůží. Ne však pouze ze zimy, zřetelně si uvědomovala nepříjemný pocit, jako by byla sledována. Téměř jakoby viděla v šeřícím se lese velké množství očí, sledujících každý její pohyb uvnitř auta. Zaměřila se raději na Neilovu zpola skrytou postavu, stále ještě obcházející padlý strom s viditelně zmateným výrazem na tváři. Doufala, že už se brzy vrátí zpátky k ní.

Pochybovala, že by ji starý muž dokázal nějak ochránit před nebezpečím, které kolem cítila, ale přeci jen tu nechtěla sedět sama.

Úlevně si vydechla, když se Neil narovnal a rychlým krokem se vracel zpět k zastavenému vozu. Z jeho pohledu jí ale bylo jasné, že nenese povzbudivé noviny.

„Je mi líto, mladá paní, ale dál asi nepojedeme. Musel bych to vzít mezi stromy a to bych akorát riskoval další nehodu. Budeme ho muset nechat tady a pokračovat pěšky, naštěstí to není nijak daleko a snad to zvládneme ještě před nocí. I když teda že tma je už teď,“ dodal, když se rozhlédl po okolním šeřícím se lese.

„A nemohli bychom přes noc…“

„To by nám k ničemu nebylo, slečno. Už jste možná zapomněla, ale z domu není žádnej signál a tenhle drobeček je kromě koní naše jediná cesta do Lairgu. Musíme pěšky na panství a zítra ráno osobně sjednáme pár chlapů, aby nám cestu zase vyčistili. Teď se ale oblečte a pojďte, čekáním nám akorát bude po cestě větší zima a bude větší tma.“

Už se dál nepřela, místo toho si ze svého kufru vytáhla bundu připravenou na vrchu a podala ho Neilovi, aby ho uložil dozadu do auta. Její průvodce se sice nabídl, že jí ho vezme až do domu, ale dobře věděla, že by mu to v jeho věku způsobilo nemalé problémy. 

Společně se zpočátku svižným tempem vydali po lesní cestě, sice poněkud úzké pro občasný vůz, ale dost široké pro ně dva.

Neil se ji několik prvních minut snažil rozveselit událostmi v okolí panství v posledních letech, ale jeho hlas jen stěží překonal tíživé ticho potemnělého lesa a tak toho brzy nechal. I on zřejmě cítil ve vzduchu něco zvláštního, něco, co sem normálně nepatřilo.

Šli tedy beze slova vedle sebe a Aileen se ponořila do svých vzpomínek z dětství, kdy na starém panství vyrůstala. Jako první jí vytanula vzpomínka na zasněženou stoupající cestu vedoucí ke starobylému hřbitovu, staršímu než celé panství, situovanému na malém kopci vystupujícím nad koruny stromů hustého lesa na jejich pozemcích.

Jako malá si na té cestě ráda hrála a nikdy jí nepřipadala nebezpečná, naopak se jí vždy zdála kouzelná a připadalo jí, že se jí tu nikdy nemůže nic stát. Jakoby tu na ní něco dávalo pozor a mělo radost z toho, že sem tak často chodí.

Jejímu otci se to nikdy nelíbilo, ale když několikrát stejně obešla jeho zákazy, přestal se snažit zabránit jí v jejích výpravách na hřbitovní cestu. Ale ze všeho nejvíce jí ve vzpomínkách zůstal právě ten jeden jediný lednový den.

Silná vrstva sněhu skrývala velké staré kamenné bloky, zvolna stoupající do mírného kopce, jako každou zimu pokryté nebezpečnou ledovou námrazou. Ona se však již dávno naučila po své cestě chodit i v zimě a tak vytrvale rychlým tempem stoupala vzhůru, v ruce popruh od jejích oblíbených sáněk.

Vše bylo v pořádku, jako vždy se cítila vítaná a velice se těšila na celé dopoledne strávené na její oblíbené cestě. To však trvalo, jen dokud nedorazila k prvnímu ze tří odpočívadel, která na cestě byla již od nepaměti, se starou kamennou lavičkou pokrytou sněhem.

A právě tam, jakmile její pohled padl na prázdnou lavičku, zdálo se jí, že něco zahlédla. Jen na okamžik, pouhý stín odrážející se ve slunci za lavičkou, jakoby na ní někdo seděl.

Stín se však rychle pohnul a ona doslova cítila změnu okolo sebe. Vše, co jí do té doby připadalo vřelé a vítající, působilo nyní temně a nepříjemně. Neměla ale příliš času na to, aby se blíže podívala na starou lavičku.

Poprvé jí na této cestě totiž podklouzla na skrytém ledu podrážka pravé boty. Byla by možná spadla pouze na poslední schod, kdyby se náhle nezvedl silný vítr a společně s vahou sáněk ji nestrhl dolů z masivních kamenných bloků.

Dopadla však relativně šťastně a skončila pouze s lehkým otřesem mozku, zlomenou rukou a roztrženým oblečením. Mnohem horší byla nálada jejího otce při jejím nalezení a ošetřování, nemluvě o jeho přednášce o opatrnosti a nebezpečí her na ledu poté, co lékař odešel.

Na tu cestu se už nikdy nevrátila, ale dobře si pamatovala ten pocit těsně před jejím pádem. Všechno to nepřátelství a neskrývanou zlobu, následovanou silným pocitem nebezpečí.

A právě ten samý pocit měla nyní, tu samou hrozbu cítila všude kolem sebe. V celém temném lese, ve stínech mezi vysokými stromy, i v temnotě pod nízkými keři kolem cesty vedoucí skrz les až k jejich rodinnému domu.

„Malá paní, děje se něco?“ ozval se hned vedle ní naléhavý hlas starého muže. Ona se ale nechtěla vytrhnout ze svých vzpomínek, z těch, kde s ní byl její otec. Jedině tam se teď cítila v bezpečí, nikde jinde.

Žádný les, žádná cesta, žádná noc.

Někdo ji však chytil za rameno a zatřásl s ní. Když otevřela oči, viděla před sebou Neilovu ustaranou tvář. Uvědomila se, že klečí na zemi a vlhká půda spolu se spadanými listy jí zmáčela kalhoty od kolen dolů.

„Co se děje?“ zeptala se zmateně a rozhlédla se kolem. Necelých dvacet metrů před nimi se cesta prudce stáčela doprava. Tu zatáčku okamžitě poznala a pamatovala si, že od ní už je to ani ne čtyři sta metrů po rovině k branám panství.

„Už jsme skoro na panství, slečno. Už nějakou dobu jste nepromluvila a trochu jste zpomalovala. Myslel jsem, že ste hned za mnou, ale když sem se ohlédl, klečela jste tu uprostřed cesty. Pojďte, vstaňte.“

Starý muž ji vytáhl na nohy a téměř ji táhl po cestě za sebou. Nohy se jí skoro nehýbaly a ona se jen bezmocně rozhlížela kolem sebe. Stíny po obou stranách cesty se jí zdály stále temnější a hrozivější, nyní už osvícené pouze září vycházejícího měsíce a matných hvězd na zamračené obloze.

Jakmile byla ale dosmýkána až k zatáčce, něco zaslechla. Už chvíli se jí zdálo, že slyší tiché oddechování doprovázené rychlými kroky, přicházející odněkud zepředu, z cesty za prudkou zatáčkou. Teď už rozeznala, že se nejedná o kroky, ale o zvuk koňských kopyt společně se skřípáním dřevěných kol.

Zastavila se a vyklouzla z Neilova sevření. Stála uprostřed cesty s pohledem upřeným na prudkou zatáčku, zatímco dusot cválajících koní táhnoucích lehký kočár se stále blížil. Cítila napětí a zvědavost, chtěla se podívat na mladého pána a dědice panství rodiny MacDonnachů.

Koňské spřežení se však blížilo příliš rychle a nevypadalo, že by se chystalo zastavit, ba ani zpomalit.

Nebezpečí, strach, bolest.

Jakmile ji koňská těla ve velké rychlosti odhodila stranou, vykřikla a už nepřestala.

Až když ucítila, jak s ní znovu někdo třese a jemně ji pleská po tvářích, otevřela znovu oči a přestala křičet. Tentokrát už na vlhké půdě na kraji cesty přímo ležela a nad ní se skláněl Neil s vyděšeným výrazem ve tváři.

Beze slova ji zvedl ze země a znovu ji vedl prostředkem cesty směrem k sídlu. Aileen už téměř nevnímala, co se kolem ní děje. Poslední, co si pamatovala, byl pohled na zavřenou kovovou bránu pod dvěma rozsvícenými lampami a za ní velká silueta jejího rodného domu.

 

Když znovu otevřela oči, ležela v posteli a ranní slunce naplno svítilo do pokoje pootevřeným oknem. Chladný vzduch ji okamžitě úplně probudil a ona si přitáhla peřinu téměř až k bradě.

Své okolí samozřejmě ihned poznala, ležela totiž ve své vlastní posteli v pokoji, který byl její už od dětských let. Neochotně vylezla zpod peřiny a přešla k oknu. Přímo pod ním se prostírala zahrada obklopující celý dům a napravo ubíhala přímo k bráně panství široká asfaltová cesta.

„Dobré ráno, Ailie,“ ozval se ode dveří ustaraný hlas.

Okamžitě se otočila a jakmile spatřila ve dveřích stojícího Ferguse, rozběhla se k němu a srdečně ho objala. Starý správce panství ji společně s jejím otcem a strýcem vychovával a byl tedy téměř členem její nejužší rodiny.

„Ten starý hlupák vás neměl tahat lesem, navíc když jste ještě byla unavená po cestě…“

„Co se vlastně stalo?“ zeptala, jakmile se oddělili a ona se začala oblékat do připraveného oblečení.

„Asi jste byla trochu přetažená z té dlouhé cesty a tady před bránou jste… omdlela. Neil tvrdil, že se vám prý zdálo, že něco vidíte?“ podíval se na ni starý muž s očekáváním záporné odpovědi.

„Zřejmě se mi něco zdálo. Byla tma a zima a já byla ještě rozrušená z té nehody po cestě.“

„Samozřejmě, slečno. A navíc to, proč jste se vrátila…“

„Není třeba chodit kolem horké kaše. Pohřeb je stále naplánovaný na pozítří?“

„Ano, slečno Ailie. Pokud se na to ovšem necítíte, můžeme samozřejmě…“

„Díky, Fergusi, ale to nebude třeba,“ vzhlédla, jakmile si navlékla teplé domácí bačkory, které tu vždy nosila. „Myslím, že na to se nikdy nebudu cítit, ale radši bych to měla za sebou.“

„Samozřejmě. Půjdu říci Clair, aby vám připravila něco k snídani.“

Když o několik minut později sešla do malé jídelny, používané v posledních několika desítkách let místo rozlehlé jídelny v sousedním pokoji, čekal na ni talíř vejcí se slaninou, džemem a chlebem.

Nesnídala sama, oba muži i hospodyně a kuchařka Clair již seděli u stolu a vřele se s ní přivítali. Celou snídani strávili vyprávěním o posledních letech na panství a jak se stále více osamostatňují od okolního světa a jejich starých sousedů.

Kdykoli se ale Aileen zeptala na důvod, všichni okamžitě ztichli. Jen jednou se Neil zmínil o pověrčivosti místních lidí, ale Fergusův pohled ho rychle umlčel.

Zdálo se, že s jejím odjezdem se věci jen zhoršovaly a sídlo žilo svým vlastním, pomalým životem. Většina z toho mála zaměstnanců odešla a s Ianem MacDonnachem tu zůstali pouze tito tři, kteří sami ve starém domě vyrostli.

Pomalu se jejich rozhovor stočil k závažnějším událostem, především plánovanému pohřbu jejího strýce Iana. Zjistila, že Fergus již vše zařídil sám a od ní jakožto od jediného dědice celého panství se očekávala pouze tradiční řeč.

Jak ji ale všichni ujistili, nemusí být nijak nervózní, kromě nich čtyř bude přítomen už pouze kněz z Lairgu a pohřební zaměstnanci. Sice je prý něco stálo přesvědčování, aby mohli starého muže pohřbít na hřbitově nad panstvím a ne na tom městském, ale Neil prý nakonec místního člena církve přesvědčil.

Aileen za to byla ráda, ale pomyšlení na cestu na hřbitov ji stále děsilo. Nemohla uvěřit, že jako malá tu cestu zbožňovala a hrála si na ní. Její otec měl tehdy pravdu, ostatně jako vždy.

Ale to bylo dávno a znovu na tu cestu půjde až pozítří, navíc se všemi ostatní. Už se tam nemá čeho bát, není už přece malá. Najednou se rozhodla, nemohla přece cele dva dny jen sedět v domě, musela něco dělat.

„Neile, jezdíš ještě na koni tak dobře jako dřív?“

„Ještě líp, slečno. Ale ste si jistá, že…“

„Ano, je mi dobře a myslím, že potřebuji trochu čerstvého vzduchu.“

Samozřejmě jí neunikl Neilův rychlý pohled na Ferguse, ale okamžitě se ovládl a jen přikývl. Omluvila se a vrátila se zpět do svého pokoje, aby se převlékla.

 

O dvacet minut později se s Neilem opět setkala u stájí, kde už zbyli pouze dva koně.

„Zbytek jsme museli prodat, teď už tu zbyl jen Ianův a můj,“ prohodil omluvným tónem starý muž, zatímco oba hřebce vyváděl ven.

Aileen pouze přikývla a chopila se uzdy koně jejího strýce, kterého samozřejmě poznala. Vždy si potrpěl na vzácné bílé hřebce, což se nezměnilo ani v jeho posledních letech života.

Její společník nasedl stejně svižně, jak si to pamatovala z jejich posledního výletu a ona ho trochu méně ladně následovala. Pravda, už dlouho na koni nejela, naposledy tady. Bok po boku projeli otevřenou branou a zamířili jejich nejčastější cestou mezi zdí panství a lesem kolem.

Zpočátku si krátili cestu nepodstatnými poznámkami, ale nakonec jeli v tichosti, přerušované pouze dusotem koňských kopyt a vytím větru. Až nyní se Aileen podívala vzhůru a viděla, že počasí zůstávalo stejné jako včera a nebe bylo plné ocelově šedých mraků, zvěstujících blížící se bouřku.

„Jo, možná bychom to neměli protahovat. Vypadá to na pořádnej slejvák a navíc vám nebylo dobře…“

„Jsem v pořádku, Neile,“ odsekla možná až příliš prudce Aileen a pobídla svého hřebce k větší rychlosti.

Za sebou uslyšela sérii nezřetelných nadávek, jak se ji její společník snažil dohnat, ale bylo to zbytečné. Měla náskok, lepšího koně a samozřejmě byla také mladší a měla více energie. S čerstvým větrem ve tváři se cítila konečně svěží a všechna tíha z ní jakoby spadla.

Dokud nevyjela zpoza zdi panství a neocitla se přímo u ústí hřbitovní cesty.

Náhle jí doslova projel osten strachu, až vykřikla bolestí a předklonila se v sedle až k hřebcově šíji. Přísahala by, že v tu chvíli slyšela ženský hlas, křičící na ni nějaká nezřetelná slova, ale stalo se to příliš rychle na to, aby si byla jistá.

Ať už kvůli jejímu výkřiku, nenadálému pohybu nebo snad také pocitu strachu, kůň vystřelil jako o závod úzkou cestou pryč od hřbitovní cesty, přímo mezi stromy. Slyšela za sebou Neilovy výkřiky, ale brzy je pohltila hradba lesa za jejími zády.

Po chvíli zběsilé jízdy se jí zdálo, že začíná nad koněm znovu získávat kontrolu, když se znovu objevil ten zvláštní pocit. Zvíře pod ní vydalo zběsilé zaržání plné strachu a bolesti a ona zjistila, že už nesedí pevně v sedle. Poslední, co si pamatovala, byla prudká bolest na hrudi a něco mokrého, dopadajícího na její obličej.

 

Probudila se znovu ve svém pokoji a pohled z okna jí ukázal, že je zřejmě opět ráno. Výborně, takže prospala celý den, to si zase vyslechne mravokárných proslovů. Zřejmě ale ta vyjížďka nebyl nejlepší nápad, s tím s nimi musí souhlasit.

Celou noc zřejmě zuřila prudká bouřka, jelikož ráno byla celé šedivé a pochmurné, s hustými cáry mlhy, které téměř pronikaly i do samotného pokoje. Navíc se cítila strašně vyčerpaně a sklesle. Nebylo to ale nic, co by nemohla spravit dobrá snídaně.

S touto myšlenkou vstala z postele a odešla ke dveřím. Slyšela však na chodbě za nimi hlasité kroky několika lidí a okamžitě proto přešla do prostoru mezi oknem a skříní, kam nebylo ode dveří vidět, aby své starostlivé opatrovníky překvapila tím, že je už sama na nohou.

Kroky se zastavily přímo za dveřmi a už slyšela dokonce i zkreslené hlasy.

„Nikdy jsme ji neměli nechat jet, byla na to ještě moc vyčerpaná.“

„To nebylo tim. Říkal sem ti, že toho koně něco popadlo, takhle sem ho ještě nikdy neviděl. Nakonec sám spadnul ze srázu, už po tom, co jí shodil.“

Takže kůň jejího strýce nakonec sám zemřel, poté, co tam zdivočel. A ona se mu nedivila, sama přece cítila ten omračující pocit strachu a beznaděje. Co to jen mohlo být? Na tom koneckonců nezáleželo, napadlo ji vzápětí. Dostala se z toho víceméně bez zranění, až na neustálou bolest na hrudi, ale to snad po pár dnech přejde.

„Je mi líto že jsme ji nemohli převézt včera, ale na dnešek jsem sehnal vrtulník, který ji odveze přímo do Edinburghu, v Lairgu na její zranění bohužel nemáme prostředky a převoz po vaší cestě bych vůbec neporučoval. Ale myslím si, že všechno bude v pořádku. Vypadalo to jen na pohmožděná a nalomená žebra, ale včera to vypadalo, že nebyly zasaženy žádné orgány. V noci se neprobudila?“

„Pokud víme, tak ne, doktore. Občas jsme ji přišli zkontrolovat, ale zdálo se, že se ani nepohnula.“

Aileen se ve svém rohu tiše usmála, když se začaly dveře tiše otevírat. Bude to pro ně velké překvapení, až ji uvidí venku z postele, když o ní mluvili, jako by byla téměř na umření.

Do místnosti vstoupili bok po boku Fergus s Neilem, následováni menším plešatým mužem s nasazenými brýlemi. Ten se bez nejmenšího zaváhání rychlým krokem vydal směrem k posteli, kde ještě stále peřina a povlečení držely tvar jejího těla, i když z nich už dávno vyklouzla.

Dva muži následovali skotského lékaře k posteli, což Aileen vůbec nechápala. Vždyť už přece museli vidět, že v ní neleží a měli ji pohledem hledat po pokoji!

„Co se děje, doktore? Něco je špatně?“

„Nemá žádný pulz, okamžitě zavolejte na mou kliniku a řekněte, že nutně potřebujeme ten vrtulník, o kterém jsem mluvil. Rychle!“ spustil malý lékař a Neil okamžitě vyběhl z pokoje a uvolnil tak Aileen pohled na její vlastní postel.

Zděšením a překvapením hlasitě vykřikla, ale nikdo ji samozřejmě neslyšel. Všichni ostatní v pokoji se totiž věnovali její nehybné postavě, ležící na posteli s peřinou vyhrnutou téměř až k bradě.

Nechápala to. Jak mohla zároveň ležet v posteli a přitom stát u dveří? Když dovnitř znovu vběhl Neil a oznámil zbylým dvěma mužům, že volal do doktorovy ordinace a vrtulník je už na cestě, začala se sama pro sebe smát.

Tohle není skutečné, je to jen sen. Praštila se přeci o ten strom, takže tohle všechno se jí teď zdá, zatímco leží někde v posteli v bezvědomí.

Když o desítky minut později skutečně vešli do pokoje zdravotníci s nosítky a opatrně ji na ni položili, stále ještě se chichotala. Všichni už z pokoje odešli, jen starý správce rodinného panství ještě stále stál u okna a díval se za zmenšujícím se strojem. Poté se ale i on otočil k posteli i oknu zády a vyšel ke dveřím.

Když se ale Fergus na okamžik zastavil u dveří, Aileen se probrala z letargie a odhodlala se k poslednímu pokusu. Rychle pohladila starého muže po tváři a poté nechala ruku položenou na jeho zátylku.

Už se začala radovat, když si Fergus rychle sáhl na tvář a pomalu sjížděl ke svému zátylku, jakoby ho něco studilo. Když však dosáhl rukou až za krk a promnul si ho, učinil tak přesně přes její ruku.

Fascinovaně se dívala na dvě spojené ruce nebo dva cizí světy, jak se jí zdálo. Nedokázala říci, jestli se zdá nehmotná její nebo Fergusova dlaň, ale jednou věcí si jistá byla. Nikdy už se nemohly dotknout, ne takhle.

 

Celý den i následnou noc strávila neklidným převalováním ve své posteli, ale zjistila, že nedokáže usnout. I když jí kupodivu nebyla zima, chtěla se pro pocit přikrýt peřinou, což se jí samozřejmě nepodařilo.

Ani jednou za svůj dlouhý pobyt v pokoji neměla ani hlad ani žízeň, což jí na náladě příliš nepřidalo. Jak se ale blížilo ráno, uvědomila si, že se blíží pohřeb jejího strýce, původně naplánovaný na jedenáct hodin.

Proto pomalu vstala z postele a bez převlečení vyšla zavřenými dveřmi ven. Kupodivu to šlo hůře, než očekávala, staré dřevěné dveře dělaly, co mohly, aby ji nepustily skrz. Ale jelikož kliku nedokázala uchopit, nezbývalo jí nic jiného, než skrz obtížně poddajné dveře projít.

Připadalo jí, jakoby procházela obrovskou tlustou vrstvou cukrové vaty, která ji neustále zdržovala a nechtěla ji pustit dál. Kdyby ještě dokázala dýchat, byla by zřejmě udýchaná jako po namáhavém běhu, když konečně prošla dveřmi do chodby za nimi.

Opatrně prošla chodbou a zaujatě pozorovaly úzké chomáčky mlhy, které jakoby proplouvaly jak kolem zdí, tak i prostorem, podlahou a stropem. Už předtím si všimla, že vše je tmavší a jakoby šedivější než předtím. Všechny barvy a zvuky se jí zdály tlumené, jakoby je poslouchala a viděla skrze zavřené a navíc poloprůhledné okno.

Tímto ponurým prostředím se teď musela pohybovat. Hloupá nehoda.

Nevěděla, co udělali s jejím tělem, ale bylo jí jasné, že ji nezachránili. To by se tu neprocházela v mlze po starém domě. Sama pro sebe se té ironii usmála a pokračovala chodbou směrem ke schodům.

Nikdo v domě ještě zřejmě nebyl vzhůru a tak mohla klidně sejít až do vstupní haly bez toho, aby se musela dívat na někoho dalšího. Někoho živého.

Věděla, že musí znovu absolvovat cestu skrz dveře, pokud se chce dostat ven z domu a nemíní počkat, až půjde pryč někdo jiný a vchodové dveře jí otevře. Už jí začínalo být jasné, že tento život, pokud se tomu tak dalo říkat, bude dlouhý a nepříjemný.

Neustálou ponurostí okolí, s jeho utlumenými barvami a chomáči mlhy, počínaje, přes přítomnost ostatních živých lidí, kterým se dosud snažila vyhýbat, až po neschopnost dotýkat se objektů, pokud jimi nechtěla neustále procházet.

Teď se jí ale na nikoho čekat nechtělo, toužila už být z domu pryč a pokud to půjde, cítit na tváři čerstvý vzduch. I když dýchat nepotřebovala, stále ještě se mohla nadechnout a potřebovala cítit něco jiného než jen ten tísnivý vzduch uvnitř domu.

Znovu tedy podstoupila tu nepříjemnou proceduru průchodu dveřmi a ocitla se na jejich druhé straně.

Zvláštní, že právě její touha po čerstvém vzduchu a projížďce zavinila její smrt, pomyslela si zcela nepohnutě. Kdyby se nad tím více zamyslela, jistě by jí připadalo zvláštní, že se téměř vůbec necítí špatně a v depresi, ale to ji zatím na mysl nepřišlo.

Nyní byla ráda, že je konečně venku a skutečně se mohla znovu nadechnout čerstvého vzduchu. Okolí bylo sice zřejmě ještě ponuřejší než uvnitř, ale čerstvý vzduch tu stále byl. To, co v domě byly pouhé chomáče mlhy, se venku jevilo jako téměř neprostupný závoj, jímž bylo zřetelně vidět pouze na vzdálenost několika yardů. Sice v zátylku cítila mdlé teplo vycházejícího slunce, ale když se otočila, viděla na obloze pouze vzdálenou matnou záři na temném nebi.

Sedla si na lavičku vedle příjezdové cesty a nějakou dobu jen v klidu seděla a odpočívala, aniž by si všímala svého okolí.

Až když po dlouhé době, snad několika hodinách, znovu vzhlédla, viděla skupinku lidí stojících kolem zaparkované černé dodávky. Z ní právě tři muži vytahovali podlouhlý předmět přikrytý černým suknem.

Okamžitě jí bylo jasné, že zmeškala obřad v kostele a je svědkem pouze druhé části pohřbu. Neil i Fergus stáli opodál a čekali, až muži vyloží Ianovu rakev z vozu. Její vlastní zřejmě ještě ani nestačili připravit, což bylo jedině dobře.

Svůj vlastní pohřeb opravdu sledovat netoužila.

Rychle se tedy přidala k malé skupince, která kromě tří zaměstnanců panství a stejného počtu pohřebních zřízenců čítala už pouze kněze. Tušila, že nahoře na hřbitově musí být ještě několik ne příliš šťastných zaměstnanců, kopajících hrob jejího strýce v jim neznámém prostředí.

Poprvé zřízenci rakev složili před začátkem cesty, ale dobře věděla, že to nebylo naposledy. Na schodech cesty vzhůru sice ještě nebyl sníh, ale i tak byly schody dost příkré na to, aby po nich muži vynesli rakev na jednu cestu.

Zřejmě chtěli ale svou povinnost mít rychle za sebou, jelikož se za pomoci Neila brzy znovu dali do pohybu směrem vzhůru po cestě. Aileen je samozřejmě následovala, tentokrát už žádný strach necítila. I když tušila, že už sama nic cítit nemůže, stále se hřbitovní cesty podvědomě bála.

Až když se přiblížilo odpočívadlo v první třetině cesty, kde se jí před dávnými lety stala osudná nehoda, začala se znovu cítit stísněně. Možná že teď, když se sama pohybovala v tomto mlžném světě, konečně uvidí to, co ji celá léta děsilo ze stínů.

Ale jakmile následovala procesí na odpočívadlo a její pohled sklouzl na lavičku, neviděla nic. Teprve po chvíli si všiml malé holčičky sedící na zemi vedle lavičky a pozorující procházející dospělé.

Zdvořile jim zamávala a poté se vrátila k nějaké staré hračce, kterou držela v levé ruce. Nikdo z ostatních si jí nevšímal a brzy ji i Aileen úplně vypustila z mysli. V tu chvíli ji vůbec nezajímalo, kdo holčička je, zřejmě to byla dcera někoho ze zřízenců nebo dokonce vnučka jednoho ze zaměstnanců. Nikdy se o žádné nezmínili, ale ona byla přece dlouho pryč a ostatním to nemuselo připadat důležité.

Aileen však všechnu svou pozornost věnovala přítomnosti a když po dvou dalších přestávkách konečně viděla konec cesty, byla ráda. Pohřeb Iana MacDonnacha bylo to jediné, co ji teď pojilo s jejím bývalým životem. Nebyla si jistá, co se stane poté, ale věděla, že tu teď musí být a vidět to.

Před nimi pouze několik kroků od posledního schodu zela dokořán prastará kovová brána rodinného hřbitova na vrcholu kopce nad panstvím MacDonnach. I když hřbitov nebyl právě malý, byl přímo přeplněn jednotlivými hroby, které nepatřily pouze členům rodiny, ale i těm zaměstnancům panství, kterým stará budova a její okolí za dlouhá léta služby přirostla k srdci.

Sledovala to celé.

To, jak zřízenci složili rakev vedle čerstvé jámy, jak Fergus následovaný Neilem promlouvali, zatímco ji ostatní muži spouštěli do hrobu. I to, jak oba po svém proslovu vhodili dovnitř první hrsti hlíny.

Poté už ale kvůli slzám neviděla nic a musela si levou rukou otřít oči.

„To už stačilo, půjdeme pryč,“ promluvil těsně vedle ní povědomý hlas. Zřejmě Fergus nebo Neil. Hlas zněl sice jinak, ale určitě je hodně zasáhla její smrt a navíc byli ve velkém stresu kvůli dnešnímu pohřbu.

Slyšela, jak kolem ní ostatní procházejí, jakoby se schválně vyhýbali místu, kde stála ona sama. Chtěla ještě chvíli počkat, ještě chvíli si udržet vzpomínku na svého strýce a skrze něj na otce a samozřejmě i matku, kterou si téměř nevybavovala.

„No tak, Ailie, jak dlouho tu chceš takhle stát?“ozval se ten hlas znovu a tentokrát Aileen už vzhlédla.

Před ní stál Ian MacDonnach, podle všeho živý a zdravý. Nezmohla se na nic jiného než na výkřik radosti a vrhla se mu do náručí. Všechno bylo zapomenuto, vše byl jen nějaký zlý sen, hrozná noční můra.

To, že to žádná noční můra není, pochopila ve chvíli, kdy jeho náručím propadla a dopadla na zem.

„Je mi líto, drahoušku, ale takhle to tu nefunguje,“ promluvil přímo před ní další hlas a z všudypřítomné mlhy vystoupila postava, kterou neviděla přes šest let. Donald MacDonnach, její otec, k ní napřáhl ruku a pokynul jí, aby sama vstala.

„I kdyže jsme všichni po smrti, dotknout se jeden druhého nikdy nemůžeme. Už jsem vyzkoušel snad všechny možné způsoby.“

„Takže máma je tu taky, mohla bych…“ začala Aileen, jakmile se znovu postavila na nohy, ale její otec ji rychle přerušil.

„Promiň, Ailie, ale není tu. Tohle není posmrtný život, pokud vůbec nějaký je. Tohle je jen utrpení, určené pro ty, co žili v našem sídle?“

„Cože? To nechápu!“

„Za ten měsíc jsem tu potkal už hodně svých příbuzných, z nichž většinu jsem vždy znal jen z portrétů v hale. A tady Donald jich potkal mnohem víc,“ promluvil znovu její strýc Ian.

„Většinou nejsou moc hovorní, mnoho z nich tu strávilo celá desetiletí. Ale všichni jsou naši příbuzní, kteří nějaký čas žili v rodinném sídle.“

„Ale jak a proč?“

„To jsme nikdy nezjistili a nevím, jestli to vůbec někdo z nich ví. Vše, co můžeme dělat, je čekat, až se něco stane a dělat jeden druhému společnost.“

„To ale přece nemůže být všechno, musí být něco, co můžeme dělat!“

Oba muži si vyměnili mírně pobavené pohledy. „Done, ještě stále má skoro všechny pocity, měli bychom jí dát čas, aby si zvykla, stejně jako já a ty předtím.“

„Ale já si nemíním zvyknout! Musíme přijít na to, jak se odtud dostat a pochopit, co se tu vlastně děje!“

„Ailie, oba víme, že si nakonec zvykneš, sami jsme to zažili. Ale prosím, můžeš si dělat, co chceš a my ti v tom stejně nemůžeme zabránit. Zkus si promluvit s ostatními, jestli ti budou schopní a ochotní něco říct. Vždy jim připomeň, že jsme všichni jedna rodina.“

S tím se na ni oba muži usmáli, rozloučili se a pomalu odešli stále ještě otevřenou branou na hřbitovní cestu.

Sama Aileen ještě chvíli stála a sledovala svého otce i strýce, o nichž si myslel, že je již nikdy neuvidí. Teprve když se jí ztratili z dohledu, vydala se pomalým krokem za nimi. Téměř bezmyšlenkovitě prošla branou a začala sestupovat po velkých schodech dolů po cestě. Iana s Donaldem už neviděla, dávno je zřejmě ukryla všudypřítomná hustá mlha.

Po cestě dolů přemýšlela o všem, co se za posledních pár minut dozvěděla. Nevěřila, že by si na takový život, pokud se tomu tak dalo říkat, někdy zvykla. Určitě ne dobrovolně. Musela najít nějaké řešení, prostě musela! Byla taková vždy a nemínila na tom nic měnit ani teď.

Takže musela najít nějakého ze svých vzdálených příbuzných, který jí bude schopen něco říct o jejich domě. Což by podle jejího strýce i otce nemuselo být tak snadné, ale ona si věřila.

Nevzdávala se tak snadno jako oni. Alespoň tohle ji smrt rodičů naučila.

Téměř si ani nevšimla, že už prochází kolem místa její dávné nehody, kde si ještě před hodinou hrála ta malá holčička. Ta už tu však samozřejmě nebyla, zřejmě již odešla s tím, kdo ji s sebou přivedl.

Rychle ji ale pustila z hlavy, nebyla teď pro ni vůbec důležití. Čím dál více ji totiž zajímali mrtví oproti ještě živým obyvatelům panství.

Kde by mohla najít ty, se kterými by si mohla promluvit o historii domu? Za celý den od své smrti nikoho kromě svého otce a strýce nepotkala ani neviděla. Ale samozřejmě také neprošla celý pozemek, většinu času strávila na lavičce před vchodem a poté cestou na hřbitov.

Nejlepší místo byl ale podle ní samotný dům. Ten se přece na rozdíl od okolí až na výzdobu příliš neměnil a pro všechny zdejší neživé obyvatele to byl kdysi domov. I když sama k němu nyní necítila nic než odpor, musela se tam vrátit, aby se dozvěděla pravdu a přišla na způsob, jak se dostat pryč.

 

Po krátké cestě se znovu ocitla v dohledu domovních dveří. Samozřejmě zavřených, jak jinak. Dnes neměl zřejmě štěstí vůbec v ničem a bude muset opět absolvovat nepříjemnou a zdlouhavě cestu skrz.

Když už se ale chystala jimi začít procházet, Neil je otevřel a rychlým krokem vyšel z domu. Aileen využila příležitosti a bleskově vstoupila do předsíně, než se dveře znovu zavřely.

V hale nikdo nebyl, ani živý, ani neživý.

Zamířila ale do Velkého pokoje, středu celého přízemí, kde rád sedával její strýc. Byla to zřejmě nejstarší část domu, s obrovským krbem uprostřed, kolem nějž byla rozmístěna stará dubová křesla následovaná velkými stoly s židlemi podél stěn.

Sama neměla ten pokoj nikdy ráda, necítila se v něm dobře. A pokud správně tušila proč, najde tu ty, které hledá. Své dávné příbuzné, uvězněné ve věčném bloudění uvnitř těchto stěn. Pokud se jí je nepodaří osvobodit a spolu s tím i sebe.

Jakmile prošla stále otevřenými dveřmi do Velkého pokoje, věděla, že měla pravdu. Téměř všechna křesla byla obsazena a navíc v přítmí na druhém konci dlouhého sálu viděla několik kráčejících postav.

Letmo se usmála a zastavila se u první sedící osoby. Ve skutečnosti nevěřila, že bude mít pro změnu štěstí a nalezne tu tolik lidí. To by mělo být to nejhorší, teď už s nimi zbývá jen promluvit a zjisti, co ve skutečnosti vědí.

„Promiňte, jsem Aileen MacDonnach, mohla bych s vámi mluvit?“ oslovila starší, zřejmě osmdesátiletou ženu, u které se zastavila. Jakmile k ní ale stařenka ospale vzhlédla, okamžitě věděla, že si měla vybrat někoho jiného.

„Ano, drahoušku? Mohla bys mi přinést peřinu? Začíná tu být trochu chladno…“

„Myslím, že nemohla, nemůžeme se tu přece nikoho dotknout. Víte, co se tu děje? Proč? Jak dlouho?“

„Už tu sedím dlouho, chce se mi spát. Přála sis něco?“ usmála se na ní žena, jako by si jí všimla teprve teď.

„Ne, vůbec nic,“ řekla Aileen, usmála se na ženu a pohledem hledala někoho dalšího, koho by se mohla zeptat.

Bohužel si až nyní všimla, že většina osob sedících v křeslech kolem ní byli staří lidé, kteří zřejmě v rodinném sídle žili celý svůj život a zemřeli v něm vlivem stáří či nemocí. Pomalu tedy procházela dlouhým pokojem a hledala pohledem někoho, kdo by nevypadal ospale či nepřítomně.

Až na samém konci místnosti narazila na toho, koho hledala.

Přímo před ní se zády opíral o stěnu asi padesátiletá muž a s úsměvem jí kynul, aby přišla blíže. Na rozdíl od ostatních nevypadal ponořený ve vlastních myšlenkách a dokonce se zdál šťastný z toho, že vidí někoho jiného než sedící apatické příbuzné.

„Sir Ector MacDonnach, k vašim službám.“

„Aileen MacDonnach, těší mne,“ bezděčně opětovala jeho pozdrav a natáhla k němu pravou ruku. Až příliš pozdě jí došlo, že ji stisknout nemůže, ale starší muž se rychle sklonil a naznačil jí blízko hřbetu ruky polibek.

„Je mi ctí, drahá slečno. Omlouvám se, že vás nemohu řádně uvítat v našem sídle. Představil bych vás ostatním, ale vidíte sama,“ přejel se smutným výrazem obsazená křesla kolem krbu.

„Co se jim stalo? Je to proto, že zemřeli a…“

„Zčásti. Někteří z nich si ale na druhou stranu ani neuvědomují, že už nejsou mezi živými. Mnozí zemřeli přede mnou a několik generací i po mé smrti. Ale vždy se rád setkávám s novými příchozími,“ znovu se na ni usmál její starý předek. Když se ale na chvíli zamyslel, úsměv mu ze rtů zmizel a on pokračoval.

„To byl samozřejmě jen slovní obrat, ne že bych měl zvláštní potěšení ze smrti svých potomků. Ale je příjemné si čas od času promluvit s někým, kdo ještě před nedávnem kráčel mezi živými. Jaký je váš příběh, mladá dámo? Jak se stalo, že plamen života tak mladé osoby byl náhle uhašen?“

Aileen se opřela o roh stolu vedle mrtvého rytíře a vyprávěla mu celý průběh posledních dnů, od té doby, co vystoupila z vlaku a setkala se s Neilem. Řekla mu vše, i o svých pocitech z hřbitovní cesty, i o své příhodě z dětství, vše, co mohlo jen trochu souviset s tím, co se tu dělo.

„Váš příběh je mnohem podivnější než mnohé, které jsem už slyšel, slečno Aileen. Hřbitovní cesta byla vždy podivným místem, ale aby se kolem ní přihodilo tolik podivných věcí jako vám, to jsem nezažil ani za předchozího, ani za tohoto života. A abyste v domě spala jen jednu noc a zemřela po tolika letech! Podivuhodné…“

„Mě ale více zajímá, proč se tohle všechno děje? Víte o tom něco? Musí přece existovat způsob, jak se odsud dostat?“

„Žel, to bohužel není možné. Mluvil jsem s každým z naší rodiny, kdo za poslední desítky let žil v rodinném sídle a nikomu se to nepodařilo…“

„Musí přece existovat způsob, jak se dostat pryč!“ zvýšila na něj Aileen nevědomky hlas, takže se rozléhal celým Velkým pokojem. Samozřejmě jen pro ty, co ho mohly slyšet.

„Pořád spěcháš pryč, drahoušku?“ ozvalo se směrem od krbu a když zvedla hlavu, viděla přicházet svého otce.

„Rád vás znovu vidím, Donalde! Za posledních několik let jsme se příliš neviděli!“ pozdravil se s ním Ector.

„Omlouvám se, sire Ectore, ještě jsem si úplně nezvykl a raději jsem byl sám. Vidím ale, že jste se už seznámil s mou dcerou.“

„Samozřejmě, okouzlující mladá dáma. Právě jsem se ji snažil přesvědčit o marnosti jejího lpění na životě. Je škoda, že ze světa živých odcházíte stále mladší a…“

„Ale my přece nikam neodešli! Svým způsobem ještě žijeme, mluvíme a částečně přece cítíme! Musí být způsob, jak se tohohle zbavit! Pro vás to přece musí být utrpení, neustále pozorovat svět kolem sebe a nemoci nic dělat!“

„Zpočátku možná ano, ale zvyknete si, mladá dámo. Mohla jste se přece znovu setkat se svými blízkými, copak z toho nemáte vůbec radost?“

„Možná jsem v prvním okamžiku měla, ale už je to pryč. Tati, tobě snad nechybí mamka? Nevadí ti, že tu není s tebou? Nechtěl bych konečně dojít pokoje a znovu se s ní setkat?“ otočila se Aileen znovu ke svému otci.

„Myslíš, že je to možné? Víš, že jsem nikdy nebyl zvlášť věřící…“

„A tohle tě nepřesvědčilo? To se bojíš smrti? Teď? Vždyť už jsme mrtví, tati!“

„Uklidněte se, slečno, vždyť…“

„A vy také! Byl jste přece rytíř a to jste se jen tak vzdal? To jste neměl nikoho, na kom by vám záleželo, kdo by žil mimo dům a teď tu nebyl?“

Starý muž se ztěžka opřel o stůl a zhluboka si povzdechl, než jí odpověděl.

„Jste blíže pravdě, než si myslíte, slečno Aileen. Na rozdíl od mnoha našich příbuzných já smrt uvítal, abych se setkal se svou Karen. Jako správný křesťan jsem samozřejmě věřil, že se s ní setkám, ale ani ona ani můj nenarozený syn dosud nenesli naše rodové jméno, chtěli jsme to nechat až po svatbě, které se ale nedožila. A proto jsem se tu s nimi nesetkal. Ale přijal jsem to jako Boží vůli a přestal se tím trápit již dávno.“

To ale Aileen zarazilo, poprvé slyšela spojitost jejich existence a příjmení.

„Co tím myslíte, že tu nejsou, protože neměli vaše příjmení? Myslela jsem, že je tu každý, kdo někdy žil v našem sídle!“

„Vůbec ne, slečno. Jsou tu jen naši vlastní příb…“

„Všichni?“

„To samozřejmě nemohu tvrdit, ale za ta léta jsem se setkal zřejmě se všemi, kteří tu spočívají.“

„Kam míříš, Ailie?“ zeptal se s vyčkávavým výrazem na tváři Donald.

„Pojďte oba za mnou,“ rozkázala oběma starším mužům a bez dalšího slova se vydal kolem krbu pryč z Velkého pokoje. V hale neomylně zabočila do nejdelší chodby v domě, spojují obě křídla a zahýbající v přesném čtverci kolem celé středové části sídla.

Už si nepamatovala, jak se jí kdysi říkalo oficiálně, ale pro ni to byla vždy Chodba obrazů. Podle tradice tu visely obrazy všech členů rodiny MacDonnach, kteří kdy žili ve starém rodinném sídle, což se jí nyní konečně mohlo poskytnout potřebné vodítko.

Zastavilo se u prvního obrazu, věkem již velice vybledlého.

„Potkal jste ho tu?“ otočila se na sira Hectora, který ji i s jejím otcem tiše následoval.

„Pokud si pamatuji, tak ne,“ promnul si novověký rytíř svůj úhledný plnovous a zavrtěl hlavou.

„Ailie, i kdyby to s tím nějak souviselo…“

„Teď spolu půjdeme kolem všech rodinných portrétů, sire Hectore, a vy mi řeknete, až uvidíte někoho, koho jste tu potkal. Pomůžete takto dámě v nesnázích?“ nenechala Aileen svého otce domluvit a otočila se přímo na starého muže po jeho boku.

„To je přece má povinnost, slečno,“ usmál se na ni starý rytíř a vydal se pomalým krokem prostředkem chodby, přičemž pohledem neustále přelétal z jedné strany na druhou, jak byly obrazy řazeny.

I když Donald MacDonnach za ní ještě stále vrtěl nesouhlasně hlavou, Aileen neúnavně následovala svého nového známého. A u jednoho z druhé desítky obrazů se sir Hector konečně zastavil a zkoumavě se na něj zadíval.

„Konečně někdo, koho poznávám! To je baron Andrew MacDonnach, který tu žil přes jedno sto let přede mnou!“

Aileen se pozorně zadívala na portrét muže již v pozdějším věku, s dlouhým plnovousem a dlouhými vlasy. Připadalo jí, že se na ni z obrazu dívá přísným pohledem tvrdého muže, který nemá slitování.

Ale jeho podoba jí vůbec nic neříkala a nevěděla, co si původně slibovala od pohledu na obrazy. Pokud sir Ector opravdu potkal všechny členy jejich rodiny, kteří byli uvězněni v tomto neživotě a baron Andrew byl první, kterého poznal, mohlo by to také znamenat, že je prvním, kdo tu byl uvězněn.

Ale sama si dobře uvědomovala, že její teorie měla příliš mnoho možná a kdyby, aby se podle ní mohla dobrat pravdy.

Téměř bezmyšlenkovitě se proto otočila a podívala se na další obraz, zřejmě syna starého muže. Stačil jí jediný pohled na úzkou tvář asi pětadvacetiletého mladíka s krátkými černými vlasy, aby si vzpomněla na tu nedávnou noc, kdy na panství přijela.

Původně si myslela, že se jí uhánějící kočár tažený čtyřmi koňmi pouze zdál, ale teď, když před sebou na obrazu stejnou tvář jako tehdy, si byla jistá, že to byla pravda. Muž na obrazu řídil tehdy v noci kočár a už tehdy byl mrtvý, takže nějakým způsobem tu noc překonala neviditelnou hranici mezi touto existencí a normálním světem, světem živých.

„Kdo je tohle?“ zeptala se tiše.

„Á, to je syn barona Andrewa. Neznám jeho jméno, nikdy jsem s ním nemluvil. Je… trochu zvláštní?“

„Jak zvláštní? Rád jezdí v kočáře?“

„Jak to víte, slečno?“

„Viděla jsem ho, když jsme v noci přijížděli k panství. Myslela jsem si, že se mi to zdálo, ale evidentně jsem se spletla. Kde bych ho našla?“

„Pokud vím, vždy se potuluje kolem cesty na panství, na níž končí hranice panství. Pokud tu hranici překročíte, vrátíte se zpět někam do domu.“

Aileen ho téměř nenechala domluvit a vystřelila z chodby směrem k východu. Ani se nedívala, zda ji oba muži následují a pokračovala rychle vstupní halou. Vchodové dveře byly zavřené, ale to ji tentokrát ani nezpomalilo a doslova jimi proplula ven.

Před domem už se dala do běhu a uháněla k bráně panství, viditelné v dálce před ní jako vysoký tmavý stín v husté mlze.

Teprve za ní se zarazila a začala přemýšlet, jak vůbec mladíka najde. V noci zřejmě bude znovu řídit svůj kočár, ale tak dlouho rozhodně čekat nechtěl. Teď, když měla před sebou jasnou stopu, se nehodlala tak lehce vzdát.

Když ho nikde kolem neviděla, vyšla rychlým krokem po cestě směrem k lesu, přímo prostředkem cesty.

A už po pouhých několika metrech se znovu zastavila, napravo od sebe uslyšela zvláštní tiché mumlání. Mlha tu byla ještě hustší kolem domu, ale jakmile udělala několik kroků ke kraji cesty, rozpoznala nezaměnitelnou siluetu sedící postavy s hlavou položenou v dlaních.

„Vy jste syn barona Andrewa, že ano?“

„…řítí se nocí, za každého počasí, jako krutý démon noci…“ mumlal stále dokola mladý muž, aniž k ní zvedl zrak.

Aileen se k němu ještě přiblížila a nyní stála přímo před ním. Všimla si, že mladík nejen že mumlá a svírá si hlavu v dlaních, ale vsedě se mírně pohupoval zepředu dozadu a zpět.

„Slyšíte mě? Potřebuji vaši pomoc, vy a váš otec jste zřejmě mezi prvními, kdo tu byli uvězněni a…“

„Když noc rozčísne jasný blesk, zjeví se znovu ten démon temný, v očích mu plane krutý lesk a v žilách koluje hněv hro…“

„Prosím!“ přerušila ho Aileen a položila mu ruku na rameno.

To ho evidentně probralo z jeho transu a konečně zvedl hlavu a podíval se na ni.

„Kdo jste?“

„Jsem Aileen MacDonnach a objevila jsem se tu teprve nedávno.“

„Takže jste můj nejnovější potomek, který byl chycen v temných osidlech rodinné kletby a existuje teď v tomto ponurém životě po smrti. Nevěřila byste…“

„To zřejmě nevěřila. Ale řekněte mi něco o rodinné kletbě, jak tomu říkáte. Musí být nějaký způsob, jak ji zlomit!“ Přerušila ho znovu Aileen. Doufala, že mu svým elánem dodá trochu odvahy a naděje, ale to se zmýlila. Její poslední věta ho naopak přivedla téměř na pokraj jeho předchozího stavu.

Baronův syn se hystericky zasmál a znovu se začal kolébat zepředu dozadu.

„Ne, není úniku… stíny se věčně prodlužují… barvy pomíjejí a zvuky se utlumují… není úniku…“

„Proč ne? Co se tu stalo?“

„Musíme pykat za své hříchy… za mé hříchy… všichni musí pykat…“

„Co jste udělal? Za co musíte pykat?“

Mladík se na ni rychle podíval a v očích se mu zračila upřímná lítost. Trvalo to však jen okamžik, pak znovu sklopil hlavu a tiše pokračoval ve své sebelítosti.

„Byla mrtvá, ale já jel dál a nevšímal si… nechtěl jsem, ale pospíchal jsem, nebyl čas… teď máme času až do konce věků…“

Aileen začala tušit, co mohlo způsobit zdánlivé prokletí jejich rodiny, ale musela se ještě ujistit. Pokud tu mohou být duše všech mladíkových potomků, bylo dobře možné, že tu byla i jeho dávná oběť.

„Kdo tu zemřel? Koho jste srazil tím kočárem?“ Že za to mohla jeho noční jízda kočárem, to jí byla jasné od té doby, kdy si uvědomila, že jeho noční jízda byla skutečná.

„Vídal jsem jí tu často… tak mladá, tak mladá… na cestě, vždy si hrála na hřbitovní cestě…“

A teprve tehdy si Aileen vzpomněla na malou holčičku hrající si na cestě, když šel průvod s tělem jejího strýce na hřbitov. Ta malá holčička ve starých šatech, o níž si myslela, že patří k někomu z pohřební služby. 

Na místě se otočila a bez dalšího slova se rozběhla zpět ke kovové bráně. Tady na ni už čekali její dva společníci. Ani se u nich nezastavila a pokračovala podél zdi panství směrem k prastaré cestě na hřbitov.

Už byla na pátém schodu, když ucítila ten známý pocit strachu, který měla od své nehody na této cestě. Stejný, který splašil jejího koně to osudné ráno, kdy ji vyhodil ze sedla přímo do stromu vedle lesní stezky.

Tentokrát ho ale překonala a šla bez zastavení dál. Až na odpočívadle s lavičkou, kde vždy cítila největší strach, se zastavila a překvapeně se na ní visela očima.

Na lavičce totiž seděla žena.

Bledá vysoká žena s dlouhými bílými vlasy, hubeným tělem a tváří pokrytou sítí vrásek. Původně se jí na tváři zračil pouze smutek, když se dívala přímo před sebe, ale nyní si všimla Aileen a její výraz se změnil.

Objevil se na ní zuřivý výraz spolu s krutým úsměvem, když se její oči zaměřily na Aileen.

„Tebe jsem tu ještě neviděla. Předpokládám, že jsi nejnovější viník mé pomsty. Vítej.“

Za sebou ucítila přítomnost dvou svých společníků, což jí dodalo odvahy a sebedůvěry.

„Přišli jsme za tou malou holčičkou, která si tu často hraje. Chtěli bychom…“

„Táhněte od mé dcery!“ zaječela žena, aniž by nechala Aileen domluvit.

V tu chvíli ucítila neuvěřitelný tlak ze všech stran a padla na kolena. Když se otočila, viděla svého otce i starého sira Ectora, jak se doslova rozpouštějí v husté mlze a mizí jí z očí. Po několika vteřinách už byla na cestě úplně sama a pomalu se na roztřesených nohách narovnala.

„Cože? Jak je to možné?“ vykřikla hystericky stará žena.

„Chci si s ní jen promluvit. Vím, co se stalo vaší dceři a je mi to líto, ale…“

„Žádná ale! Já mám nad vámi moc! Mohu vás přivolat a odehnat, kdy se mi bude chtít!“ zaječela znovu žena a Aileen opět pocítila ten podivný tlak, tentokrát však ještě silnější než předtím.

Byla na to však už připravená a tak jen zavřela oči, zatnula ruce a vydržela to, aniž by se pohnula.

„To není pravda! Co jsi zač?“ ječela na ní žena, jakmile tlak zmizel a ona si mohla vydechnout.

„Chci si s vámi a vaší dcerou jen promluvit, nic víc. Hrála jsem si tu celé své dětství, dokud…“

 „Takže to jsi ty. Pletla ses kolem mojí Ailie už jako malá a teď toho nechceš nechat? Nestačilo ti to, že jsi tehdy sletěla z cesty? Musíš nás obtěžovat pořád?“

„Říkala jste, že vaše dcera se jmenuje Ailie?“

„A co je ti do toho?“ zaječela na ní znovu žena, avšak tentokrát už měla v očích slzy.

„Jmenuji se Aileen MacDonnach. Možná je to jen náhoda, ale zdá se, že už v dětství jsem s vaší dcerou byla v nějakém zvláštním kontaktu. Ublížilo by vám nebo jí, kdybychom za ní zašly? Kdy jste ji vůbec viděla naposledy?“

„Ne, nemohu se na ni podívat. Nemohu vidět její utrpení, určitě stále trpí, musí být v klidu, nikdo s ní nesmí mluvit. Prožila si hrozné utrpení, musí odpočívat,“ vyhrkla žena a rozplakala se.

Aileen k ní udělal několik kroků, až stála přímo před ní.

„Je to přece vaše dcera, nemůžete ji stále ignorovat. Chápu, že jste ji chtěla ochránit, ale nezdá se vám, že už to trvá moc dlouho? Myslíte, že je tady šťastná? Tady, kde není nic jiného než mrtví, mlha a tlumené barvy? Tohle byst chtěla pro svou vlastní dceru?“

Žena se na ni znovu podívala a v tváři se jí nyní zračila směsice lítosti, údivu a smutku.

„Máte pravdu, Aileen. Byla jsem od své dcery příliš dlouho. Pojďte se mnou. Ale pozor, stále vás budu sledovat.“

Společně obě ženy stoupaly po cestě k dalšímu odpočívadlu, kde si Aileen hrála ve svém dětství. A přesně na tom místě, kde ji viděla cestou na hřbitov, si stále na druhém odpočívadle hrála stejná malá holčička, evidentně její jmenovkyně.

Dívka si jich všimla chvíli poté, co se objevili na posledním schodu, a se šťastným výkřikem vyskočila na nohy.

„Mami!“ vykřikla a rozběhla se ke své matce. Ta se ji snažila zastavit, ale dívka se s ní chtěla obejmout a samozřejmě jí pouze prošla. Se smutným výrazem to vyzkoušela ještě jednou, ale nic se nezměnilo.

S novým úsměvem se ale otočila na Aileen a nadšeně k ní přiskočila.

„Aileen! Viděla jsem tě dnes jít na hřbitov, ale byla si smutná, určitě by sis nechtěla hrát. Pamatuješ, když jsme si hráli dřív? To jsi byla menší, jako já! Já už ale nerostu a ty ano, ale hrát si můžeme pořád, viď?“

„Určitě bychom mohli,“ řekla jí se smutným úsměvem Aileen. „Ale řekni mi, Ailie, ty si tu nemáš s kým hrát, viď?“

„Ne, vůbec. A i kdyby někdo chtěl, nemůžu se nikoho dotknout, ani tady mamky,“ řekla tichým dívka a usmála se na svou matku.

„Takže tu nejsi šťastná? Byla bys raději někde jinde?“

„Ano! Můžeme si udělat někam výlet! Už jsem tu strašně dlouho a nemám si tu s kým hrát. Můžeme, mami, můžeme?“

„Vidíte? Nebylo té pomsty už dost? To, co udělal můj předek, bylo strašné a neomluvitelné. I on si ale už odpykal svoje a dle mého je už na pokraji šílenství. Ale ostatní byli nevinní a vy je nutíte tu trpět a existovat bez cíle k životu. Možná jste to chtěla udělat pro svou dceru, ale ona tu trpí také. Máte moc to zlomit?“

„Asi ano,“ odvětila starší žena se slzami v očích.

„Udělejte to. Nikomu už tím nepomáháte a jen tvoříte další zlo, strach a zlobu, podobné, jaké zabilo vaší dceru.“

„Ale život nikomu vrátit nemohu. Jaký má tedy smysl, když toho nechám?“

„Ušetříte další a těm mrtvým můžete dát klid. Včetně vás i Ailie. Obě jste si také vytrpěly dost,“ odpověděla jí Aileen a přiblížila se k ní s nataženou rukou. Tu jí položila nad rameno a držela jí tu, jako by jí paži trpělivě držela.

„Máte pravdu,“ řekla konečně po chvíli ticha matka Ailie a smutně se usmála. Poté se na Aileen podívala vděčným pohledem.

„Děkuji Aileen, otevřela jste mi oči. Myslím, že nebyla náhoda, že jste jmenovkyní mojí dcery, bylo to znamení, že pomsty už bylo dost. Možná kdyby moje Ailie měla šanci vyrůst, byla by jako vy. Dopřeji vám klid, vám i ostatním.“

Poté se otočila ke své dceři a natáhla k ní ruku. „Pojď, Ailie, půjdeme na výlet.“

„A může Aileen s náma, mami?“ zeptala se dívka a radostně poskočila mezi obě ženy.

„Pokud bude chtít, může s námi a možná dojedeme někam společně,“ usmála se konečně starší žena beze stopy smutku a Aileen ji poprvé viděla šťastnou.

„Samozřejmě že půjdu,“ řekla Aileen a společně vzhlédly k nebi, ze kterého pomalu mizela dosud všudypřítomná mlha a ono se začalo zabarvovat do sytě modré.

Aileen se dívala spolu s nimi do pomalu zapadajícího slunce, dokud se svět nezačal znovu zahalovat šedým závojem a ona spolu se všemi ostatními se pomalu rozplývala v odpoledním světle. Co ji čekalo dál dosud nevěděla, ale všechno bylo lepší než tohle.

Konečně cítila klid, poprvé od té doby, co přijela na panství rodiny MacDonnach. 

Vloženo: 2013-11-23 19:29
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 01:15:11

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena

Autor díla:

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý