Na konci snů

2013 - Účastník soutěže
Ročník: 2013
Autor: Anna Jirásková
Obor: Próza
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 875 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Zrychlila krok. Muž za ní také. Mluvil, ale nevnímala, co říká, nechtěla, stačil jí jeho hlas. Zněl sametově, ale ten samet drhl o ostří meče a tvořily se v něm nepatrné trhlinky, které většina lidí přehlédla. Jí se však ty trhliny zvětšovaly do propastných černých děr, ve kterých se v těch nejtemnějších nočních můrách topila a marně se snažila zachránit.

Kroky za jejími zády se zdvojily. Nemusela se ohlížet, aby věděla, čí kroky přibyly. Její hlas byl slyšet zřídkakdy, slova ale byla prostírána stále častěji a hlasitěji na sametovém podnose. Zašla za roh a dvojí kroky zmizely.

Prolétla časoprostorem a ocitla se na tržišti. Tady jí nikdo nebude mluvit do myšlenek. Chtěla se těch dvou parazitů zbavit, ale nakladli svá vajíčka tak hluboko, že nešla vytřást zavrtěním hlavy. Jsou to opravdu mistři, to musela uznat. Nechala se tedy unášet na vlnách, které k ní zrovna přišly. Najednou bolestně narazila do skaliska, o které se vlny rozbily. Byl to takový ostrůvek v široširém moři, ke kterému směřovaly proudy ze všech stran, nebylo úniku. Zůstala tu trčet jako trosečník ve vězení vlastních vzpomínek.

Na mysl se jí neustále dral pouze jeden jediný obraz. Hlasitě a šťastně se smála a měla dlaň v Jeho ruce. Snažila se ze skaliska odplavat, ale vlny jí vždycky hodily zase zpátky. A připlavily další obrazy. Uplakané hovory s matkou, otcem, královnou a s Ním. Skupinku stráží v brnění, vytahujících z pochev meče. Vlastní vyděšený výraz, jako by ani nebyla ve svém vlastním těle, ale tohle všechno sledovala jako divadlo. Jeho rádoby odvážný a bezstarostný výraz, kterým se jí snažil dodat sílu, ale v očích Mu skomíraly jiskřičky.

Tady jsi! Trhla sebou a donutila strnulé nohy k pohybu, stále rychlejšímu. Dotěrné hlasy jim dodávaly energii. Je drzá, tohle by si k tobě neměla dovolovat. Zanedlouho tě bude muset ctít, a kdyby byla jenom trochu rozumná, tak by ti projevovala úctu už teď. Asi bychom jí měli oživit paměť. Konečně se rozlétla.

Pevně zavřela oči a ocitla se za hradbami. Kolem uší jí zavyl vítr. Vida, synáček si zavolal tatínka na pomoc. Ale ještě je chvíli čas. Ukryla se ve výklenku, který znaly akorát hradní kočky, a téměř vzápětí ucítila na tváři pohlazení. Potom dotek na rtech a pevný stisk objetí. Z ševelu přírody vyrozuměla Jeho slova. Vyznával se jí, stále a znovu. Byl to jejich každodenní rituál. Ona se nepozorovaně ztratila ze dvora a on zase z říše mrtvých. Nechtěl najít klid bez ní. Jenže dneska byla neopatrná, nechala se vyprovokovat.

Na pažích jí naskočila husí kůže. Zbývají jim vteřiny. Natáhla ruku a On se dotkl její dlaně, lehounce, jako sníh. Kolem nich se v tu chvíli vytvořilo vakuum, kterým neproniklo nic, tenhle jediný okamžik pro ně znamenal celý svět. Pak za ušima ucítila chladné a ostré prsty větru a prudké škubnutí. Dotyk se rozplynul.

Vloženo: 2013-11-20 13:42
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 01:00:02

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena

Autor díla:

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý