Na špičce jehly

Cena diváků
Ročník: 2013
Autor: Berenika Bery Součková
Obor: Próza
Skočit na: detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 1283 krát
Unikátních lajek: 2 Co je to?

Každý potřebuje svého anděla,“ prohlásila jsem hlasitě a potěžkala vůni těch slov na patře. V tváři nepřítomnost, v hlavě ozvěna mých vlastních slov. Pohled sklouzl stranou. Police barevných klubek, vyrovnané sloupky lesklých i hrubých látek. Mlčící zvonek nad dveřmi. „Svého anděla.“ Jeden košík s bavlnkami, jehelníčky vyrovnané na pultě. „Anděla. Jo, to by šlo.“

„Já svého anděla nemám,“ ozval se nejistě, hlas stejně plochý jako umatlaná obrazovka.

Přes klapot, to jak mé prsty ťukaly do kláves, ho bylo sotva slyšet.

Nepamatuji si, že bych ho kdy měl. Ztratil se, odešel…“ vytratil se do prázdna, jak mi docházela vhodná slova. „Odešel,“ zašeptal, slzy v melodii jeho hlasu.

Dlaně hladově vyčkávaly inspirace. Zahleděla jsem se do potemnělého monitoru.

Stál v knihovně, obklopen míhajícím se davem a přesto sám. V náručí držel knihu, prst položený na jediné řádce. Jeho rty se zlehka pohnuly.

Kolik andělů tancuje na špičce jehly?“ Rychle prolétl text pod nadpisem. Pak si všiml poznámky na okraji. „Všichni.“

Všichni?“ vykřikl udiveně a vysloužil si pár káravých pohledů. Dlouze hleděl na to tužkou psané slovo. Na okamžik strnul, jen do té doby, než jsem si uspořádala myšlenky. Narovnala jsem je do dlouhé řady, stejně jako jehelníčky na pultě, a čekala, než se mu první z nich vynoří z úst.

Jestliže jsou tam všichni, pak je tam i ten můj.“

+++

Zvonek nad dveřmi obchodu zacinkal, zaduněly kroky. Zvědavě se rozhlédl po malém krámku, v neprozkoumaném území byl kapku rozpačitý. Dotkl se klubek s jemnou vlnou, prohrábl košík pestrých stužek, pak si povšiml prodavačky shrbené za pultem. Bez vyrušení mžourala do svého laptopu, špičky prstů rozvážně brázdila klávesnici. Chvíli na ni zíral. Pokrčil rameny a dále okukoval regály.

Jehly zabíraly celou polici, rozsáhlejší či skromnější sady exemplářů všech velikostí. Zmateně se rozhlížel, ale na samostatné jehly nenarazil. Na co mu bude třicet jehel? Potřeboval jen jednu. Letmo se ohlédl. Prodavačka se zdála zcela zabraná do svého psaní.

Rychle otevřel největší sadu, vyňal z ní jednu jehlu a zapíchl si ji do rukávu. Váhavě zaklapl víčko zpět. Potřásl hlavou. Ty jehly nikdo počítat nebude. Byl bych ji koupil, pomyslil si. Škoda, že se neprodávají po jedné.

Přece ho nemůžu nechat tu jehlu ukrást.

Prodavaččin hlas propíchl ticho.

Škoda, že se neprodávají po jedné.“

Nadskočil a rychle se otočil. Prodavačka konečně vzhlédla od počítače, ačkoli její prsty se nepřestaly pohybovat. Přešel k pultu.

Prosím?“ ozval se nechápavě.

Říkám, že je škoda, že se neprodávají po jedné. S ukradenou jehlou mnoho dobra neuděláte.“ Znechuceně zamlaskala a vytáhla mu jehlu z rukávu „Na co že ji vlastně chcete?“

Šok ho připravil i o tu trochu soudnosti. „Můj anděl tancuje na její špičce.“

Prodavačka vážně zavrtěla hlavou. „Andělé a kradená jehla? To nejde dohromady.“ Zamyšleně si jehlu prohlížela, zatímco její druhá ruka odpočítávala svými úhozy neúnavný rytmus.

Nate. Nikde andělé netancují raději, než na darované jehle.“ Podala mu jehlu, a pak se opět sklonila k obrazovce, jakoby náhle zmizel.

Zmizel i s nápadem. „Sakryš,“ zaklela jsem a entrem jsem se přesunula o dva týdny později.

+++

Tentokrát přes pult postrčil celou sadu jehel spolu s příslušným obnosem. Já, tedy vlastně prodavačka na okamžik vzhlédla.

Co jsi s ní udělal, chlapče nešťastný?“ dovolila jsem jí zvýšit hlas.

Provinile sklopil oči. „Někde jsem ji ztratil. Nejspíš v hromádce usušené trávy. Proto se jehly neprodávají po jedné.“

Shrábla mince.

Ach, jak ta moudrost mladé bolí.“

Byl o dva roky starší než já.

+++

Další čtyři ťuknutí a měsíc byl pryč. Pro jehly si už nepřišel, ale já, já prodavačka, jsem věděla, že svého anděla nenašel. Vídávala jsem ho osamělého, křídla vlající ve smutném blues. Nemohla jsem dopustit, aby to skončilo takhle. Ne můj příběh. Můj příběh přeci nemůže vyšumět jako nedopitá kofola.

Zaťukala jsem na jehlu, abych na sebe upoutala pozornost jeho anděla. Zarazil se uprostřed kroku a přiletěl blíž.

Kde se mu schováváš?“ Výčitka číhala skrytá příliš blízko.

Napřímil se. „Vypadám snad, že se schovávám?

Tyčil se nade mnou. Nervózně jsem sklopila obrazovku. „Nevidí tě.“ Skrývaná nejistota dodala větě nezamýšlené ostří.

Uhnul pohledem. „Jeho oči se dívají a nevidí.“

Zdálo se, že se už vzdal naděje. Bylo to na mě.

Naprav to!“ Vášeň, prosba, obavy, příkaz…

Hnulo to s ním, jeho tvář pozbyla andělského výrazu.

Možnost vidět mě pohřbil hluboko ve svém srdci. Může si za to sám. Já si s ním na schovávanou nehraju. To kvůli němu si prohlížím den co den ze spodu víko rakve.“

Víko rakve? Vždyť jsi tady.“

Trpce se zasmál mému zmatenému výrazu.

Tady, na špičce jehly, v rakvi… Jsem anděl. Vaše pravidla pro mě neplatí.“

Jejich pravidla. Ani pro mě. Já je vymýšlím,“ opravila jsem ho.

Pro něj pravidla platí. Víš kolik věcí během svého života pohřbil? A teď na ně nemůže dosáhnout. Ne sám, ne teď. Jsou příliš hluboko v jeho srdci.“

Jak říkáš, sám tam nedosáhne. Snažil se. Zaslouží si pomoc. A ty jsi jeho anděl. Naprav to!“

Dotkl se mé paže a vzal mě pryč, všem pravidlům navzdory.

+++

Ocitli jsme se ve vlhké chodbě s červenými stěnami. Do uší mi burácely nepříliš vzdálené rychlé údery. Pojď, pokynul. Zahnuli jsme za roh. Náhle nás zalil červený proud a unášel nás s sebou. Tlukot trhal uši. Propluli jsme branou, jen o chvilku dříve, než se s mlasknutím zavřela. Kolem nás jeskyně. Anděl se zachytil stěny a pomohl mi nahoru na malý ostrůvek uprostřed pulzující karmínové řeky.

Před námi ležela černá rakev. Otevřela jsem víko. Anděl nic nenamítal. Rakev se zdála bezedná, plná harampádí i slov, která mi prolétala ušima bez sebemenšího zvuku. Anděl se nahnul nad rakev a vytáhl z ní malou krabičku. Podal mi ji. „Pro něj,“ naznačil ústy. „Víc udělat nemůžu. Otevřít ji musí sám.“

+++

Neuzavřený příběh tlačil jako kámen v botě. Ani já jsme nevěděla, co v té proklaté krabičce je! Nešla otevřít. Anděl mi neodpověděl. Nesnáším, když něco nevím. Alespoň já bych měla znát obsah krabičky. Ale ne, bohužel.

Takže přišel ještě toho dne.

+++

Co víte o andělech?“ zeptal se přímo.

Látku se vzorem andělíčků vedeme jen kolem Vánoc,“ zamumlala jsem nepřítomně. Poslední marný pokus nepřipustit, že hořím nedočkavostí objasnit ten jediný tmavý bod. Krabičku.

Něco ti mám předat.“ Slova se mi vkradla do úst, ani nevím jak. Rezignovala jsem a vytáhla jsem zpod pultu krabičku. „Od něj.“

Nakrčil obočí, převzal krabičku. Jeho tvář se vyjasnila.

Tohle jsem postrádal. Díky.“

Co je v ní?“ Nejradši bych se pleskla přes pusu.

Zašklebil se na mě. „To bys chtěla vědět, co? Sdílnost u mě vítězí nad poťouchlostí jenom kolem Vánoc. Smůla.“

Pokýval hlavou, zamával na rozloučenou. Svůj příběh si odnesl v kapse. Stejně už mi dávno nepatřil.

+++

Občas ho vídám, jak na špičce jehly tančí se svým andělem veselé blues.

Vloženo: 2013-11-19 21:38
Poslední aktualizace lajek: 2015-06-02 20:48:01

Dílo je zveřejněno pod licencí: Creative Commons BY

Autor díla:

 

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý