Dívka na plotě

2017 - Účastník soutěže
Ročník: 2017
Autor: Tomáš Jerry Svoboda
Obor: Próza
Skočit na: text o díle | detaily autora | komentáře
Zobrazeno: 216 krát
Unikátních lajek: 0 Co je to?

Po té strašlivé bitvě léčila všechny bez rozdílu. Přítel či nepřítel, pokud stále bojoval se smrtí, byla u něho, aby pomáhala. Slitování zbraní mocnější nežli meč.

Léčitelka, život a smrt možné Božské

Sluneční paprsky se prodíraly skrz hustou klenbu drobných lístků temně zelené barvy, aby mohly dodat sílu malé rostlince, kterou třímal ve špinavých rukou hnědovlasý mladík. Malinká sazenička růže se celá třásla, až ji zahradníček vloží do malé jamky vysypané čerstvým kompostem a lehce zvlažené zteplalou vodou z kovové konve. Opatrně, až posvátně, položil chtivé kořínky na dno a něžně je přikryl nadýchanou zeminou jako peřinou. Růžička se krčila v polostínu poledne, ale za pár hodin jí dodá dostatek svitu postupující slunce a v ranních hodinách její touhu po životě po

dpoří čerstvě probuzené sluníčko. Mladík věděl moc dobře, co dělá. Pohladil drobounké lístky a láskyplně zavdal květince další vodu z konve. Chvilku pozoroval nově vysazenou rostlinu, snad v naději, že ji uvidí růst a kvést, ale pak se jeho pozornost upřela na jiné, už vzrostlé růže.

    Neslyšné kroky ladné postavy se mihly za zády shrbeného mladíka. Chvilku se útlé nožky pohybovaly zcela tiše tam a zpět a zpět a tam. Krok za krokem pomalinku kladené jedna přes druhou bosy dopadaly chodidly na vršek cihlové zdi porostlé břečťanem a loubincem bojujícím o každý kousek povrchu plotu. Kroky se zastavily. Mladá dívka podřepla a opřela si bradu o dlaně v zamyšlení. Lehce se usmívala. Úsměv patřil vzpomínkám na první růžičku, co v životě dostala. Daroval jí její otec. Ta nejkrásnější, nejdokonalejší ze všech. Rudá jak horká krev proudící v žilách a probouzející dravost života mládí. Dívenka si prohlížela se zájmem růžové keře. Každé poupě v ní probouzelo naději na krásný květ, kterým by se mohla těšit a vychloubat před ostatníma. Každý keř skrýval jinou barvu. Některé už měly rozkvetlé velké kalichy nádherných okvětních lístků. Rudé, žluté, oranžové, růžové, bílé, dokonce modré a některé tak tmavě fialové, až se zdály černé. Každá barva měla svůj smysl, ale to dívku zajímalo pramálo. Těšila se jen z krásy, na kterou tak dlouho vzpomínala.

    Pohyb dívku vyrušil ze snění. Mladík se natahoval pro lopatku a motyčku. Dívka se instinktivně napřímila. Zahradníček si nebyl vůbec vědom nečekané návštěvy a dál se zabýval svou povinností nebo spíš vášní. Dívka na plotě se pro sebe usmála. Srdce se v prvním okamžiku rozbušilo vzrušením, ale už se tep zpomalil na normální frekvenci. Opatrně, aby nevyrušila od hlíny špinavého mladíka, se posadila na vyhřáté cihly.  Celé dopoledne trávila v chladnu budov, takže jí teplo sálající přímo do drobného zadečku dělalo moc dobře. Nohy nechala volně vyset a lehce s nimi pohupovala do rytmu. Tiché broukání se neslo vyhřátým vzduchem plného včel a jiné havěti. Neslo se od zavřených úst usměvavé dívky, až k mladíkovu sluchu. Z počátku nevěnoval pozornost podmanivé melodii tak jemné a nepochytitelné. Pronikala hluboko do mysli, aniž by rušila posluchače, ale přesto zanechávala stopu v nejniternější hloubi duše. Kolem hlavy mladíka létal okřídlený hmyz a po čele mu stékaly krůpěje potu, aby se zachytily v od hlíny špinavé košili, jindy tak krásně bílé.

    Neznámá melodie zesílila. Zesílila o nevědomého zahradníčka, který zcela podlehl kouzlu dívčina broukání. Několikrát zopakoval zřejmě refrén, aby mohl udiveně vzhlédnout od záhonu rudých růží. Zaražen se zaposlouchal. Netušil zda se mu to jen nezdá. Urychleně se otočil. Slunce ho dokonale oslnilo, ale kdesi v dálce zahlédl neslyšný stín mizející za růžovými keři.    

Víš, že je zkopců stejně jako dokopců?

Kapky rosy se kolébaly v jemném vlahém vánku brzkého rána na svěžích zelených lístcích. První pramínky zlatavých paprsků se prodíraly téměř magickým oparem na horizontu. Pouštní podnebí snižovalo okolní teplotu na děsivé hodnoty, ale v růžové oáze uprostřed rozlehlých zahrad honosného paláce se klima udržovalo o něco přívětivější jak v noci, tak i přes den.

    Mladíček se už od brzkého rána mazlil se svými svěřenkyněmi. Růžičky ochotně obdarovávaly svou krásou a čistotou zahradníčkovu dřinu. Nebylo dne, kdy by se netěšil ze své vykonané práce a nemyslel na další zkrášlení koutku, který byl po většinu života jeho domovem. Přestože vstával každé ráno ve stejnou dobu odpočatý, tak tento den byl trošku jiný. Celou noc mu v hlavě zněly útržky neznámé melodie. Ač se snažil sebevíc, nedokázal dát dohromady celou škálu lahodných tónů. Čím víc se snažil, tím víc se zamotával a víc toužil znova slyšet tu krásnou melodii, aby uklidnil svedenou mysl. Usínal a znova se probouzel. A někdy si ani nebyl vědom, že spí, protože neustále myslel na to jediné a bdění se spánkem se staly jedním.

    Mezi prací dělal krátké přestávky, aby v naději na znovusetkání se strůjcem duševních muk zkontroloval cihlovou zeď. Nikdo se za celé dopoledne neobjevil. Ostatně málokdy někoho potkal v odlehlých koutech zahrady, která se mnohdy zdála nekonečná. Tak velká a skvělá a přesto tak opomíjená. Mrzelo ho, že se nikdo netouží těšit z krásných růží. Cítil hrdost. Jeho práce, vášeň ho činila šťastným a rád by jeho štěstí šířil dál. Jenže nebylo nikoho a ten, kdo náhodou zabloudil do zahrad, se pohroužen do vlastních myšlenek jako slepý nepřítomně procházel.

    Poledne minulo a horký vzduch se chladil drobnými kapičkami z všudypřítomných rozprašovačů. Zahradníček by rád vše dělal ručně, ale i když věřil v dokonalost ruční práce, musel uznat, že na všechno nestačí sám. Občas, tak jako toho dne, se jen tak posadil na vlhkou zem a nechal se osvěžit dopadající vodou vystřikovanou z podzemních zdrojů. Chladil rozpálené tělo a rozhodoval se, co je nutné udělat dál. Na čele se tvořily z drobných kapek větší a hledajíce si vlastní cestu klouzaly po snědé, sluncem ožehnuté pokožce dolů. Nevědomky si začal pobrukovat. Ta melodie ne a ne odejít v dokonalé zapomnění. Zeď! Kdo na ní včera byl? Byla tak obyčejná. Prostě jen porostlá cihlová zeď. Ale nyní se zdála jako brána. Brána vysvobození. Ta zeď možná znala pravdu. Musela ji znát. Nesla někoho a poslouchala jeho píseň.

    Jako ve snu se napřímil a vydal se pomalým krokem po štěrkové cestičce mezi ještě nevysazené záhony vedle cihlové zídky. Dotkl se chladné, zastíněné strany mezi světle zeleným listím loubince. Byla o kousek vyšší jak on. Nevěděl, co je přesně za ní a ani ho to nezajímalo. Pro něho svět končil záhonem před plotem. Ale vrchol zídky ho nyní tajemně táhl. Díval se skrz sluneční paprsky k nebi. Droboulinké krůpěje tvořily duhové obrazy. Mžoural očima a doufal, že by snad mohl najít odpověď a konečně umlčet vtíravou, ale krásnou melodii, kterou nemohl dostat z hlavy.

    Nikdo mu nemohl pomoci. Zklamán odvrátil zrak a vydal se zpět k práci. Krok za krokem se blížil ke svému nářadí za neustálého pronásledování neznámé melodie. Tak krásné a čisté. Srdce mu poskočilo, když si uvědomil, že se rozpomíná na zapomenuté tóny, ale pak se zastavil. To nešlo z jeho hrdla! Pomalu se otočil, aby příchozího nevyděsil, tak jako minulý den.

Co znamená milovat?
Všechno. Všechno co pro toho druhého chceš udělat a nepožaduješ nic na oplátku.

Anabell: Má sladká Veronika

Horké sluneční paprsky se opíraly s neskutečnou životodárnou silou do promrzlých zad štíhlé dívky. Čupěla na zídce zahleděná na odcházejícího mladíka. Kolem drobného těla se vytvářel zlatavý nádech slunečního svitu a propůjčoval andělské vzezření, pokud by tak andělé mohli vypadat. Oříškově hnědé oči se leskly touhou zase vidět ostrůvek pichlavé dokonalosti. Tenké rty se vlnily v úsměvu a lehce vibrovaly v záchvěvech milovaných tónů.

    Mladík se rozvážně otočil. Slunce bylo ostré, ale i tak dokázal rozeznat mladičkou dívenku dřepící na zídce. Pohled z očí do očí pronikl hluboko do nitra zahradníčkovy duše, ale jak rychle k němu došlo, tak rychle ho utnul v bázlivé pokloně.

    „Omlouvám se, že vás vyrušuju, slečno.“ Hlas se mu třásl. Kdokoliv oblečený a krásný jako dívka na plotě musel být někdo významný. Moc dobře znal své místo.

    Dívka v odpověď přidala hlasitost broukání bez jakéhokoliv slova. Čekala. Čekala, až se jí mladík znova podívá do očí. Tak pronikavě jako před chvilkou. Tak pronikavě jako poprvé vždy bývá. Zaujatě si opřela bradu o dlaň a nespouštěla oříškové oči ze zahradníčka se sklopenou hlavou. Koutky tenkých rtíků jí cukaly v radostném rozpoložení. Šťastná z krásného dne a ještě šťastnější na tak krásném místě. Ale nejvíce ji dojímala možnost opustit samotu.

    Mladík v pozoru čekal. Trpělivě jak se slušelo. Ale mládí nikdy nebylo trpělivé. Zvědavost ho nutila pomalinku zvednout oči. Tmavě hnědá kukadla se však dostala jen na úroveň pasu dívky na plotě. Hlava příliš nízko sklopená bránila spatřit její tvář. Vzpomínal na ten letmý okamžik, kdy ji spatřil přes sluneční zář. Obklopená zlatavou barvou se její pleť zdála tak živočišně růžová, plná energie. Oči nasycené nezdolným odhodláním se radovat z každého okamžiku se mírně upíraly jeho směrem. Nikoliv vyčítavě, tak jako ho mnohokrát peskovaly za drzost pohlížet na pány, když byl ještě mladší a hloupoučký. Nebo se mu to jen zdálo? Marně se snažil udržet dívčin obraz v paměti a toužil si ji znova prohlédnout, ale nedala nijak najevo, že by mohl polevit ve formálním postoji. Jen ta melodie zněla mnohem výrazněji. Pronikala přes bzukot včel a oživovala snové formy představ v mladíkově mysli. Už se nesnažil uchopit nepolapitelné. Jen se nechával unášet svěžím potůčkem melodie a nedbal na nebezpečí spojené s drzostí méněcenných.

    Dívence se rozlil po tváři široký úsměv. Mladík bázlivě zvedal hlavu. Nechtěla mu působit muka, tak se mu vydala vstříc. Lehce naklonila hlavu na bok a snažila se mu pohlédnout do tváře. Pohledy se střetly. Srdce se rozbušila. Dívce ze vzrušení z poznání neznámého, někoho nového. Chlapci částečně z naplňující se zvědavosti a částečně naprostým zděšením a strachem z trestu.

    Dívčiny oči plály laskavostí. První věc, kterou byl vyděšený mladík schopen zaregistrovat. Jako druhou věc si vybavil, že se pomalinku usmál na oplátku vřelému úsměvu neznámé. A do třetice všeho dobrého byl schopen vnímat ladný útěk dívky, která mu věnovala ten nejkrásnější a nejsladší úsměv, jaký kdy v životě zažil, ještě než zmizela za růžovým keřem.

Políbíš-li mne poprvé, zemřeš. Políbíš-li mne podruhé, znova ožiješ. Políbíš-li mne potřetí, budu tvou.

Zápisky Imperátorovy dcery

Nejkrásnější květ, který se ještě minulý den schovával ve skrytu poupátka, se stal středem pozornosti vzrušeného mladíka. Nemohl přestat myslet na ladně utíkající usměvavou dívku. Jestliže nedokázal minulý večer pořádně usnout při neohrabaných pokusech si vzpomenout na krásnou melodii, tak dnešní noc nezamhouřil oka. Potil se v horečnatých pokusech o spánek. Potil se studem, strachem, touhou, vzrušením, nejistotou. Ráno urychleně vstal ještě dříve jak kdykoliv předtím. Nebe se sotva začalo barvit do tmavě modré po temné noci, když si oplachoval rozpálené tělo.

    Pohladil jemné lístky krvavě rudé růže obsypané nespočtem ostrých jehliček. Neměl rád vyšlechtěné květiny, které popíraly svou skutečnou povahu. Růže bez trní nebyla růží, ale jen směšnou nápodobou. Jak strašné si užívat tak dokonalou krásu bez špetky nebezpečí. Vybral tu nejkrásnější. Trvalo mu to dlouho, než narazil na tu skutečně jedinečnou. Rudá barva a silné okvětní plátky bez kazu. Obrovská energie z ní sálala. Slunce uložené v diamantu tak křehkém, že člověk měl obavu ho vzít do rukou, ale zároveň tak nebezpečném, že se člověk obával o své ruce. Každý dotyk bez újmy byl zasloužený, mnohem plnější.

    Kontroloval svou vyvolenou každý volný okamžik. Nechtěl ji ještě odstřihnout od životodárného zdroje. Musela být co možná nejčerstvější. Občas květ pokropil rozprašovačem, aby udržel jeho svěžest, ale byla to spíš přehnaná péče úzkostlivého, protože věděl, že je o celou rostlinu dobře postaráno a její děti nebudou v žádném případě nějaká nedochůdčata.

    Těsně po poledni se zahradníček ze všech sil soustředil na stříhání už nepotřebných a oslabujících větviček. Věděl, že brzo přijde ten okamžik. Nůžky se mu třásly i s rukama a celým tělem. Tak jako oba předchozí dny dorazí dívka po poledni. Doufal. Nemohlo to být jinak, protože pro ni nachystal překvapení. Letmý pohled na zděnou zídku porostlou břečťanem a loubincem. Nikdo na ní nebyl. A rychle zkontrolovat květinku. Zářila na všechny strany svou dokonalostí. Chvění se trošku uklidnilo, když se ujistil o bezpečí svého daru.  

    Den ubíhal pomalu a každý okamžik se táhl jako celý rok. Slunce se odebíralo ke spánku v dalekých krajích, kde mělo rozdat další radost jiným lidem a jiným růžím. Radost, která se stala bodnutím. Každý trn se stal zářezem do těla nebohého klubíčka schouleného pod keřem. Noc vysávala teplo z celého širokého okolí. Nedokázalo se tomu bránit nic. Ani zahradníček v krátkém rukávu nemohl zakrýt třes zmrzlého těla. Zuby drkotaly a odíraly si sklovinu ve snaze o trošku tepla díky mechanickému vyčerpávajícímu pohybu.

    Měsíc vyšel jako ocásek za sluníčkem, aby mohl osvítit dokonalou květinku. Rudá barva nyní zářila stříbrným třpytem jako zmrzlá v ledovém příkrovu. Nehybný vzduch dával pocit smrti a chlad jen utvrzoval v beznaději.

    Ten den naposledy zaznělo zaskřípění nůžek. V neslyšném výkřiku překvapení a zděšení se vydala v tichém pádu k zemi nejkrásnější růžička. Nechtěl, aby trpěla zimou a čekáním jako on.

I rozbité hodiny dvakrát za den fungují.

Přísloví Intragrálů

„Proč jsi ji zabil?“ To obvinění přišlo jako blesk z čistého nebe.

    Mladík zrudl v obličeji. Nedokázal se studem pohnout. Jen se sklopenou hlavou stál zády k očekávané osobě. Tedy už neočekávané. Ten den tam být neměla.

    „Dáš mi napít?“

    Ta otázka zahradníčka zarazila. Ještě před chvilkou cítil smutek v hlase dívky a teď si jen tak ledabyle řekne o vodu. Nemohl vzdorovat a možná ani nechtěl. Vydal se tedy ke džbánu, který si vždy nosil s sebou, aby z něho mohl nasávat životodárnou tekutinu, tak vzácnou v těchto končinách a přesto tak plýtvanou. Nepodíval se na děvče, i když si ji v duchu představoval, tak se na ni nedokázal podívat.

    „Nemyslíš, že bych si pro vodu dokázala dojít sama?“

    Zmateně se zastavil. „Omlouvám se, já… určitě ano, slečno, nepochybuju, že byste to zvládla.“ Nevěděl, co říct. Odpověď zněla tak cize a naprosto směšně.

    „Tak proč plýtváš kroky a nedáš raději napít té nebohé krásce? Koukni se, jak je smutná.“

Mladík pomalu otočil zrak k uvadající růžičce, kterou včera v noci v zoufalství a smutku zbavil spojení mezi životem a odsoudil ji tak ke krutému konci. Vzpomněl si, proč mu na ní tak záleželo. Styděl se za své hloupé jednání. Nečekal na nic. Sehnul se ke květince a s obnovenou láskou k neviňátku vnořil krátký stonek do džbánu s pitnou vodou. Lehce opřel květ o hrdlo a s úsměvem pozoroval okvětní plátky, které ačkoliv povadly, neztratily nic ze své krásné barvy.

    „Už se na ni nezlob.“ Dívka se usmívala od ucha k uchu. „Prosím, nezlob se ani na mě.“

    „Jak bych se na vás mohl zlobit, slečno? Nezlobím, ani jsem se nezlobil.“ Chránil kytičku před prudkým sluncem vlastní dlaní.

    „Mám moc ráda růžičky.“

    „Hned vám vyberu tu nejkrásnější ze všech.“ Zahradníček odložil džbán do stínu a už se chystal vstát bez jediného pohledu na neznámou osůbku.

    „To už jsi udělal.“ Tak sladká slova něžně vyslovená rozproudila krev v žilách a vlila ruměnec do tváří.  „Myslím, že trpěla už dost, než abys pochyboval o její kráse.“

    Jako v transu vzal opět džbán do rukou. Rozpomínal se. Cítil to zatlačené vzrušení, když vybíral kytičku pro tak významnou osobu. Osobu, kterou možná neznal, ale cítil, že je velice důležitá. Ale ne jako někdo vysoce postavený, ale že je důležitá pro něho, tak nějak… nedokázal popsat jak. Třásl se jak osika, když se natahoval k dívce. První opravdový pohled do andělské tváře nechal zmrazit všechen život v mladíkovi, aby mohl v následující chvíli vybuchnout v naprostou euforii srdečního záchvatu, nedostatku vzduchu, vyčerpáním a zatměním vidění.

    Dívka si kytičku přivinula k ňadrům. „Ani netušíš, jak jsem se na ni celý den těšila. Z celého srdce ti děkuji, zahradníčku.“

Má smrtelnost je to nejcennější, co mám.

Anabell: Má sladká Veronika

Paty drobných nohou s pravidelným téměř neslyšným žuchnutím narážely do cihel zděné zídky. Dívka nedbala na nepříjemnosti spojené s bosým chozením a kupodivu na jejích chodidlech nebylo znát žádné poškození nebo ztvrdnutí kůže. Hladká pokožka dokonale pružná a tak hebká, že se člověk obával o každý její krok, nebyla výjimkou ale pravidlem.

    Pozorovala zahradníčka při práci. Nemluvila. Nechtěla vyrušovat, ale mladík se moc rád nechal odvést od monotónní činnosti byť jen jediným pohledem nebo mžikem. V rukou třímala rudou růžičku, která nejevila známky zanedbání, ačkoliv neměla přístup k vodě ani živinám. Jemně ji svírala a často nechávala obdivovat slunečními paprsky plné okvětní plátky znovu oživené po výlevu zoufalství. Usmívala se. Někdy na růžičku, jindy kolem sebe na celý svět. Ale nejčastěji směřoval její milý úsměv ke shrbenému mladíkovy.

    Nemluvil. Jednak měl stále obavu z nevhodného chování vůči mladé slečně, ale hlavně nebyl žádný důvod ke slovům. Vše, co potřeboval vědět, se dozvěděl z letmých pohledů a radostných úsměvů. Třásl se od konečku prstů na nohou po špičku nosu. Nedokázal se plně soustředit na práci a místo každodenních úkonů se častěji ohlížel a kontroloval s nadějí v pohledu, jestli je dívka stále přítomna. Ten den neodešla. Srdíčko mu vždy v hrudi poskočilo samou radostí.

    „Mohu mít otázku, slečno?“ Sbíral odvahu několik hodin. Dokola si opakoval jak začít. Nakonec zvolil náhodu. Co ho zrovna napadlo, to řekl. Dívku trošku překvapil. Zrovna se nakláněla nad darovanou růžičkou a jako už poněkolikáté si ji podrobně prohlížela se snovým výrazem v očích.

    „Hmmm… Cože? Ach, ano?“

    „Ta melodie. Nedá mi spát. Je tak krásná, ale nezapamatovatelná. Ruší, ale ukolébává zároveň. Mohl bych ji opět slyšet?“ Sklopil zrak ke štěrkové cestě.

    Dívenka lehce přikývla. Ruce si pohodlně položila do klína a narovnala se. Z hrdla se jí začaly linout tóny sladké jako med. Prorážely vzduch s ostrostí meče, ale neublížily by mouše, jak byly hedvábně jemné.

    Mladík se zachvěl pohlazen dívčím pohledem. „Je tak krásná!“ vzdychl úžasem a neodolal se nepodívat slečně zpříma do očí. „Má i nějaká slova?“

    „Slova?“ Utnutí něžného toku se zdálo tak barbarské. „Já ani nevím. Broukala mi ji maminka, když jsem byla mrně. Teda myslím si, že to byla maminka. Kdykoliv se na ni zeptám, otec zmlkne a nechce o ní mluvit.“

    „Nemáte maminku?“ Mladík posmutněl. Bylo mu dívky líto.

    Dívka pokrčila rameny. Poznala chlapcovy rozpaky. „Řekni, zahradníčku, kdybych ji měla, nebylo by všechno jinak? Ani nevíš, jak moc ráda tady sedím a mohu se dívat na tuto skvělou zahradu.“

Měla jsem možnost toho skromného človíčka poznávat jen pár krátkých okamžiků, a přesto mě provází dlouhá tisíciletí.

Arma Cetalla

Chichotala se bez zjevného důvodu. Mladík se ohlížel a snažil se zjistit, jestli je něco směšného na jeho oblečení nebo jestli snad něco nepokazil. Nakonec mu to nedalo a musel se zeptat nejzdvořileji, jak nejlépe uměl. „Mohu se zeptat, slečno, co jsem udělal tak zábavného?“

    Dívka se culila. „Zábavného? To záleží, co myslíš slovem zábavného. Velice mě baví tvůj dar, ale také by se dalo říct sladkého, galantního, roztomilého nebo romantického.“

    Mladík se jen rozpačitě díval do rozradostněných očí.

    „Představovala jsem si jen, co bych ti dala na oplátku,“ vysvětlovala dívka, když si všimla nechápavého pohledu zmateného mladíka. „Napadla mě jedna věc, ale asi bych tím někomu ublížila.“

    „Komu?“

    „Směšné mi přišlo ublížit otci. Mám ho ráda, ale některé věci prostě nechápe. Ale hlavně bych ublížila někomu, komu bych nikdy nechtěla zkřivit ani vlas na hlavě. A to já opravdu nechci.“

    „A kdo je ten druhý?“

„Přece ty. Jen jeden polibek jako odměnu, ale jaká by to byla odměna s fatálními následky? Musela bych se ti omlouvat dalšími polibky, které by vedly k dalšímu utrpení.“

    Mladík zrudl v obličeji. „Myslím, že bych to zvládl,“ šeptl. Ihned si všiml přísného pohledu dívky, který považoval za pravý. „Tedy chtěl jsem říct, jestli byste mi nemohla dát něco jiného, co by se hodilo, pro někoho tak vznešeného, jako jste vy.“

    „Co bys žádal? Chtěl bys peníze? Výcvik? Vybavení? Trochu změnit genom? Žádej cokoliv.“

    „Omluvte mě, slečno, ale pro mě to jsou všechno hlouposti. Jsem jen prostý zahradník. Nikdy jsem neměl mnoho a taky jsem nikdy nic nepotřeboval, kromě jedné věci a tu mám všude kolem sebe. Tedy až do teď. Už mi něco chybí.“

    Jiskřička zazářila v oku mladé dívky. Chtěla chlapci udělat radost. Najednou jí přišlo jako hloupost, když mu chtěla darovat polibek, ale on sám nijak neprotestoval. Měla strach z následků, ovšem horkost jí polila celé tělo a srdíčko bouchalo o sto šest vzrušením. Byla zvědavost sama. „Co ti tedy schází?“

    „Chtěl bych, abyste mi zase někdy zabroukala. Jsem v zahradě sám celé dny. Ani nevíte, jak moc rád tady stojím a dívám se na tuhle skvělou zahradu hlazen vaší neskutečnou melodií.“

    Dívčiny rty se roztáhly ve sladkém úsměvu. „A povíš mi, jaká slova si představuješ, že by mohla mít, když se pozorně zaposloucháš?“

Díváme se na obraz života a ani si neuvědomujeme, že jsme ho už viděli, jen měl jiného autora.

Nebyl schopen pohybu. Jako ve snu se potěšeně usmíval. „Myslím, že by slova všechno pokazila. Představuju si nádherné věci, které nedokážu ani vyslovit.“

    Dívenka se kývala ze strany na stranu jako lístek ve větru a s úsměvem laškovně nakláněla hlavu na bok, až jí světle hnědé, lesklé vlásky padaly přes rameno na drobná ňadra. „Je mi líto, že jsi tak osamocen.“ Promluvila po chvilce ticha, když dobroukala svou milou melodii.

    Zachmuřený chlapec sklopil hlavu a pomalu se obrátil k dívce zády. Nechtěl mluvit o samotě. Byl sám tak dlouho, po tom co ho opustili rodiče.

    „Můžu ti dělat společnost?“

    Mladík neodpověděl. Popadl nůžky a jedinkrát střihl. Do natažené dlaně mu s elegancí dopadl květ bílé růže s jedním jediným trnem na tenkém, světle zeleném stonku, který se zaryl hluboko do kůže zahradníčka, když dlaň sevřel. Nedal najevo bolest. Pomalinku přistoupil k cihlové zdi porostlé bojujícím loubincem a břečťanem. Natáhl ruku k sedící dívce a rozevřel dlaň.

    Dívka neváhala. Vzala si dárek s úctou. Vytáhla zabořený růžový trn a odhalila krůpěj krve stékající po celé dlani až k lokti. „Zahradníčku!?“ vzdychla, když si všimla jeho zranění.

    „Žádná dokonalá růže není bez trní. Moc rád budu vaším trnem.“ Pravý koutek rtů se zachvěl v dobrosrdečném úšklebku. Svěsil ruku a nechal odkapávat krvavou stopu na zem, kde jeho životodárná tekutina mohla sloužit dalšímu organismu.

    Bílá růže se krásně vyjímala ve vlasech mladé slečny. Nevinná květinka a ještě nevinnější dívka. Culila se radostí. Zčervenala studem, ale tak moc jí to bylo příjemné. Neskrývala svou zarudlou tvář. Chtěla, aby mladík viděl, co s ní dělá jeho romantické gesto. Oddala se situaci. „Jak se jmenuješ, zahradníčku?“ špitla.

    „Viktor, slečno. A jak vy?“

    „Nemám jméno.“

    „Každý má jméno.“

    Dívka se rozpačitě rozhlédla kolem sebe. Nezdálo se, že by chtěla prozradit svou identitu. Nakonec se však naklonila blíž k trpělivě čekajícímu Viktorovi a s naléhavostí v hlase řekla: „Necháš si ho jen pro sebe, Viktore?“

    Mladík bez váhání přikývl.

    Zhluboka se nadechla. „Ludmila, jmenuji se Ludmila.“

    „Slečna Ludmila,“ pronesl Viktor. „Jak krásně to zní a jak nádherně se to říká.“ 

„Pro vítězství udělám cokoliv. Nesmíme dopustit, aby trpěl byť jen jediný nevinný.“
„To je šílenství. Přijdeš o všechno… přijdeš o lidství.“
„Budiž!“

První Armageddon: Povstání

Nůžky se prodíraly nepřehledným propletencem trnitých šlahounů. „Proč jste říkala, že nemáte žádné jméno, slečno Ludmilo, když vám tak krásně sluší.“

    „Nemám jméno pro většinu lidí. Ti, co ho neznají, jsou celé lidstvo mínus tři nebo možná čtyři.“

Viktor se zarazil. „Proč?“

    „Protože jsem odsouzena k samotě. A jak můžeš ještě víc prohloubit samotu, když tě nikdo nezná pod skutečným jménem?“

    „To je strašné!“

    Dívka si přitiskla kolena k hrudi a objala nohy rukama. Začínalo se stmívat a chlad se šířil rychle. „Není to tak zlé. Někdy se stane, že potkám někoho… někoho kdo… já nevím, je to těžké. Měl jsi někdy pocit, že jsi potkal člověka, s kterým nejsi nikdy sám? Člověka, na kterého myslíš, jestli na tebe myslí? Najednou se všechno změní. I když nejsi s ním, tak neustále sídlí jeho část v tobě a dělá ti společnost. Střípek, co bodá a pálí, ale zároveň hřeje a rozesmává. Jen ta myšlenka naděje, že bys ho rád zase viděl, i když nevíš, jestli on o tebe stojí. Ta naděje než zjistíš tu krutou pravdu, že…“

    „Dneska se mi zdál sen,“ přerušil dívku Viktor, „tak jako často zdává. Nepříjemný sen, který si nejsem schopen vybavit, ale vždy na mě padá úzkost. Do rána se klepu děsem, že mě pohltí to nic, co skrývá noc. Ale dnes ne. Dnes v temnotě bylo světlo. Měl jsem důvod se dočkat rána. Věděl jsem, tedy doufal jsem, že bych mohl zase někoho vidět. Vidět někoho, koho bych se mohl zeptat, jestli myslí, zda na něho myslím.“

    Oba dva se začervenali. Na ten krátký moment na obě mladé bytosti dolehl příjemný stud, který jim sklopil zrak k zemi, ale vzápětí se jejich pohledy střetly.

    „Jste tak bledá. Tedy myslím oproti mně. Jsem rád, že chodíte ven a můžete se trošku opálit.“

    „Vždycky budu taková, jaká jsem teď. Stvořili mě tak.“

    „Stvořili? Já myslel, že máte otce a maminku.“

    „Stvořili mě příliš dokonalou, než abych nepoznala, že to s pokrevní linií má pramálo společného. Tyhle ruce a nohy možná patřili někomu jinému. A co moje vlasy? A oči? Jsem něco jiného než naprogramovaný stroj?“

    „Nikdo, kromě vás, sem do zahrady nezavítá obdivovat, tak krásné rostlinky. Myslím, že vaši lásku k růžím nesdílí nikdo na světě. To musí znamenat, že nejste jen obyčejný stroj. Jste jedinečná.“

    „Mýlíš se. Ty jsi jedinečný, ty miluješ mnohem víc.

 

„Podívej! Padá hvězda, něco si přej!“
„Co?“
„Cokoliv tě jen napadne.“
„Ne, ne… já jen že nevím, co to znamená.“
„Když padá hvězda a něco si přeješ, tak se ti to určitě splní, ale už dávno spadla, je pozdě.“
„A nemůžu si přát něco teď? Stejně to nikdy nemůžeš stihnout a vždycky si přeješ po tom, co dopadne.“
„Hmm, asi máš pravdu. A co by sis tedy přála?“
„Abys nikam nemusela jít. Zůstaň tu se mnou.“

Anabell: Má sladká Veronika

„Chtěla bych, abys mi tykal.“

    „Nemůžu.“

    „Proč?“

    „Jste pro mě významná osoba.“

    „Znáš jen mé jméno. Z tvého chování se mi zdá, že vůbec netušíš, kdo jsem.“

    „Vím, kdo jste. Jste milá dívka, až po uši zamilovaná do krásných květinek. Jste tedy pro mě ta nejdůležitější osoba na světě.“

    Děvče se culilo při tak krásných slovech. „A kdybych tě slušně poprosila? Prosím, prosím.“

    „A řeknete mi tedy, kdo jste, slečno?“

    „Nemůžu.“

    „Proč?“

    „Protože bys mě už vůbec nepřestal nadřazovat nad sebe.“

    „Vím, že jste vznešená. Zde je buď služebnictvo, ty já poznám, nebo někdo z paláce. Vždycky budete lepší než já.“

    „Žvaníš hlouposti, Viktore!“ načepýřila se dívka, ale pak mírným hlasem pokračovala: „Jsem jako ty, zahradníčku.“

    „Jako já?“

    „Staráš se o růžičky, jak nejlépe dovedeš. Jsi malý zahradníček, který pomáhá vyrůst malému semínku v nádhernou silnou rostlinu, plodící tak skvělé květy. A já jsem malá zahradnice, kterou posílají do válek, aby zabíjela a vracela zpět lidské bytosti, odkud vzešli, aby se z jejich těl stala znovu úrodná půda, na které se bude dařit zrovna takovým krásným růžičkám, jako jsou ty kolem nás.“

Dva lidé bloudící pouští. Sama a sám. Utíkající od strašných věcí. Toulají se pustinou a na ten kratičký okamžik se celá pravděpodobnost převrátí naruby. V nekonečných dunách bez života se setkají dvě bloudící duše. Nejdříve si nevěří. Oťukávají se opatrně v obavě, že by ten druhý mohl lhát. Ale pravá láska rozpozná faleš.

Dva lidé bloudící pouští. Ruku v ruce toulající se nezměrnou pustinou. Hledající osamocené duše, jim ne zcela nepodobné, ztracené v moři samoty, aby už nikdy nikdo nemusel být sám.

Legendy Intragrálů

Nůžky odřízly zbytečný šlahoun od jediného zdroje života. Jak snadné zničit sen bující vegetace. Sen o nekonečném růstu za samotným sluncem.

    „Mluvila jste o smrti.“

    Dívka si povzdechla. „Ne, mluvila jsem o životě.“

    „O životě, který vzejde ze smrti. Mrazí mě z toho.“

    „Stříháš nůžkami,“ šeptla dívka a vyzývavě nadzvedla obočí.

    Mladík se pomalu koukl na ostří zahradnických nůžek. Krev rostlin na nich ulpívala v lehce nazelenalých nánosech lepkavé tekutiny, kterou stačilo tak snadno utřít do košile a už nebyl žádný důkaz o mordu. Chvilku mu trvalo, než přišel na to, co tím dívka myslí. „To je něco jiného.“

    „Ale vždycky něco umře. Každý střih…“

    „To aby mohla celá rostlina lépe prospívat.“

    „A není někdy nutné zabít člověka, aby celé lidstvo lépe prospívalo?“

Zahradník přestal se svou každodenní prací. „Ale to se bavíme o lidských bytostech. Jak můžete tak mluvit, myslel jsem, že…“

    „Co sis myslel?“ soucitně promluvila na skleslého mladíka.

    „Jste tak křehká. Jako růžička. Nevěřím. Nevěřím, že byste byla schopná zabít. Píchnout trnem v nechtěném dotyku ano, ale zabít rozhodně ne!“

    „Jsi naivní, Viktore. Tak krásně naivní. Přijmeš mou omluvu?“

    Váhal, byl zklamaný a zmatený z dívčina počínání. „Za co, slečno?“ zeptal se opatrně.

    „Za to, že jsem musela činit hrozná rozhodnutí, ačkoliv nebyly úplně mé. Nechci ti ubližovat. Nechci tě zatěžovat v tvém malém království čistoty špínou vnějšího světa.“   

Každý důkaz naší existence je spjat s tím, jak efektivně se dokážeme ničit.

Imperátor Bůh

Ladné kroky bosých chodidel jako skoro každý den zdobily cihlovou zídku. Dívka se procházela tam a zpátky a čekala na zahradníčka, až se vrátí z druhého konce zahrady, kde zaléval růže až zarážejících velikostí květů. Vystavovala svou světlou pokožku slunečnímu záření, a ačkoliv pálilo hodně, tak nikdy ne dost na to, aby dívce bylo schopno ublížit.

    Den jako každý jiný. Teplo a sucho. Země sála vláhu z hadice jak divá a mnohdy si ani neuvědomila, že je už naprosto přelitá. Všemožné zavlažovací kanálky, kypící rybím životem, aby se zabraňovalo masivnímu výskytu sinic a řas, mnohdy nestačily k nasycení rostlin. Šplouchání ostnatých ploutviček vytrhlo dívku ze zamyšlení. Shlédla na zdroj vyrušení. Chvilku tápala, než si zvykla na šero růžového keře, pod kterým se schovával štíhlý kanál s rybkami. Nakonec uviděla jednu a pak druhou a pak mnoho drobných rybek hledající rostlinnou stravu. Jak malé a bezstarostné. Dívenka se usmívala od ucha k uchu.

    „Stalo se něco zábavného, slečno?“ Zahradníček se konečně vrátil obtěžkán hadicí.

    „Podívej! Jsou tak malé!“

    „To ano, jinak by se sem nevešly.“

    „Malé, ale kolik toho zmůžou.“

    Viktor se podíval na malé rybičky. Hrály všemožnými barvami. Nebyly normální. Někdo je stvořil. Na kratičký okamžik si něco uvědomil, co mu také vykouzlilo úsměv na tváři.

    „Co rozveselilo tebe?“

„Jsou malé, roztomilé a užitečné. Zrovna jako vy, slečno Ludmilo.“

    „Jaká já jsem to užitečná rybka?“ smála se dívka a ladně se posadila na kraj zídky.

    „Zbavujete svět smutku. Tedy u mě se tak stalo. Váš úsměv vždycky zahřeje.“

    „Ach, jsi blázen.“

    „Možná nebo si nechcete připustit, že blázen jste vy. Blázen bláznivá, vždy usměvavá.“

Dívka se zamračila. Mladík si všiml jejího přísného výrazu. Šlápl vedle. Okamžitě sklopil hlavu a snažil se omluvit za svou drzost.

    Děvče se jen rozesmálo: „Co ještě bys o mě řekl? Jaká podle tebe jsem?“

    Mladík vzhlédl a opět se střetl s vlídnýma očima mladé slečny. „Jste dobrota sama. Nechtěl jsem uvěřit, že byste mohla i ubližovat, ale cítím, že vás to netěší. Mrzí mě, že trpíte.“

    „Ach, ty blázínku. Copak ty víš o utrpení? Ale máš pravdu. Na tomhle světě je jen jedna věc, co mě těší. Podal bys mi ruku?“

    Mladík neváhal. Přistoupil blíž k dívce a natáhl k ní dlaň. „Jaká je to věc?“

    Dívka mu nataženou ruku stiskla silněji, než by se dalo říct, že dokáže, ale přesto jemně a láskyplně. Prsty se propletly. Dávala si načas s odpovědí. „Víš, ona to asi nakonec věc vůbec nebude.“

 Pokud jdeš do války s úsměvem, vrátíš se z ní s pláčem. Pokud se vrhneš do války se šíleným řehotem, nikdy se z ní nevrátíš, protože budeš před sebou hnát na světa kraj tu bandu debilů, která se zděšením bude prchat před tím totálním magorem neznajícím strach.

Veselý Technokrat: Povstání

„Zahradníčku? Zahradníčku?“ šeptala drobná postava překračující na temné hradbě. „Jsi tady, Viktore?“

    „Slečno! Ano, jsem tady a čekám na vás.“

    „Už jsem se bála, že se budu dívat na hvězdičky sama.“ Temná postavička se posadila na ještě temnější zídku. Oči si pomalinku zvykaly na šero osvětlované tisíci malými svítilnami vysoko na obloze a zpoza paláce se líně kutálel stříbrný kotouč, který měl zanedlouho celou zahradu zalít mléčným přílivem paprsků.

    „Nikdy vás nenechám samotnou, nemusíte se bát.“ Mladík seděl na zemi a v ruce třímal neidentifikovatelnou věc. Dívka však věděla, co drží v upracovaných prstech. „Chtěl jsem se zeptat, slečno…“

    „Co tě trápí?“ zeptala se dívka, když se zahradníček dlouze odmlčel.

    „Budu se starat o tuto zahradu, dokud neumřu.“

    „A do té doby bude skvostným důkazem tvé lásky a neutuchající péče,“ zasnilo se děvče.

    „Ale vy… brzo přestanete chodit tak často, až nakonec… přestanete úplně.“

    Neodpovídala. Byla ráda za tmu, ale i tak si zakryla tvář rukou, aby se náhodou nechtěný paprsek stříbrné noční oblohy neodrazil od krůpěje kutálející se po tvářičce. Zamrkala a snažila se vyjasnit zrak zamlžených, zvlhlých očí. „Dnes tu budu s tebou celou noc, i když bych neměla. Ale kolik takových nocí jsem už probdila a jen jsem toužila být na tak krásném místě? I kdyby to měla být jediná noc strávená s tebou, můj zahradníčku, tak mi bude dělat její vzpomínka společnost po zbytek života. Prosím, pojď ke mně.“

    „Slečno?“ Vstal. Neváhal a přistoupil k dívce, natahujíc k ní ruku. „To je pro vás.“ Vtiskl jí do dlaně růžičku s jedním trnem. Zabořil se dívce hluboko do dlaně. Zabořil se stejně hluboko a necitelně jako setkání se zahradníčkem. Nemilosrdně způsobil ránu, která se na rozdíl od trnu nikdy nezahojí, ale přesto tak jemně, naivně, bláznivě. Ačkoliv dívka cítila radost, zároveň ji nahlodávala bolest. Bolest hroznější, než jakou dovede způsobit tisíc trnů. Hlouběji se nikdo nikdy nedostal, a protože po hlubokém zásahu zahradníčkovi přítomnosti nemůže zbýt nic jiného než bezcitná jizva, tak se už nikdy nikdo hlouběji nedostane.

„Usušil jsem ji a připravil na věčný život. Bude s vámi sdílet všechny vaše radosti i strasti. Snad se vám bude líbit.“

„Je nádherná!“ Měsíční svit odhaloval drobný kvítek s jedním trnem. Vše pečlivě usušeno a zřejmě i něčím napuštěno. „Děkuji ti zahradníčku.“ Dívka pohladila mladíka po tváři a zadívala se na hvězdnou oblohu s jiskrou v oku.

„Naši nepřátelé jsou jako hydra. Zabiju jednoho a další dva se objeví.“
„Chceš se vzdát?“
„Dokud budu živá, budu se bít i v těch nejzbytečnějších bitvách!“
„Protektore?“
„Ano?“
„Protektor by neměl odcházet bez svého štítu.“
„Už nemám žádný štít!“
„S tím nesouhlasím, Lorde Protektore!“

Lord Protektor: Povstání

Kroky s ladností kočky dopadaly naprosto neslyšně na vršek cihlové zídky porostlé lišejníky. Šumění horkého vánku a bzučení včel i jiného hmyzu přehlušilo bosé nožky v rychlém sledu kroků. Dívka se nudila. Mladík nebyl nikde v dohledu. Čekala už hodinu, ale stále nic nenasvědčovalo jeho přítomnosti, proto se z lelkování a kochání prosluněnou zahradou uchýlila k tělesné aktivitě. Protahovala si štíhlé, ale svalnaté nohy ve smyslném reji ne nepodobném tanci. Vykopávala mléčná lýtka až téměř k obličeji, otáčela se v nekonečných piruetách a bez jakékoliv obavy z pádu se s naprostou rovnováhou neskutečně rychle pohybovala po úzké zídce.

    Ani si nevšimla, že ji se zájmem pozoroval pár očí schovaný za kamennou fontánkou. Fascinace dívčiným tělem projížděla celou mladíkovou bytostí. Nedokázal z ní odtrhnout oči. Na jednu stranu litoval svého ukrývání, ale na druhou se bál si takhle chamtivě prohlížet dívku s jejím vědomím. Kdykoliv se střetly jejich pohledy, chvěl se. Ale jediný letmý pohled na zvlněný hrudníček nebo na odhalená stehna uzemňoval zahradníčka a naprosto znemožňoval jakékoliv myšlení. Styděl se. Vyhýbal se. Snažil se co možná o nejčastější oční kontakt, i když ho uváděl také do rozpaků. Byl rád, že dorazil ten den pozdě. Obdivoval se její kráse, ale také nepřekonatelné pružnosti a hbitosti. Občas ho zamrazilo. Doufal, že si slečna nic neudělá, protože mnohé pohyby se zdály naprosto krkolomné a až nelidsky nemožné. Přemet za přemetem na rukách a prudká změna směru nazpět se zakončením na jedné ruce. Tolik síly se ukrývalo v tom drobném tělíčku. Tolik, že se dokázala udržet na jedné ruce a nejevila známky únavy. Kdyby se o něco podobného pokusil on, tak by si namlel hubu, sotva by položil dlaň na zem.

    Dívka už nějaký čas cítila jistou změnu okolí. Neznala pravý důvod její schopnosti vycítit lidskou bytost, ale věděla, že ten, na koho čekala, dorazil. Nevěděla, kde se skrývá. Ani to nechtěla zjišťovat. Její tělo bylo naprosto uvolněné a povolné k laškování. Tu a tam pohodila hlavou v gejzíru světle hnědých hebkých vlásků, ne z důvodu udržení rytmu jejího cvičení, ale protože měla neukojitelnou touhu dráždit. Ačkoliv nebyla přebornicí ve svádění, tak si za svůj krátký život dokázala všimnout některých jemných nuancí ženské řeči těla. Tu lehký dotek prsty, tam vyšpulení zrovna nejvhodnější části těla. Bavila se náramně, ale čím déle se mladík rozhodoval, jestli už má vyjít ze svého úkrytu, tím se dívka víc a víc červenala studem. Necítila se nepříjemně, jen zažívala něco nového a z počátečního opojení pohybem se stávala nesmělejší a nesmělejší. Nakonec se zastavila ve vzpřímené poloze čelem ke slunci a přijímala uklidňující teplo paprsků. Oddechovala pravidelně, klidně. Čekala jinak nehnutě. Koutky rtíků se lehce roztáhly. A znovu, ale mnohem více. Děvče se hlasitě rozesmálo. Se zavřenýma očima proti slunci se smála své troufalosti, odvážnosti, zbrklosti, ale i touze a neukojitelnému pocitu svobody, kterou tak málo kdy pociťovala.

„Jsem tvá první.“
„Jsi má poslední.“

Anabell: Má sladká Veronika

Líbezné zvuky se nesly vzduchem a rozechvívaly každou molekulu kolem zahradníčkovy hlavy. Nikdy předtím něco takového neslyšel. Tedy ta melodie nebyla nová. Okouzlující sled tónů tak milovaných nejen jím, ale hlavně dívkou nejdražší. Ovšem provedení bylo naprosto odlišné. Hlasitější, ostřejší a přitom jak pohlazení. Někde v dálce musel někdo hrát na nějaký hudební nástroj, který ale mladík neznal. A ten někdo musel určitě být sličnou dívkou. Občas se zastavil a zaposlouchal do strhující melodie odnášející únavu a pochyby. Zavřel oči a nechal se unášet touhou do neznáma až na samotný okraj jeho omezené fantazie a tam se otvíraly nové dveře, do kterých neměl možnost se nikdy podívat. Vydal se těmi nejbližšími a okamžitě za prahem se propadl do nezměrné prázdnoty naplněné něhou a teplým lidským dotekem. Zachvěl se. Někde tam hluboko už nebyl sám, i když na povrchu cítil obavu z blížícího se loučení, o kterém nevěděl, kdy přijde. Raději vytěsnil myšlenky odloučení a pokračoval v práci s nově nabitou energií a s myšlenkou, že koneckonců je nyní tak nádherně, tak proč se zaobírat možná vzdálenou budoucností.

    „Nemohla jsem včera přijít.“

    „Opravdu? Já měl za to, že jste tady byla snad celý den.“

    „Poslouchal jsi? To jsem hrála jen a jen pro tebe.“ Dívenka se usmívala jak obrázek. Lehce zrůžovělé tvářičky se barvily do tmavších odstínů vyvstanuvším ruměncem.

    „Zahrála byste mi ještě někdy, slečno. Moc vás prosím.“

    „Nemusíš prosit, stačí se jen posadit a zaposlouchat se. Slyšíš? Ne? Neboj, nebude to dlouho trvat.“ Vyskočila hbitě na nohy a zmizela jako vítr za růžovou hradbou.

    Opravdu to netrvalo dlouho. Za pár minut se blížil k zahradníčkovu sluchu známý zvuk z minulého dne. Dívka ladnými kroky dotančila před sedícího mladíka, který s nadšením přihlížel jejím pohybům. Nejen vlnění celého těla ve smyslných pózách zaujalo zahradníčkův pohled, ale také mrštné prstíky obsluhující zjevně dřevěný nástroj se strunami. Mladík nemohl vědět, že děvče hraje na housle, ale i přes zjevné nedostatky ve vzdělání mu nijak nebránilo si dosyta vychutnat plejádu krásných obrazů dívčího těla a mírumilovné hudby. Drobná brada se opírala zlehka o nástroj. Jednou rukou ovládala s naprostou jistotou smyčec a druhou běhala po strunách jako veverka ve větvích. Současně ovládala pohyb celého těla, aby vytvářela nádherný synchronizovaný celek. Potěcha oka i sluchu byla do puntíku zaručena, až mladík zapomínal na své místo a zcela necudně si dívku prohlížel od drobných prstíků na bosých nohou, přes pevný vlnící se zadeček, k drobným ňadrům a konče veselou tvářičkou s přivřenýma očima v uklidňujícím a zasněném pohledu.    

    „Kam se mi to díváš, zahradníčku?!“ Přísný tón následovaný mrknutím, které mladík ve spěchu nezaregistroval.

    „Nikam, slečno, jen… díval jsem se, jestli máte někde růžičku, co jsem vám dal při úplňku.“

„To víš, že ji mám. Mám ji na bezpečném místě, prozatím, ale to určitě už víš a neplýtval jsi časem hledáním něčeho, co nechci vystavovat nebezpečí. Tak mi řekni, co vidíš?“

„Něco neskutečného! Prosím, ať to není sen!“

 

Když přiřadíš člověku zvířecí vlastnosti, vyjde ti zase jenom člověk.

První půlka pravdy

„Už vím, slečno, kdo jste. Už jsem na to konečně přišel.“

    „Ano? No tak povídej, jsem zvědavá.“ Dívka se pohodlně opřela o cihly pod sebou a vystavila tělo zapadajícímu slunci.

    „Je to trochu hloupé…“

„Hloupé? Na něco jsi přišel a to nebude nikdy hloupé, dokud to nevyslovíš nahlas a někdo se ti nevysměje a pak se zase ty můžeš smát jeho hlouposti. Dovol, ať posoudím tvůj nápad.“

    „Dobře. Já… víte, kdysi jsem slyšel příběh. Rodiče mi ho vyprávěli, teda myslím. Byl o andělech. Nadpozemsky krásní a tak čistí ve svém jednání a skutcích.“ Odmlčel se, ale po dlouhém nádechu pokračoval: „Jste anděl. Možná vůbec nepřicházíte z paláce, ale z oblaků na nebi. Vaše krása a dokonalé pohyby nemůžou být z tohoto světa, který je tak špinavý a tvrdý.“

    Usmívala se nejněžněji, jak dovedla. Představa, že by byla andělem a dokázala by létat, zněla krásně. „Chceš se proletět?“

    „Cože?“

    „My andělé máme křídla nebo ne? Ukážu ti krásu andělského života, chtěl bys?“

    „No, já… nemůžu, nemůžu vás s tím obtěžovat.“

    „Ale můžeš, takže? Jak se rozhodneš? Toužíš zažít něco vzrušujícího? Odpoutat se od zemské tíže a být tak krásně volný. Volný jako pták v oblacích? Ne, ještě volnější. Stoupat k nepředstavitelným výšinám a pak se znenadání spustit zpět na zem a užívat si volný pád ve zděšené rozkoši? Chtěl bys? Řekni ano, prosím, prosím. Já moc chci.“

    „Tak tedy dobře. Říkám ano.“ Mladík vztyčil vyzývavě hlavu k nebi. Pak se zarazil. „Bojím se.“

    „Já taky, bude to poprvé… přistup co nejblíže k zídce.“ Dívce tlouklo srdíčko vzrušením, div že nevyskočilo.

    Mladík zpočátku váhavě vykročil, ale už po dvou krocích zrychlil. Začínal se těšit, ačkoliv nerozuměl a nechápal, co se děje. Postavil se těsně vedle porostlé zdi a vzhlédl k děvčeti. Z očí do očí. Čekal, co se bude dít. Srdíčko mu tlouklo, až mu málem vyskočilo krkem.

    Dívenka se předklonila těsně k jeho zmatené, ale natěšené tváři. Musel si říkat, co to ta holka po něm chce? Chtěla mu dát zážitek, na který oba dva nikdy nezapomenou.

    Přivřela oči. Jediný krátký pohyb a ohromený mladík byl tak blízko, až s ním splynula v jednu bytost. Krátký, jedinečný, nezapomenutelný okamžik vlil vášeň a stud do obou mladých těl. Nečekaná bouře rozdmýchala, tak dlouho dušené touhy. Touha okusit neznámé, touha být spolu, touha sdílet něžnosti a nespočet dalších.

    Oddálila se stejně rychle, jako když se naklonila k chlapci, který se pomalu stával mužem. Zčervenalá jak růžička vyskočila na nohy a odběhla tam, odkud k nám přicházejí andělé.

    Mladík ještě dlouho stál na místě a znovu a znovu ve vzpomínkách prožíval svůj první polibek.

 

Když přiřadíš zvířeti lidské vlastnosti, potupíš ho.

Druhá půlka pravdy

„Proč jste to udělala?“

    „Chtěla jsem létat.“ Děvče doširoka roztáhlo ruce na znamení nespoutaného letu.

    „Nemohl jsem usnout.“

    „Měl jsi jít do zahrady. Také jsem nespala a raději jsem se dívala ven, jestli tam někde nejsi.“

    „Já šel ven. Několikrát za noc jsem se musel projít, abych se trošku uklidnil.“

    Zasmála se z plna hrdla. Tak krásně se zachichotala. „Jsme to ale matlové! Měl jsi volat. Zařvat na celé kolo.“

    „Mohla jste zavolat vy.“

    „To se pro dívku nesluší. Musím se chovat jako dobře vychovaná slečinka, která čeká poslušně, až se muž uráčí jednat.“

    „Tak to jsem vás musel zklamat.“

    „Ano, zklamáváš mě každou chvíli.“

    „Omlouvám se, já jsem jen nechtěl…“

    „Například, když mi stále vykáš, jak nějaké staré seschlé dámičce, co hledí na kila a na každou blbou vrásku na ksichtě!“ Vzdorně si založila ruce na prsou a hodila po zahradníčkovi zlý pohled, doprovázený syknutím. Uraženě odvrátila zrak.

    „Omlouvám se…“

    „Jak se jmenuju?“

    „Slečno? Ludmilka.“

„Hm…“ Opět se podívala na mladíka stojícího jako solný sloup. Mrzelo ji, že se k ní stále nechoval jako k rovnocenné bytosti, ale zase na druhou stranu jí bavilo, ho popichovat. A on? On se stále obviňoval za nějaké nesmyslné a hlavně vymyšlené společenské přešlapy. „A myslíš, že mě mají lidé rádi?“

„Myslím, že ano. Ne, určitě ano. Vím to.“

„Víš? Víš, že mě mají rádi všichni?“

„To… nevím, snad.“

„Ale jednu věc bys mohl opravdu vědět.“

„Jakou?“

„Jestli mě máš rád ty.“

    Tiše stál a zlehka se usmíval na mladou slečnu sedící pohodlně na plotě.

    „Splníš mi přání?“

    „Ano.“

    „Řekni, mám tě rád, Ludmilko.“

Milovat znamená ztratit se na dlouhé, neznámé cestě, aby ses na konci mohl setkat s někým mile nečekaným.

Zápisky Imperátorovy dcery

„Viktore? Nikdy si mi neřekl, co se stalo s tvými rodiči.“

    „Nejsou.“

    Dívka si pohrávala s vlásky, zatím co si smutně měřila mladíka špinavého od hlíny. „Mrzí mě to.“

    „Je to už strašně dlouho Nevím ani kdy odešli. Nevím ani, co se jim stalo. Vzal si mě k sobě strýc, co se staral tady o tu zahradu, jenže před čtyřmi lety zemřel také. Zůstala mi zahrada a strýcova fenka Rosa. Zvláštní jméno, ani nevím proč ji tak pojmenoval.“

    Poslouchala pozorně a jen se lehounce ušklíbla, když zahradníček dával na odiv svou nevědomost. Tak sladkou a čistou. Neměla mu za zlé nic, co nevěděl, líbilo se jí, že může mluvit s nezkaženým člověkem, s téměř nepopsaným listem.

    „Proč tady není Rosa s námi? Určitě jí chybí volnost a samota není dobrá pro nikoho.“

    „Je to třeštidlo. Rozhrabala by celou zahradu. Je tak tvrdohlavá, že ji ani strýc nebyl schopný naučit žádné povely. Ale je s ní sranda. Člověk se nenudí, když si chce hrát, vymýšlí všemožné hlouposti.“ Při vzpomínce na Rosu se musel mladík zasmát. Vytrhával opatrně plevel, aby nepoškodil své kýžené rostlinky.

    „Jak to, že tě tady Imperátor trpí. Trochu mi přijde nečekané, aby nechal pracovat na svém panství někoho tak mladého a nezkušeného. Nepochybuji o tvých schopnostech, ale tehdy, když tě opustil strýček, ti muselo být tak deset nebo jedenáct.“

    „Jedenáct. Nevím, proč mě tu trpí. Ani nevím, že jsou tohle zahrady Imperátora. Nikdy jsem ho tady neviděl a vlastně jsem se ani nezajímal, kdo tohle všechno vlastní.“

    „Víš vůbec, jak vypadá Imperátor?“

    Mladík zaváhal, pak jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.

    „Jak tedy můžeš vědět, že jsi ho nikdy neviděl?“

    „Imperátor musí být velice vznešený člověk. Sotva by chodil sám do těchto zahrad. A sem velké průvody nechodí. A myslím, že bych určitě poznal toho nejmocnějšího, i kdyby přišel sám.“

    „Nemyslím, že máš pravdu. Možná jsi ho už viděl, ale…“

    „Jednou do roka sem zajde jeden divný muž. Sedne si na lavičku a pozoruje mě při práci, zrovna jako vy.“

    „Zapomínáš se!“

    „Jako TY!“ opravil se zahradníček. „Sedí a kouká. Nevypadá moc, že by sem patřil. Takový zvláštně obyčejný člověk. Po několika hodinách sezení začne mluvit. Nejdřív se zdá, že sám k sobě, ale odpovídá si, jako by vedle něho seděl někdo jiný. Nedokážu to popsat, ale i když mluví stejným hlasem, tak ten druhý je jiný, tak ledový. Nakonec se mě vždycky zeptá, jestli si myslím, že existuje peklo.“

    „A co mu na to odpovíš?“

    „Dřív jsem mu říkal, že si nic nemyslím, protože vím. Peklo je kolem nás celý náš život. Ale až přijde letos, tak mu řeknu, že jsem se spletl. Život není peklo, ale ráj, pokud… “

    „Pokud co?“

    „Pokud člověk není sám.“

 

 

Arma byla první. Ničivá a nezměrná přišla odnikud, aby spálila půlku světa. Nic jí nestálo v cestě a za sebou zanechala jenom smrt a zkázu. Zmizela stejně rychle, jako se objevila. Nastalo období míru a blahobytu, z kterého vzešla Rasa. Rasa přísahala, že jakýmikoliv prostředky nikdy nedovolí, aby znovu došlo k tak nezměrné katastrofě. Rostla, sílila a čekala. Čekala připravená na vše…

Legendy z neznáma   

„Mám tě rád, Ludmilko,“ šeptal si pro sebe zahradníček slova, která byl před pár dny donucen říct. Donucen? Sám se své hloupé myšlence musel zasmát. Nic nemohlo být dál od pravdy. Těšil se každý den víc a víc, až vyjde slunce a ještě před tím už stál na nohou a netrpělivě vyhlížel pohyb na zídce. Někdy přišla dřív, jindy později a občas se stalo, že nedošla vůbec. Vždy celý den trnul, zda jejich minulé setkání nebylo poslední, ale zároveň se těšil o to víc na další den. Nikdy se nestalo, že by dívka dva dny za sebou nebo víc nedorazila. Vždy se omlouvala, že nemohla dorazit protože… s radostí ji poslouchal, ale pramálo potřeboval důvod nepřítomnosti. V ten okamžik přece byla s ním a jen na tom záleželo.

    Odlesk na hrudi vzdouvající se zrychleným dechem zadýchané slečny upoutal mladíkovu pozornost. Chvilku mžoural do jasného odpoledne, ale nakonec rozeznal věc visící na bledém krčku. Na tenkém stříbrně zářícím řetízku se pohupovala drobounká kytička, kterou tak dobře znal. Srdce mu zaplesalo samou radostí. Sice neměl pochyby, že by dívenka jen tak pozbyla jeho dar, ale vidět výtvor mnohaleté práce tak starostlivě střežen na hrudi, dokázalo náramně potěšit.

    „Chvilku to trvalo, ale nakonec se mi povedlo ještě víc ochránit tu rozkošnou květinku. Líbí?“ Slečna si pohladila růžičku zalitou v naprosto průhledném obalu, který musel být velice tenký, ale zdál se dostatečně odolný, aby se květince nic nestalo.

    „Jsem rád, že se vám líbí můj dárek. Moc vám sluší.“

    Netrpělivě začala poklepávat prsty o cihlovou zeď a tázavě zvedla obočí. Chvilku mladíkovy trvalo, než si uvědomil, proč dívka mlčí a dívá se na něho vážným pohledem.

    „Omlouvám se.“ Zeširoka se usmál. „Z čeho jsi to vyrobila?“

    „Pomáhal mi s tím jeden vědec z paláce, takže ani moc nevím, co je to za látku. Nějaký polymer s křemíkem. Ale hlavní je, že obal dokonale kopíruje tvar květu a vlastně se stává jeho součástí s tím, že je velice odolný. Nyní bude žít skutečně na věky. A já ji nikdy nespustím z očí. Už jsem ti za ní poděkovala?“

    Zahradníček se zubil od ucha k uchu. „Víc než dost, ale jestli dovolít… dovolíš, tak bych si nechal ještě trošku děkovat.“ Natáhl ruce s nůžkami a užuž se chystal přestřihnout tenkou zelenou šňůru života.

    „Zadrž. Nech ji žít, budu se z ní takhle radovat mnohem déle.“

    Mladík svěsil ruce. „Budu to brát jako největší poděkování ze všech.“

    „Jak to myslíš?“

    „Přeci že ještě pár dnů tu budete se mnou.“

    Dívenka se mile usmála. „Pálí ti to. Jsem ráda, že jsi tak přemýšlivý. Za to si taky zasloužíš poděkování.“

    „Ano?“

    „Nedělej ze sebe neviňátko, já vím, jaké děkuji bys chtěl.“ Mrkla šibalsky na mladíka předstírajícího tázavý výraz. „Kdysi jsem ti řekla, že by ti moje polibky způsobovaly jen utrpení, za které bych se musela omlouvat dalším políbením.“

    Mladík přikývl. Pamatoval si každý jejich rozhovor, každý úsměv, každý okamžik.

    „Teď ale nevím, pro koho je větší utrpení, být bez nich.“


Geddon byl druhý. Smetl vše, co mu stálo v cestě. Rasa bojovala statečně, ale zbytečně. S nezměrnou nenávistí se vrhala proti zničující zkáze, jenže nezbyla žádná naděje. Druhá půlka světa byla zničena a z Rasy zbyl pouhý stín, který se však nehodlal vzdát. Na pokraji vyhlazení se poslední přeživší vydali hledat novou sílu, kterou také našli. A od té doby čekají…

Legendy z neznáma

„Mám tě ráda, Viktorku.“

    „Cože?“

    Dívka sebou trhla. Když si uvědomila, že ji musel zahradníček slyšet, usmála se. „Jen jsem se zasnila do krásných vzpomínek.“ Pohladila si růžičku visící na jejím krku. Symbol nevinnosti. Symbol náklonnosti.

    Mladík se opřel o hrábě a s milým výrazem ve tváři upřel tmavé oči na slunící se dívku. „Taky někdy vzpomínám, ale je i něco lepšího. Mnohem lepšího.“

    „Copak?“

    „Přítomnost a snad i budoucí setkání a blízkost vaš… tvojí osoby.“

    „Nezdá se mi, že by tahle přítomnost byla tou nejlepší.“

    „Proč? Všechno je v pořádku, jsem rád tady s tebou a svou prací.“ Zahradníček sklonil hlavu k větvičkám, které se snažil už nějakou dobu nešikovně shrabat. I ten milý úsměv před chvilkou byl plný smutku.

    „Není. Nemusíš přede mnou nic skrývat, zvláště když se to stejně sama dovtípím. Prozraď mi, zahradníčku, co tě trápí. Jsem tu jen pro tebe, třeba ti můžu pomoct.“

    Slza velká jako hrách se před dopadem na zem zaleskla v dopoledním slunci. „Umírá!“

    Dívka trpělivě čekala. Netlačila. Sama už tušila, co se děje a místo aby si zoufala, začala vymýšlet, jak bude schopná pomoci. Tak jak ji stvořili, dokázala ve vypjatých situacích udržet chladnou hlavu. Ale cit jí nechali. Chladná logika a cit. Jak vůbec mohla tak existovat? Sama si připadala jak schizofrenik.

    Hrábě nedokázaly udržet mladíka ve stoje. Sesunul se k zemi a zcela vyčerpaně pokračoval: „Je tomu už pár dní, co Rosa přestala žrát. Jen leží a téměř se nehýbe. Ten její… pohled. Skelný a prázdný. Jako bych se díval na samotnou smrt. Myslel jsem, že to přejde, ale dneska se jí začala celá tlama a krk zvětšovat. Její dech se vytrácí, dusí se.“

    Dívka neváhala. Vše, co potřebovala vědět, už zjistila. Vyskočila na nohy s jediným cílem. Někdo v paláci musel rozumět, co se Rose děje. „Počkej tady na mě!“ křikla na mladíka, zatím co se tryskem řítila po vršku cihlové zdi k honosným budovám. Cítila úzkost. Jestli nezachrání Rosu, tak možná převáží chladná logika a dost možná bude zahradníčkovy vyčítat jeho váhání, říct jí o problému, který byl očividně nad jeho síly. Nebohé zvíře a ještě nebožejší Viktor. Bála se o oba. Nesmí přijít o někoho dalšího! A tím spíš ne jeho vlastní vinou.

Bude válka, protože docházejí zdroje na válku.

Autor neznámý, 21. století, doba před zhroucením

„Nech ji spát, zítra uvidíme.“

    „Co jí je?“

    Dívka se na mladíka shovívavě podívala. „Je postižená nějakou bakterií. Už si nepamatuju název, ale protože ji doktor nechtěl ani vidět, tak si musel být naprosto jistý.“

    „Doktor co léčí zvířata?“

„Ne to ne. Léčí lidi, ale tu nemoc má od tebe. Nejspíš. Prý napadá i lidi, ale u nás se projeví sotva jako zvýšená teplota a za pár dní je člověk v pořádku. Ale v poslední době jsou hlášeny případy přenosu na zvířata, a protože někteří z palácových patolízalů mají také psy, tak se o to doktor musí zajímat. Teď se dá jenom čekat. Zítra jí dáme další antibiotika a s velkou pravděpodobností se Rosa uzdraví.“ Opatrně hladila drobnou tmavě hnědou fenku podvraťáka za uchem a sledovala její velmi těžký dech způsobený téměř uzavřením dýchacích cest v důsledku infekce.

    „Čím se ti za to odvděčím?“ šeptl zahradníček zmaten některými neznámými slovy, která dívka použila.

    „Čím by ses měl za to odvděčit?“ V hlase slečny byl znát úžas. „Doufala jsem, že budeš rád, nic víc nepotřebuju.“

    „Děkuju.“

    „Ale možná, že bys mohl i jinak vyjádřit díky.“ Nechala fenku už v klidu spát a obrátila se na mladíka. „Nehazarduj! S jejím ani s tvým životem. Chci, abys mě obtěžoval s každou maličkostí a žádné výmluvy, jasný?“

    Zahradníček jen rezignovaně přikývl. Byl zvyklí řešit problémy sám. Vlastně skoro celý život, co si pamatoval, byl vystaven vlastnímu rozhodování. Rodičovskou lásku si moc nepamatoval a strýc se k němu choval odměřeně. Neznal moc význam slova pomoc. Z počátku měl trochu strach. Dívka se chovala oproti jiným okamžikům tvrdě a chladně, ale nakonec musel uznat svou chybu a pochopil, že se slečna snažila dohnat ztracený čas.

    Dívka si zahradníčka dlouze prohlížela. Jakoby mu četla myšlenky. Ani jeden z nich nepromluvil po několik dlouhých minut. „Promiň,“ prolomila mlčení, „promiň mi mou přísnost. Možná, že bys opravdu mohl projevit vděčnost a trošku nám oběma zkrátit dlouhou chvíli. Po něčem toužím a snad by se ti to taky líbilo.“

    Mladík se usmál. Beznaděj z nemoci pejska pomalu ustupovala. „Po čem toužíte… toužíš?“

„Pohlaď mě po tváři! Pohlaď mě po vlasech, prosím!“

    Drsná, upracovaná ruka se bázlivě dotkla dokonale hladké a jemné pokožky dívčina obličeje. Ta tvrdá dlaň a prsty působily intenzivní pocit blízkosti, zarývající se do celého těla. Mladík se trošičku obával, že by tak křehkému stvoření mohl svýma mozolnatýma rukama ublížit, ale dívka v rozkoši jen přivřela oči a užívala si pronikavý kontakt mladíkovy přítomnosti.

    „Až se Rosa uzdraví, nech ji občas proběhnout po zahradě. Volný pohyb jí udělá dobře. Víš přece, jak moc jsem já ráda v tvé překrásné zahradě.“

Nenávist je běžnou součástí života. Zbavit se jí nemůžeme, žít s ní neumíme.

Bosá nožka stanula před cihlovou zídkou. Štěrk bodal ne nepříjemně do chodidel a masíroval každý sval. Loubinec válčící s břečťanem tiše útočil na nové pozice a zdálo se, že svou rychlostí růstu brzy nepřítele udolá. Jenže to ještě nevěděl, že brzo přijde božský zásah v podobě všudypřítomných rukou mladého zahradníčka. A za rostlinou invazí se skrývala ta zeď!

    „Sešla jsem dolů!“

    Mladík nechápavě koukal na mladou slečnu. „Ano… je to vlastně poprvé, nikdy jsi v zahradě nebyla.“

    „V té rychlosti jsem si to ani neuvědomila.“

    „Nechceš jít jinudy? Nemusíš lézt tam nahoru.“

    „Ne, rozhodně ne. Je jen jedna cesta jak se vrátit zpět na začátek.“ Dívka jako ve snu vyskočila na zídku ladněji než kočka. Sotva rozhýbala listí popínavých rostlin, ale zvuk nevydala snad žádný.

    „Bojím se.“ Otočila se k zahradníčkovi zády sama sebe objímajíc, jakoby jí byla zima. Nad úrovní zahrady trošku profukovalo, ale vítr spíš hřál, než ochlazoval.

    „Slečno? Ludmilko, čeho se bojíš? Rosa bude určitě v pořádku, ona se…“

    „O to nejde,“ přerušila zahradníčka. „Celou dobu jsem já tady nahoře a ty tam dole. Jsme blízko a přece tak daleko. Netušila jsem…“ Odmlčela se, ale za chvilku pomalu pokračovala, aniž by si uvědomila, že jí stéká slza po tváři. „Až když jsem přišla k téhle zdi, uvědomila jsem si, že nedělí jen dvě části paláce, ale hlavně dělila nás. Dotýkal ses mě.“

    „Já myslel, že se ti to líbilo, sama jsi…“

    „Bylo to nádherný, toužila jsem po tom, ale teď…“ Hlas se dívence chvěl a zadrhával. „Říkala jsem si, jak moc těžké bude opustit tohle místo.“ Otočila se na zahradníčka se zarudlýma očima a tváří brázděnou potůčky slziček. „Nechci tě tu nechat samotného. Ne, ne… nechci být bez tebe. Chránila nás a my ji zbourali. Co si jen… musím jít!“

    „Slečno?! Neodcházejte, prosím!“

    Neohlédla se. Rozhodným krokem se vydala k budovám paláce a zrychlovala, až uháněla jak vítr.

    „Kdy vás zase uvidím? Kdy? Přijdete zítra?“ volal za ní zahradníček, ale už byla pryč bez odpovědi, až nakonec jen šeptal: „Prosím, neopouštějte mě, já vás… já tě…!“ Sklopil hlavu k zemi. Na kamenitou cestičku dopadla kapka a druhá. Mladík popotáhl.

    Ten den zůstala zahrádka růží osamocena. Horký, mnohem žhavější den než kdykoliv jindy spaloval světle zelené lístky do uschlých drolících se pahýlů. Rozkvetlé květy usychaly a poupátka zahynula mnohem dříve, než mohla svět poctít svou krásou.  Zavlažovací kanály nestačily pokrýt veškerou spotřebu vody. Zahrada pomalu ale jistě směřovala ke svému zániku. Neměla nikoho, kdo by se o ni postaral, protože když je nám ublíženo, ublížíme krutě někomu, kdo si to nezaslouží.

    Zahradníček smutnil celý den a dlouho do noci. Jedinou radost mu dělala Rosa, která dýchala o něco volněji. Strávil s ní všechen čas trápení a jediné štěstí spatřoval v jejím nově nabývaném zdraví.

    Půlnoc minula. Mladík stál ve dveřích a pozoroval hvězdy. Tak jako to dělali spolu před mnoha dny. Nikdy se na hvězdy nedíval tak jako se slečnou. Vyprávěla mu různé historky, ale i chladná fakta. Nevěděl, co ho bavilo víc. Jedno však věděl jistě. Nejvíc ho těšila přítomnost tak milé osůbky. Vem čert hvězdy! O ně přece nešlo…

    Smutek se mladíkovi vedral do očí, až je musel zavřít. Tvář zkřivená potlačovaným pláčem zahalená ve stínu se chvěla tichými vzlyky. Ty však nebyly samy. Mezi nimi by člověk mohl rozeznat tichou a trhanou melodii. Melodii tak krásnou a přitom v ten den tak smutnou a zdrcující. Půvabné tóny se nesly od mladíkových zavřených úst, ale to by ani náhodou nestačilo na zaplavení celé zahrady. Mladík vmžiku otevřel oči. Někde v dálce se nesl smutek jiné raněné duše.

 

Víra tě vyléčí. Věř a On tě zachrání.
Věřím! Věřím, že dostaneš brzo po hubě.
A jak tě má tohle vyléčit? Musíš věřit v Boha!Říká se, že smích léčí. Až ti někdo rozbije tlamu, budu se smíchy válet po zemi.

Veselý Technokrat: Povstání

Země se hroutila pod nápory nečekaného nepřítele. Kořeny nádherných růží se trhaly ve strašlivých bolestech a jediné, co zbylo, byla jáma s vyhřezlou hlínou všude okolo.

    „Roso, fuj! Kolikrát to mám opakovat! Nechtěj, abych tě zase zavřel doma.“

    Fenka neidentifikovatelné rasy smutně zakňučela, ale nakonec nechala svého barbarského ničení a raději se odebrala k zavlažovacímu kanálu na pořádný doušek čerstvé vody. Když ukojila základní potřebu žízně, zmerčila ve vodě mnoho malých rybiček. Zvesela se za nimi vrhla, ne snad že by je chtěla ulovit, ale protože byla od přírody hravá duše. Čvachtání okamžitě upoutalo zahradníčkovu pozornost. Celý den musel vzhlížet od práce. Rosa dělala jen samou neplechu a rušila od povinností. Ale stejně se na ni nezlobil. Slečna měla pravdu. Moc se jí v zahradě líbilo a to bylo přece hlavní.

Slečna? Ludmilka! Ne, neukázala se několik dní. Marně čekal smutný zahradníček. Každý den se vydával do zahrady, aby pracoval, ale hlavní důvod už to nebyl. Jediné, co ho drželo při smyslech, aby se naprosto psychicky nezhroutil, bylo každonoční hraní mladé slečny z paláce. Hrála nepochybně na svůj nástroj, s kterým uměla bravurně zacházet. Noční vzduch rozechvívala stejně jako struny. A stejně jako struny rozechvívala i mladíkovu touhu ji znova spatřit. Byl zmatený. Trošku se zlobil. Přece neměla důvod jen tak odejít. Nechápal její pohnutky. Ovšem melodie nesoucí se nocí mu dodávala naději a chlácholila prázdnotu srdce. Myslíval na dívku, jestli na něho myslí. Musela na něho myslet! Ta melodie byla vzkazem, říkala vše!

    Poledne strávil mladík ve stínu růžového keře. Lehl si na zem opřený o okrasný pískovcový kámen, který mu skýtal chladnou náruč v horkém dni. Zavřel oči a snil. Snil, až se zasnil do sladkého spánku. Zapomněl na všechno. Nechal se ukolébávat teplým vzduchem a vůní všudypřítomných květin. Bzukot včel a mušek mu šeptal do ouška sladká tajemství neklidného bytí. A štěkot psa rozléval radost z života, který mohl být zmařen.

    „Nech toho, Roso!“ ledabyle okřikl fenku usínající mladík.

    „Chytej! Šikovná holka. A ještě kousek!“

    Srdce se prudce rozbušilo. Urychleně vyhlédl zpoza kamene k cihlové zídce.

    „No ty máš ale hlad. Ani se nedivím. Musíš být vysílená po tak závažné nemoci. Tu máš…“ Zvesela házela mladá slečna kousky masa nadšeně skákající fence. Chňapala ostrými zoubky po letících dobrůtkách a s dokonalou přesností je chytala snad přímo do žaludku. Když dívka přestala házet, dožadovala se štěkotem další pozornosti.

„Už nic dalšího nemám. Promiň. Tohle ti nedám, to není pro tebe. Ne! Neházej na mě smutný oči, opravdu ti to nedám, nepřesvědčíš mě. Ale prosím tě, co by si s tím dělala, ty hloupá.“ Dívka se smála neodbytným pokusům Rosy vynutit si další maso nebo to, co držela v ruce. Chtěla si hrát a ta věc se krásně leskla.

    „Myslíš, že mi tvůj páníček odpustí, že jsem vás tady jen tak nechala? Co? Tys mi odpustila? Jsi zlatá. Líbí se ti v zahradě?“ Dívka si prohlédl několik vyhrabaných děr. „Jsem ráda, že ano. Mám pro tebe nabídku, kterou neodmítneš. Zítra ti donesu ten nejlahodnější flák masa, když mi sem dotáhneš našeho milého zahradníčka, co se támhle schovává.“ Dívka se zvesela smála, když vždy neposlušná Rosa vyrazila přivést mladíka.

Lidská hloupost je nekonečná. To je rozšířený omyl. Lidská hloupost je limitovaná fantazií.

Uhýbal pohledem. Nechtěl se dívat dívce zpříma do oříškových očí. Stále se trošinku zlobil. Otázkou zůstávalo, zda se zlobil doopravdy nebo jen nechtěl být tak lacino přístupný.

    Slečna seděla naproti němu klimbajíc bosýma nohama, zpočátku mu hleděla do tváře, ale protože ani jeden z nich nepromluvil, cítila se trapně, tak svěsila hlavu ke kolenům.

    Jediný rozumný tvor široko daleko se nemohl dívat na jejich útrapy. Rosa se ve svém psím mozečku dovtípila, že bez jejího zásahu, tam budou stát jak dva solné sloupy do soudného dne. Musela jednat tvrdě a přesvědčivě. Zahryzla se zahradníčkovy do kotníku a snažila se ho dotáhnout blíž k cihlovému plotu. Odháněl ji odkopáváním a tak stiskla víc.

    „Au, co to děláš? Nech mě! Fuj! No tak, Roso, chovej se slušně. Aspoň před slečnou se nechovej jak z divokých vajec. Fuj!“

    Dívenka vzhlédla. Rty se jí roztáhly v úsměvu následovaný pobaveným řehotem. Smála se nerovnému boji člověka s drobným psíkem, protože mladík očividně prohrával. Smála se jejich trapnému mlčení. Smála se své vlastní hlouposti spojené s útěkem. Smála se a z očí se jí řinuly slzy štěstí prokládané jednou hořkou, při vzpomínce, že nakonec bude muset zahradu opustit, ale ten den ještě ne. Ještě ne!

    Pobavený smích donutil mladíka vzhlédnout. Zastavil se. Nechal si cloumat nohou nezbednou fenkou. Zpočátku se tvářil pohoršen, že se dívka směje jeho neštěstí, ale spíš jen hrál tvrdý kukuč. Nemohl se dívat na smějící se dívenku, aby mu srdce neroztálo blahem. Úsměv na sebe nenechal dlouho čekat. Prohlížel si chichotající se slečnu a vzpomínal si, proč ji má tak rád. Nenechala se strhnout zlem. Nenechala se strhnout chamtivostí. Nechala se jen strhnout láskou k nádherným růžičkám. Smějící se v temných dobách rozháněla černé mraky pochybností. Nemohl odolat její čisté mysli přeplněné něhou a čistými úmysly. Nikdy to nepřiznal nahlas, ale slovo rád nemělo moc velký význam v porovnání se slovem milovat. Nemohl soudit, co přesně láska znamená. Neznal svět tak dlouho a nikdo mu vysvětlení nedal. Jen znal zdávna příběhy o lásce. Tak krásné a vše odpouštějící. To co cítil k Ludmilce mohl říct jen jako…

    „Miluji tě!“ zašeptal.

    „Cože?“ Dívka se zarazila. Nevěřila svým uším. Že by řekl, to co řekl? „Co jsi to říkal?“ se širokým úsměvem se tiše a něžně ptala znervóznělého mladíka.

    „Děkuji vám, teda tobě.“ V nevinném gestu dal ruce za zády jako by nic.

    „Za co?“

    „Za Rosu, je už zdravá jako rybička.“

    „Já ti děkuji, že jsi ji pustil do zahrady.“

    „Ale všechno tady jen ničí!“

    „Nepovídej, mně se její smysl pro estetično docela zamlouvá.“

    „Este… co?“

    „Krásu, smysl pro krásu. Navíc, každý by měl mít možnost se podepsat do tvorby našeho světa. Copak se ti nelíbí její hluboké díry? A taky mají funkční využití.“

    „Jako třeba?“ Mladík nasadil pochybovačný tón.

    „Třeba provzdušnění, nebo když tady bude procházet nějaká pyšná panička a zapadne do ní nožkou obutou v drahých botičkách, bude z toho doslova atentát na její osobu a my se náramně pobavíme.“

    „Nemyslel jsem, že jste škodolibá.“

    „Říkala jsem snad, kdo ta dotyčná bude? Vidíš tady někdy nějakou jinou dámičku kromě mě?“

 

My jsme Stvořitele zničili už dávno. Proč? Protože žádný rodič by neměl přežít své dítě.

Imperátor Bůh: Rozhovory s panem Armagedonem

„Něco tu pro tebe mám.“

    „Pro mě?“

    „Nemám moc věcí, nic moc nepotřebuju a většina je pouze praktického charakteru. Tedy kromě…“ Pohladila si usušenou růžičku na hrudi. „Dal si mi něco krásného a já bych ti chtěla taky něco dát, jenže nevím, jestli to bude vhodné.“ Sklopila hlavu k předmětu, co skrývala v ruce.

    „Dáváš mi přece každý den tvou přítomnost, tedy skoro každý den.“ Usmál se mladík na váhající dívku.

    „Ale něco jako památka, upomínka na mě by ti snad mohlo udělat radost, aspoň trošinku. Stejně jako mi dělá radost tvoje růžička.“

    Mladík přikývl. Byl zvědavý. Sice svoje slova bral vážně a netoužil po ničem jiném, než aby dívka byla s ním, ale zajímalo ho, co by asi mohl dostat za dárek.

    Dívka rozevřela dlaň, v níž se skrývala lesklá věc ne moc velká. „Dostala jsem dvě dýky jako malá holka, k prvním okamžikům služby. Jsou naprosto identické a zdobené, tak že z nich bolí oči, ale nemyl se. I přes jistou eleganci jsou stále funkční. Chtěla bych ti jednu dát a tu druhou si nechat a tak budeme stále spolu, jenže…“

    Zahradníček se zarazil. Trošku ho vyvedlo z míry, že mu dává zbraň, ale na druhou stranu to chápal. Na venek to nepřiznal, ale v podvědomí si stále připomínal, že celou tu dobu hovoří s vojákem stvořeným jen k jedné věci…

    „… zabíjela,“ pokračovala dívka smutně.

    Mladík nehnul ani brvou. Nečekal nic jiného, přesto cítil lehké zklamání. „Ale už nemusí!“ prolomil nastalé ticho.

    Mladá slečna na něho pohlédla. „Ani ta druhá už nebude. Chci ti ji dát, jako symbol. Symbol, že si mi ukázal krásu světa.“

    „Ale nic se nezmění. Krása, nekrása. Nakonec stejně růžičky padnou, jen tahle dýka v tom nebude mít prsty.“

    Smutný pohled slečny vzbuzoval soucit. „Nemůžu jinak!“ šeptla zkroušeně.

    „Přijmu tvůj dar…“

    Dívka se váhavě usmála.

    „… jen pod jednou podmínkou,“ dokončil zahradníček. Na znamení souhlasu mu stačilo lehké přikývnutí. „Už nikdy nezabíjejte! Ničím!“ Tichý, naléhavý tón. „Prosím!“

    Tiše seděla a pohlížela mladíkovy do neposkvrněných očí. Do očí neposkvrněných válečným šílenstvím. Tak jednoduše řečeno, ale jak by mohla takovou podmínku odpřísáhnout, aniž by se nemusela před mladíkem stydět? Udělala chybu, že se rozhodla pro takový dárek. Neměla je oba vystavovat tomuto poskvrnění krásné zahrady. Jak by mohla splnit slib, když už jeden porušila? Vzpomněla si na svůj příslib, že nebude tahat špínu světa do zahradníčkova neposkvrněného místečka. Cítila se beznadějně zahnaná do kouta. Do kouta ze kterého vedla jen jediná cesta a to přes přítomnost mladíka, kterého měla tak ráda. Tak moc ráda. Nemohla mu ublížit. A když ne jemu, tak proč by ubližovala někomu jinému, zvláště když by mohla beze studu pohlížet do těch čistých, neposkvrněných očí?  Cesta se otvírala. Pomalinku, ale přece se nakonec otevřela. Dívku opustil strach z neuváženého slibu. Viděla jen usmívajícího se mladíka, který vyvolával zrychlený tep a ruměnec ve tváři. Jen jediná cesta. A nakonec musela být přece ta správná.

Válka je jako úder do hlavy. S každou další jsme hloupější a hloupější.

Empedoklés; válečný filozof

„Zítra se bude v paláci pořádat slavnost.“

    „Ano, já vím. Budu dodávat růže. Ale nevím, co se bude slavit.“

    „Nesmysl.“

    Zahradníček zvedl hlavu od hnojení půdy pod růžovým keřem. Pozdvihl obočí v nevyslovené otázce.

    „Já budu slavit něco jiného než ostatní.“

    „A co to bude?“

    „Tebe a tvou píli. Budou tam všude tvoje růže, ačkoliv lituju, že jen na tak krátký okamžik budou zdobit palácové budovy. Všechny je najdu a pokloním se k nim, protože to si mistrovské dílo zaslouží.“

    Mladík se potěšeně usmál. „Ale nebudou tam jenom moje. Jak poznáš, které jsem vypěstoval já?“

    „Srdce mi ukáže ty pravé.“ Šťastně se dívka protáhla a zaklonila hlavu, aby vystavila obličej slunci. „Chtěl bys mě vidět i jinak, než jak mě vidíš teď?“

    „Jinak?“

    „Bude to slavnost a já bych chtěla, abys tam byl taky.“

    Zahradníček se dlouze zamyslel. Nemohl. Nikdy na žádné slavnosti nebyl a to z jediného rozumného důvodu. Nepatřil mezi ně. „Rád bych, ale…“

    „Já vím, já vím,“ přerušila ho dívka v půli věty. „Ale nebude ti vadit, když tě navštívím, byť jen na kratičký okamžik, že ne?“

    „Rozhodně ne, proč by mělo?“ nechápavě vrtěl hlavou.

    „Aby sis o mně pak nemyslel, že jsem nějaká fiflena.“

    „Mám se na co těšit?“ mrkl vyzývavě na slunící se dívenku.

    Trochu stydlivě sklonila hlavu k rameni. „Myslím, že určitě.“

    „Dopoledne budu chystat růže a musím je odnést do paláce. Kdy tě mám čekat?“

    „Nemusíš se bát. Najdu si tě.“

    Pak se už jen usmívali, až téměř zapomněli na čas. Slunce hřálo a kolem nich proudil osvěžující vánek rozhoupávající zelené lístky zahradníčkových svěřenkyň.

    Tu noc mladík nespal. Samou touhou spatřit dívku jinak se neustále na posteli převaloval, až unavená Rosa nespokojeně mručela, rušená otravným vrzáním. Nakonec vzdal pokusy o spánek a raději se posadil ke stolu a snažil se o rozmotání motouzů a drátků, kterými bude ráno svazovat kytice. Trochu litoval, že nemohl vázat své krásné růžičky ničím vznešenějším, ale doufal v šikovnost sluhů z paláce, že se postarají o další úpravy vedoucí k naprosté dokonalosti. Hlava se mu pomalu blížila k hrudi. Nedokázal ji už dlouho udržet a tak se chystal zpět do postele, když ho zaujal odlesk stropního světla od předmětu visícího na stěně.      

    Opřel dýku ve vodorovné poloze na dva hřebíčky a ještě ji uchytil ze shora jedním ohnutým. Z počátku se mu to zdálo nedůstojné, ale nakonec neměl nic jiného. Byla to ta nejkrásnější, ale zároveň nejděsivější věc z celého domečku. Na moment se mu zdálo, že po ostří vidí stékat krev. Zavrtěl hlavou, aby zahnal přelud. Usmál se, když si uvědomil, že červená barva, kterou v polospánku měl za krev, byly jen rubíny zdobící jílec. „Už nikdy neublížíš. Ty ani tvé dvojče,“ spokojeně si zašeptal, když uléhal do neklidného spánku.

 

Vždy pochybuj. Nepochybuj jen o tom, že musíš pochybovat.

Deváté bitevní pravidlo

Dopolední shon se zdál nekonečný. Mladík pobíhal po celé zahradě a mezi zahradou a palácem, kde to doslova tepalo životem. Přípravy na očividně velkou slávu vrcholily. Sloužící spěšně aranžovali květiny, stoly a lavice, fontánky, sochy a jiné hlouposti, z kuchyně se linuly podivné i příjemné zápachy exotických jídel a všude se začínal probouzet společenský život v nejroztodivnějších formách. Nádherné dámičky v překrásných šatech vystupovaly z vozidel společně s pány v uhlazených oblecích. Museli přijet z daleka, jinak by nejezdili tak brzo, když ještě nebylo vše připraveno. Stále zbývalo pár hodin k dokonalosti.

    Naprosto zpocený zahradníček se chvěl očekáváním. Jestli ho dívka navštíví v nejbližší době, tak doufal, že jen na chvilku a z velké dálky, protože samou prací nebylo možné udržet hygienu v patřičných mezích. Otíral si potem zbrocené čelo do krátkého rukávu a snažil se co nejrychleji sbalit poslední náklad čerstvých květin.

    Rosa se zase rozštěkala, tak jako to udělala od samého rána snad stokrát. Nedala pokoj, i když musela vidět, že na ni mladík nemá čas. „Dej pokoj! Teď ne! Fuj!“

    „Nebuď na ni takový v tak krásný den!“ obořila se mladá slečna na upracovaného mladíka.

Ještě neměl hotovo! Ještě tohle a bude se moct soustředit na dívku! Ale bezděčně vzhlédl k příchozí.

    Tak jako vždy docupkala po cihlovém plotě, ale tentokrát každý její krok klapl na tvrdém podkladě. Stála před ním o něco vyšší a neuvěřitelně nádherná slečna. Nevěřil svým očím. Pusa se mu otevřela v uchváceném výrazu. Vždy obdivoval její spanilost, ale ten den musela určitě přilétnout ze samotných nebes nebo snad pekla? Způsobovala mladíkovi naprostá muka. Nebyl schopen pohybu, jako by zkameněl pod náporem Gorgonina pohledu.

    Na vysokém podpatku balancovala stejně dokonale jako na boso. Ladná nožka obutá v zářivě bílých botičkách obepínající kotníček jen několika proužky tenké bílé kůže se zdála tak lehká a křehká. Šatičky nad kolínky se pohupovaly v každém nepatrném závanu, jakoby je někdo utkal z pavoučího vlákna. Nezměrné množství krajek naprosto sněhové barvy a mnoho nezakrytých míst mladičkého těla dávaly pocit vzdušnosti a nasládlosti oslňující pableskujícím půl srdcem vykládaným na hrudi ze zářivých kamínků. Připomínala laskominku nebo jiný cukrářský výrobek. Mladík neznal moc sladkostí, ale z dívky cítil tu nejnádhernější slaďoučkou vůni, že až sebe udivoval touhou se do ní zakousnout. Labutí krk, zdůrazněný hlubokým výstřihem, zdobila bílá růžička. Dar, který se zdál nyní tak nehezký. Bílá růže nebyla bílou vedle dívčiny garderoby. Ale přesto ji hrdě nesla na hrudi, pyšná, že dostala dar od srdce. Usmívala se jako obrázek. Nejdříve si zahradníček nedokázal uvědomit, proč je její tvář jiná. Ale pak si všiml, že ji vlastně vidí celou. Světle hnědé vlásky měla sčesané a všelijak propletené v roztodivných obrazcích jako fascinující třešinku na dortu stoupající k oblakům. Dojem vysokého a velice štíhlého těla byl umocněn. Dokonalá tvářička se červenala nadšením a trochou příjemného studu. Nechtěla si očividně kazit pleť chemickými přípravky a to bylo moc dobře. Její přirozená, i když bledá, barva nesnesla srovnání se zbytkem sněhobílé jejích šatů a botiček. Drobná piha na levé tvářičce se skvěla jako osamocený drahokam. Oříškové oči lesklé dojetím a pobavením se upíraly na zkoprněného mladíka. Věnovala mu ty nejkrásnější úsměvy, které se zarývaly hluboko do paměti.

    „Co říkáš?“

    Mladík jen naprázdno zavřel a otevřel pusu.

    „Nic neslyším!“ smála se dívka. „Snad jsi přes noc neoněměl!“

    „J-á…“

    „Vlastně ne, okřikování ti šlo výborně. Tak mě nenech čekat, co říkáš? Pořád nic?“

    „Anděl!“ vydechl z posledních sil mladík.

    „Tak už jsi mi jednou říkal, Viktore.“

    „A dnes si za tím stojím ještě víc.“

    „Vzpomínáš, jak jsem mluvila o pyšné dámičce, co spadne do díry? Nejsem anděl, jsem ta pyšná dámička!“

Z člověka válku, z války člověka.

Hudba hrála a davy se bavily. Jestliže předchozí noc byla pro zahradníčka neklidná, tak o téhle nemělo žádný smysl se pokoušet o spánek. Ačkoliv se celé dny, týdny i měsíce v zahradě nikdo neukázal, tak ten večer se stala terčem nespočtu párů. Tiché vzdychy i bujaré veselí se neslo k mladíkovu sluchu a rušilo od kýženého odpočinku. Vstal a raději se oblékl. Nejasná touha ho táhla ven. Hvězdy jako vždy zářily jak miliony lampiček, ale jejich jas zastínila světla z paláce zalitého do pestrobarevně proměnlivého hávu ostrých barev reflektorů a svítidel.

    Neprocházel se moc dlouho. Nechtěl se s nikým potkat a to porušil, sotva vytáhl paty z domečku. Usedl tedy na práh a rozhlížel se po temných stínech ve všelijakých propletených polohách neustále vířících zahradou. Tu se objevil někdo jiný a támhle zmizel za keři. Mrzelo ho, že někteří neurvale trhaly růže. Mrzelo ho, že je nemohl okřiknout. Ale veškerou mizérii zakryly přidušené výkřiky a klení. Smál se v duchu jejich nešikovnosti. Asi si mysleli, že pěstuje růže nerůže bez trnů. A nesmál se sám. Na druhé straně zahrady se někdo doslova řehtal na celé kolo. Následovalo hlasité lamentování, že tady není nic k smíchu a rychlostí blesku prosvištěl jeden pár ven ze zahrady. Smích neustával. Mladík už stál na nohou a blížil se k cihlové zdi.

    Pomalu došel na dohled zídky. „Bavíte se dobře, slečno?“

    „Ó ano, mladíku. Je to náramná bžunda, pozorovat pyšné dámičky jak padají do potupné jámy a ještě větší sranda je, že si za většinu potupy mohou samy.“ Skrčená postava vrhala dlouhý temný stín do zahrady. Do dívčiny tváře nebylo vidět, protože jí přímo do zad svítilo osvětlení, ale k tomu aby bylo jasné, že se dobře baví, stačil jen tón hlasu.

    „Ty nejsi jako ony.“

    „Dneska ano. Sám jsi mě viděl. Musíš uznat, že se nelišíme.“

    „Stačí jeden jediný pohled do očí a je mi jasných hned milion rozdílů.“

    „Milion? Nepřeháněj! Stačí jeden. Ale i kdyby jich bylo milion, tak ti řeknu jednu věc, co nás spojuje.“

    „Poslouchám.“

    „Pýcha!“

    „Nevěřím.“

    „Musím se bavit se spoustou lidí, o kterých jsem nikdy neslyšela nebo jsem o nich nikdy slyšet nechtěla. Nemám jim, co říct. Neustále žvaní o sobě a rádi se poslouchají. Vnímají mě jako malou holku, která nemá ponětí, o čem se baví. Tak proti nim používám jejich zbraně. Mluvím jen o sobě. Mluvím tedy jen o jedné věci. Neustále se vychloubám a pyšně ukazuji tvůj skromný dáreček. Skromný ve světle nejdražší věci na světě. A v duchu se směju jejich myšlenkám.“

    „Jakým myšlenkám? Jak víš, co si myslí?“

    „Stačí jediný znechucený pohled na tu seschlou kytku a všem běží hlavou, kde ten odpad ta holka sebrala. Pochvalně hovoří a podlézavě vychvalují něco, co jim není po chuti. Něco, do čeho by si neotřeli ani podrážku. A to je to co nás spojuje. Já se budu vychloubat skvostnou růžičkou, darem od srdce, kterému se nic nevyrovná. Pyšním se stejně jako oni. A stejně jako oni je mi vlastní pohrdání. Pohrdavě hledím na jejich střed zájmů. Pramálo je mi po jejich bohatství a moci. Jejich penězi bych ani nezapálila oheň, jak jsou bezcenné. Jejich drahokamy by se nehodily ani na házení žabek. Jejich moc jsou dětinské tahanice. Jejich touhy by v přízemnosti porazily červa. Jejich prázdné tlachání je bezedná jáma, do které když spadneš, tak tě už nikdy nespatřím.“

    „Slečno?“

    „Ano?“

„Zůstaň. Nevracej se tam. Ničí mi zahradu, ony vás potřebují. Já tě potřebuji!“  

Zcela nahá a neozbrojená žena má všechny potřebné zbraně při sobě.

Sedmé bitevní pravidlo

Boj započal. S grácií dívence vlastní a s nekultivovaným zjevem zahradníčka, který každého honosného člověka odpuzoval, se vydali proti davům párů hledajících romantické útočiště. Útočiště, které beze studu drancovali a znesvěcovali svou povrchností.

    Mladík měl jednoduchý úkol. Vetřít se ve správnou dobu na správné místo se zdálo tak snadné, ale ne vždy to účinkovalo na ty odolnější a do sebe zahleděnější milence. Chvilku kolem nich bloumal a poslouchal. Dozvěděl se spousty zajímavých, leč nesmyslných věcí. Sám nedokázal uvěřit, jak moc dokáže chamtivost zastřít oči. Chvilku pochyboval o správnosti ochrany zahrady před nájezdy zamilovaných, vždyť přece nechtěl nikomu ubližovat a už vůbec ne lidem projevujícím lásku, ale stačil okamžik, aby pochopil, že se jedná jen o vypočítavost a to k tomu nepotřeboval mnohaleté studium psychologie. Dámičky ohrnovaly nos nad gesty utržených růžiček a ty ve zbytečné smrti padaly k zemi jako déšť. Pánové úlisně sváděli ženy, a když se jim nedařilo, neměli nejmenší problém k hrubosti a vulgárnosti.

    Kdykoliv se mladík ocitl v blízkosti nějaké snahy o zaujmutí, tak většinou došlo k hádce. On neřekl nic, jen stál nebo se opíral o zeď. Mlčel a ostatní to vyvádělo z míry. Dokonce na něho křičeli a vyhrožovali, že ho nechají… cokoliv zlého mu slibovali. Ale ten den se nebál. Nebál se výhružek, ačkoliv věděl, že ne planých. V ruce držel jednu utrženou temně fialovou růži, kterou odhodili, protože měla škaredou barvu. Tak proč ji trhali? Vzdorně hleděl do očí čím dál víc naštvaného páru, a když se už zdálo, že po něm muž vystartuje a použije hrubou sílu, promluvila dívka. Změna byla okamžitá. Z nadřazených se stali ponížení. Vždy slečně poděkoval a kdykoliv jí tykal, schytal sprchu o dobrém vychování a že by ho měli zavřít. Omlouvali se slečně a prohlašovali, že si s tím nemusí dělat starosti, nechají zahradníka náležitě potrestat. Dívka na ně chvilku tiše koukala a pak se nahlas rozesmála. „A za co? Za to že je člověk? To by měl spíš trestat on nás, za to že si na lidi hrajeme.“ Vnitřně rozhořčení a na venek zmatení blekotali a snažili se vycouvat. Při odchodu občas padlo tiché slovo šílená.

    „Mají pravdu. Jsi šílená!“

    „Já?“

    „Copak nejsi člověk?“

    „Co jsem a nejsem, je vlastně moje věc, ale stejně se neodvážím říct nahlas, co si myslím, že jsem. Třeba bych se mýlila.“

    „Nebo jen nejsi namyšlená. Myslím, že oba víme, kdo jsi.“

    V temnotě se mile usmála. Mladík to věděl, v hlase jí vždy dokázal rozpoznat radost. „Já to vím, oni to ví, ale nevíš to ty. Nezajímá tě, proč se mě bojí?“

    Až když to řekla, uvědomil si, že to byla pravda. „Myslel jsem, že tě respektují. Ale když jsi to zmínila, tak ano, bojí se tě. Nechci se tě bát! Andělů se přece nikdo nebojí. Ti jsou respektovaní.“

    „Nesnáším to!“

    „Co?“

    „Strach. Vidím ho v očích, těch co se mnou běžně hovoří. Nechci, aby se mě báli, jen proto odkud pocházím. Nechci, aby se mě vůbec báli. Ve své sladké nevědomosti, jsi můj poklad. Budu pro tebe andělem a to se nikdy nezmění.“

    Boj pokračoval až do brzkých ranních hodin. Občas mladík zalitoval, ale kdykoliv měl pochybnosti o svém konání, stačilo si vzpomenout, že nikdo s ním nemluvil slušně. Byl pro ně póvl, ještě míň než nic. Ten večer se dokonale obrnil a v duchu se smál.

Každý stojí za záchranu! Každý! Nenarodil se takový, jaký je, ale něco ho změnilo. Navzájem se všichni měníme! Jak může být lepší, když se k němu budu chovat jako zrůda!

Zápisky Imperátorovy dcery

Teplo probudilo mladíka ležícího pod růžovým keřem. Už před drahnou dobou na něho svítilo přímé slunce střídající chladivý stín. Práce ho zmohla a tak si řekl, že malý šlofíček neuškodí. Protáhl se déle, než čekal. Den se chýlil ke konci.

    „Vstávej, ospalče!“

    Promnul si oči a zjistil, že vedle něho pochrupuje Rosa. „Jéé, to už je tolik? Musím si pospíšit! Jak dlouho jsi tady?“

    „Asi hodinu.“

    „Proč jsi mě nevzbudila?“

    „Budila! Broukala jsem ti, ale tys usnul ještě tvrději,“ culila se mladá slečna klimbající nohama v dobrém rozpoložení.

    Vzpomínal si. Tedy matně. V hloubi mysli slyšel milovanou melodii. Je možné, že ho uspala, protože vždy dokázala tak krásně uklidnit.

    „Něco tu pro tebe mám.“

    Mladík se jen usmál, jak byl zaměstnaný doháněním stanovených úkolů.

    Dívka se zamračila. „Věnuj mi laskavě pozornost! Nebo budu zlá!“

    „Chtěl bych tě vidět zlou. Jaká asi jsi, když se naštveš?“

    „A ty?“

    „Tady není moc důvodů ke vzteku.“

    „Když se zlobíš, jsi spíš smutný. Většina lidí mlátí kolem sebe. Ty se raději schováš… do sebe.“

    „A ty?“

    „To bys nechtěl vidět.“ Šibalsky mrkla na mladíka uklízejícího dlouhou hadici, kterou naštěstí stihl zalít zahradu, ještě než usnul. „Raději se koukni na tohle.“

    „Co je to?“

    „Knížka.“

    „O čem?“

    „Trochu o nás.“

    „O nás?“

    „Pojď si pro ni.“ Ladně se natáhla blíž k mladíkově zvednuté ruce. „Jména jsou jiná, ale děsivě připomínají nás. Ovšem příběh je to krásný.“

    Mladík smutně zakýval hlavou. „Přečteš mi to, prosím?“

    „Dobře, ale jen část. Budeme se střídat, souhlasíš?“

    Zahradníček rozhodně zavrtěl hlavou. „Já neumím číst.“

 

Život není román. V románu se postavy vyvíjejí. Život je pouze povídka. 

„ER jako růže“

„ER? A kde je ER v růži?“

„ERůže přece! Neber to tak doslova. Řekni jen R. A to za tím je?“

„To kolečko? To je O.“

„Správně. To je O.“

„Řekni ještě jednou O, prosím!“

„O, proč?“

    „Krásně špulíš rty.“ Mladík se bezděčně začervenal. Dívka mu však mohla v rajské barvě konkurovat.

    „No… a dál?“

    „N?“

    „Ne.“

    „Hmm… tak asi M.“

    „Už se blížíme ke konci prvního slova.“ Slečna se mile usmívala. Těšilo ji, že může zahradníčka naučit něco nového, něco užitečného.

    „To je ten hřeben… no přece… E, to je E. A za ním zase O.“

    „O, hezky vyšpul rty jako já.“

    „Jako ty to nesvede nikdo.“

    „Ty nepřestaneš! Soustřeď se na čtení, jde ti to jak psovi pastva.“ I přes peskování nemohla skrýt pobavení. Prstem ho kárala, ale oči ji prozrazovaly. „Takže první slovo?“

    „ER… R – O – N… M – E – O.“

    „Když protáhneš to první O, a to poslední víc spojíš s E, tak by to docela i šlo.“

    „Jak můžu vědět, jak se to čte? Na dlouhá písmena jsou přece čárky a tady žádná není.“

    „Ne všechno má jasná pravidla. Spousta věcí je o zvyku a hlavně mnoho slov je z cizích jazyků.“

    „Tak k čemu se učím nějaká pravidla? Jestli je to o zvyku, to bych se měl naučit všechna slova a ne nějaké spojování písmen.“

    „Nesmysl. Mně bude zatím stačit, když se prokoušeš začátky takhle krkolomně a časem si na všechno zvykneš. A co nebudeš vědět, tak ti ráda poradím.“

    „Mluvila jsi o cizích jazycích, jaké jsou ještě jiné jazyky?“

    „Neznáš žádný?“

    Mladík zavrtěl hlavou.

    „Ani se nedivím, už jich ani moc není. Vlastně jsou jen dva hlavní. Ten náš a angličtina.“

    „To je dobře. Aspoň to nebude zase tak moc složité.“

    „Hmm… ale na druhou stranu je to škoda. Kdykoliv se prodírám knihami napsanými mrtvými jazyky, je mi smutno. Je strašné, jak snadno mohlo být zničeno něco tak důležitého a nevinného.“

 

Za co bojujete?

Za to aby se zase mohlo za něco bojovat.

Cykloidi

„Budeš mi dnes číst?“

    „Myslím, že bych raději nečetl. Moc mi to nejde. Akorát tě s tím budu otravovat.“

    „Ale naučit se to musíš. Neboj se, jsem trpělivá a tvoje zadrhávání s lehkostí překonám. Chci, aby ses naučil číst.“

    „Proč? Žádnou jinou knížku jsem nikdy neviděl a nejspíš ani neuvidím.“

    „Nemusíš číst jen knížky, ale i něco jiného…“

    „Jako třeba co?“

    „Dopis?“

    „Dopis? To je…“

    „To je kousek papírku, který ti někdo pošle a v něm ti popisuje, co se mu stalo, jak se má a prostě všechno, co tě jen napadne.“

    „No jasně, dopis. Strýc občas něco takového posílal. Ale od koho bych měl dostávat dopisy? Nikdy jsem žádný…“ Zarazil se. Po tváři se mu rozlil úsměv. „Ale jak budu posílat já o tom, co jsem dělal a jak se mám?“

    Dívenka si se zájmem prohlížela růžové růžičky, jako by nic. „A komu bys chtěl ty posílat dopisy?“

    „Tomu, kdo mi napíše, přece.“

    Odvrátila zrak od keře obsypaného květy. Vážným, ale laskavým tónem začala: „Není místo, kam bys mi mohl poslat dopis. Není to ani v tvé moci. Ovšem možná by se dalo něco…“ Šibalsky se usmála. „Víš ty co? Zkusíme si to v nejbližší době. Trochu zapracujeme na tvém psaní, a když přidáš k růžičkám putujícím do paláce i psaníčko, tak dost možná doputuje až ke mně.“

    „A co až tady nebudete, až odejdete daleko?“

    „Ach, ty mě zlobíš. Vždy, když jsi rozmrzelý, tak mi vykáš. Neboj se. Najdu způsob.“

    „Blíží se válka.“

    „Co to plácáš?“

    „Lidi ve městě to říkají. Na hranicích se…“

    „Nedělej si starosti, nejde o nic důležitého.“

    „Jsi voják. Budeš tam muset jít?“

    „Nejsem jen tak nějaký voják,“ ohradila se dívka se špetkou pobavení. „Já jsem ten nejlepší široko daleko. Možná i na celém světě.“

    „Rád bych tomu věřil.“

„Nemusíš věřit. Zrovna jsem ti to řekla, takže to už víš.“  

„Kdyby ti chtěl někdo ublížit… poruš přísahu!“

Naklonila hlavu v tázavé póze. „A za co by pak stál můj slib?“

Proč si lidi myslí, že je Bůh miluje? Co když z nich zrovna zvrací? Nebo se škrábe na zadku?

Zápisky Imperátorovy dcery

Nemohl se vynadívat. Tak obyčejná činnost a přitom ho dokázala naprosto uchvátit a upoutat na místě. Každý tah, každý pohyb, každé zavlnění. Dívka opatrně a něžně sjížděla po jemných vláscích hustým kartáčem. Proč se česala v zahradě? Nikdy neupravená ven nechodila. Tedy její přirozenost se zdála tou nejhezčí péčí. Rovné vlasy jí často poletovaly ve vánku a dělaly si, co chtěly. Culila se na celé kolo a nehodlala přestat dráždit.

    „Nemáš něco na práci?“

    „Ehm…“

    „Pozor! Díra!“

    Mladík jednou nohou sjel do díry vyhloubené Rosou. Vinou jeho uchváceného pohledu a úleku z varovného výkřiku se natáhl jak široký tak dlouhý. Za oboje mohla dívka, která se nahlas smála, a vůbec jí nevadilo, že se směje nebohému zahradníčkovi.

    „Jsi v pořádku?“

    „Jóó,“ houkl skrz nakypřenou hlínu, do které se zaryl obličejem.

    „Jsi dneska nějaký divný, zamyšlený. Co se ti honí hlavou?“

    Pomalu vstával a snažil se při tom znova neupadnout, protože hlína byla vlhká a kluzká. Když se mu to povedlo, vyšel ze stínu na slunce, aby si nechal usušit mokré a špinavé oblečení. „Dneska ráno jsem musel na trh.“

    „Nó… a?“

    „Byl tam jeden člověk v nějakém hábitu a křičel okolo sebe.“

    „Takových lidí je. Ale pokračuj. Nenech se pobízet.“

    „Křičel, že se máme oprostit od všeho zlého. Že máme přijmout svou přirozenost a nezahrávat si silami, kterým nerozumíme. Že prý máme přijmout Boha a jeho dokonalé dílo. Povede nás k věčnému životu a blahobytu.“

    Dívka trpělivě poslouchala. Přestala si česat světlé vlasy a raději nechala vítr si s nimi pohrávat. Ten uměl česat stejně nejlíp.

    „Věříš v Boha?“

    „Bůh je pro nebožáky, co ztratili pravou víru. Přišli o všechno, mají strach, hledají cestu ven ze všedního boje o přežití. Je to nekonečný boj. Ne mezi Bohem a Ďáblem, ale mezi myslícím člověkem a věřícím.

    „Jakou pravou víru ztratili?“

    „Víru v sebe sama. Podívej, co jsi kolem sebe vytvořil,“ rozmáchla se kolem dokola. „Věřím v tvou zručnost. Věřím v malého Viktora, který se přes všechny útrapy nevzdal. Věřím v sebe, že si poradím se vším a s čím ne, tak jsem se jenom málo snažila. Nehodlám se svazovat. Za všechno jsem odpovědná jen a jen já a to je svoboda, Viktore. Z toho mají strach. Že chyba, kterou udělají, bude jejich vlastní.“

Domy, auta, šperky, cennosti. To je pro vás luxus? Pro mě je luxus pohoda. Válka, která nikdy nezačala. Smrt, kterou jsme odmítli rozsévat. Nenávist, které jsme nikdy nepodlehli.

Vyhlazovači, 23. století

Červenější než rajské jablíčko. Zpocená tak, že se to nehodilo, pro tak něžnou bytost. Ale veselá. Tak krásně usměvavá se přiřítila v posledních okamžicích světla. Vysoko vykopávala nohama a někdy by člověk až ustrnul nad akrobatickými výkony sváděné na úzké zídce.

    „Hádej co?“ křičela na zahradníčka už z dálky.

    Nejdřív se vylekal. Ale když si uvědomil, kdo to přichází a proč, srdce se mu vrátilo do normálního tempa. Tedy proč nevěděl. Už si myslel, že dívku ten den neuvidí.

    „Copak se děje?“

    Zadýchaná málem spadla z plůtku. „Myslela jsem, že už tě nestihnu.“ Dlouze dýchala a dávala si na čas.

    „Co jsi dělala, že jsi tak uřícená?“

    „Cvičila a pak jsem něco zjistila. Že nevíš co?“

    „Naprosto nevím, povíš mi to?“

    „Hádej!“

    Mladík se marně snažil na něco přijít. Hádal a už se chtěl tolikrát nechat podat, ale dívka se dál dožadovala odpovědí. Smála se, házela šibalské pohledy, někdy se zhrozila nad nápady zahradníčka, ale vždycky jí vykouzlil úsměv na tváři.

    „Samá voda. Tak se dívej.“ Otočila se zády k mladíkovi. Oči se jí zaměřily na jediný bod. Bod tak velký, že ho nemohl nikdo přehlédnout.

    Obrovský, krvavý Měsíc se vyvalil zpoza budov paláce. Kotouč obalen třpytivou aurou a zalitý rudou září si pomalinku razil cestu ztemnělou oblohou. Zahradníček stál s úžasem v očích. Nepamatoval si, že by někdy něco takového viděl. Nejenže ten úplněk byl snad největší, jaký kdy zažil, ale ta barva vyvolávala děsivě krásné pocity.

    „To je nádhera!“ vykřikla slečna s doširoka roztaženýma rukama. „Už jsem se bála, že to nestihnu. Dívej! Ten je tak roztomilý ale i nebezpečný, skoro bych se ho až lekla.“

    „Jak je to možné!“

    „Co na tom? Chci si ho užít. Podej mi ruku!“

    Mladík se jen usmál a natáhl dlaň k dívčině paži. Ta ho okamžitě uchopila. Tvrdě a nekompromisně, ale přesto její jemná ručka hladila jak samet. Jediné silné zatáhnutí a už stál vyjevený mladík vedle mladé slečny na plotě. Poprvé! Stejně jako, když sestoupila poprvé dolů, tak ten večer se on ocitl také za hranicí, ale na dívčině území. Srdíčko mu tlouklo vzrušením. Měl strach. Vzpomněl si na to, jak dívka utekla, když vstoupila do zahrady. Pomyslná hradba byla zase prolomena, ale nezdálo se, že by to dívku opět trápilo. Pevně ho držela za pas. Snad se bála, aby jí neutekl. Chvilku váhal, ale nakonec objetí opětoval, po dlouhém očním kontaktu, který žádal něžné dotyky.

    „Už ho asi nikdy neuvidíme. Musíme si ten obraz zapamatovat. Chci vzpomínat na něco krásného,“ vášnivě se rozpovídala. Čím dál víc se přibližovala k mladíkovi. „Vím, jak si ho ještě víc zpříjemnit. Chceš?“

    V tu chvíli nenapadlo mladíka nic. Zhola nic ani ta nejzákladnější potřeba všech zamilovaných. Naštěstí dívka nemyslela na nic jiného. Rty se spojily. Dlouhý polibek následovalo objetí. Silné, vášnivé objetí doprovázené pláčem.  „Musím ti něco říct… Odpusť mi!“ vzlykala mladá slečna.  

Zabíjení ve válce je pouze lenost, vždy existuje způsob jak se utrpení vyhnout.

Zápisky Imperátorovy dcery 

Rána hluboká, krvácející bez jediné naděje na záchranu. Bloumal jako mátoha zešedlou zahradou. Svítalo a zářivé světlo proslunilo celou zahradu, ale přesto si mladík žádných barev nemohl všimnout. Všechno bylo stejné. Beztvaré, šedé a prázdné. Prázdné jako jeho srdce. Nemohl myslet na nic, jen ta jediná děsivá myšlenka se mu honila hlavou od předešlé noci. Dlouhé hodiny seděli na zídce a beze slova se objímali, dotýkali a hladili. Dívka dlouze brečela. Snažil se ji uklidnit, ale on sám potřeboval utěšit. Byl to začarovaný kruh, když ho konejšila slečna, která usedavě plakala. Vyčerpaně usnuli opření jeden o druhého v bezesném spánku prázdnoty odloučení. Ráno se probudil sám v zahradě přikrytý dekou, která nebyla jeho. Voněla. Moc dobře si tu vůni pamatoval. Miloval ji…

    Samota. Jediné co ho obklopovalo. Kolem skotačící Rosa mu nemohla zlepšit náladu, i když se přemáhal na ni usmát a pohladit ji, tak vždy se chvěl a přivíral oči před tou šťastnou fenkou. Ale Rosa dokázala vycítit smutek. Netrvalo dlouho a tiše vedle mladíka kňučela žalem, jakoby vůbec mohla tušit, co se děje. Jak by netušila, i jí slečna přirostla k srdci.

    Den ubíhal pomalu. S velkým sebezapřením vykonal zahradníček nejdůležitější práce, ale už brzo odpoledne seděl sklesle na zemi ve stínu rozložitého růžového keře. Byl to ten, z kterého daroval dívce první růžičku. Vzhlédl ke svěžím lístkům. Okamžitě našel to místo, odkud se zrodila ta první ze všech nejkrásnější. Myšlenky ho zavedly nazpět. Tehdy zanevřel na celý svět, jen protože nepřišla. Kdyby nepřišla už nikdy, nemusel by se cítit tak mizerně. Neměla tu být. Její místo je někde jinde. Ne vedle ušpiněného zahradníka. Proč tehdy přišla?

    Jediná drobná myšlenka, tak snadno zapomenutelná v záplavě smutku se snažila prodrat k životu. Nedokázala to sama. Z počátku nechtěl, ale její neodbytnost ho tlačila k vybavení si něčeho tak prostého a přece nezapomenutelného, nádherného, dokonalého. V šedi se vybarvovala růžová barva. Tak živá a nesmrtelná. Rozlévala se doširoka. Tenké rty se zvlnily v hřejivém úsměvu. Nedokázal odolat. Musel se pro sebe také pousmát. To byla celá ona. Za celou dobu se smála snad pořád. Někdy zahradníčka peskovala, a aby dodala svým slovům vážnost, musela si zakrývat ústa rukou, protože nedokázala zamaskovat smích. Ale oči jí stejně prozradily. Když se nesmály rty, tak se řehtaly oči. Nikdy nezapomene. V duchu se omlouval, že pochyboval o její přítomnosti. Nikdy ji přece neztratí. Bude jen někde… někde jinde tělem, ale jejich duše se nikdy nerozdělí.

    Rudé růže se navrátily zpět ke své barvě. Rosa loupla po mladíkovi smutnýma očima. Podrbal ji za ušima a usmíval se. Ale tentokrát upřímně. Uvědomil si, že i v Rose bude kousek slečny. Zachránila ji. Nikdo jiný by to neudělal. „Myslíš, že se někdy vrátí?“ Pokýval hlavou, když se mu v odpověď dostalo bujarého štěkotu. „Tak budeme čekat.“

    Čekal. Občas smutnil, občas se smál. Doufal, že ten den ještě přijde, ale na druhou stranu byl rád, že ještě nedocupkala po zídce. Stále ji tam viděl. Jak se blížil večer, dostával strach. Strach, že další den se objeví, aby se rozloučila.

    Nespal celou noc. Jen seděl zakrytý dekou, kterou ho dívka přikryla, když usnul minulou noc. Cítil ji. Přitiskl se k příjemné látce co možná nejtěsněji a přivoněl. I ta vůně časem odejde. Rosa v poklidu oddychovala. Občas se probudila, aby zkontrolovala mladíka, ale pak zase rychle usnula. Zahradníček však strážil zahradu až do svítání. Nehnul se z místa. Pozoroval cihlovou zídku. Občas mu přišla temná a děsivá, ale vždy když se chystal zoufat, objevil se záblesk světla. Anděl dokázal prosvětlit i ty nejtemnější kouty.

    Svítání zastihlo mladíka v polospánku. Únava ho zmohla a usnul se sladkou vzpomínkou.  

 

Jsi tady? Vím, že ano. Nemusíš se bát. Nejsem přelud. Jsem skutečná.

„Budeš mi chybět, zahradníčku.“

    „Chci jít s tebou! Nenechávej mě tady samotného!“

    „Tam kam jdu, slunce nesvítí. Uvadl bys ty i tvoje růžičky.“

    „Uvidím tě ještě někdy?“

    Dívka neodpověděla. Smutné oči se leskly v západu slunce. Třásla se. Lehounce se chvěla. Vždy byla pevná a neochvějná, ale v ten okamžik se nedokázala ovládnout.

    „Ještě neumím psát,“ šeptl.

    „Ale číst už ano.“ Sladce, ale zkroušeně se usmála na křehkého mladíka.

    „Ta kniha… opravdu je o nás.“

    „Ale my neumřeme.“

    „O co je tohle lepší?“

    „O naději. Oni měli tu smůlu, že se naděje nedožili, ale my nevíme, co nás ještě čeká. Možná…“ Zahleděla se do dálky. Chvilku seděla tiše, ale smutnou prázdnotu znenadání protrhla melodie. Ta Melodie. Přivřela oči a kolébala se do rytmu. „I ona má konec. Ale stačí se vrátit na začátek a bude opět v nedohlednu. Stačí si vzpomenout, co nás na ní tak přitahovalo. Proč jsme po ní toužili. A bude tady. Proč? Protože budeme chtít. Nic ji nezastaví. Najde si cestu…“

    „Najdeš si cestu zpět ke mně?“

    „Najdeš si cestu ty ke mně?“

    „Nerozumím. Já…“

    „Může to trvat roky. A za tu dobu se mnoho změní. Bude Melodie stále stejná? Nebo do ní vložíme kousek nového, neméně krásného? Budu na tebe pořád myslet. Budu ti psát a snad možná napíšeš někdy i ty mě, ale nechci, abys tady byl sám.“

    „Nebudu přece sám. Stále budu s tebou. Mám tě rád, Ludmilko,“ zoufale hlesl zahradníček.

    „Ano? Jednou si řekl něco jiného.“

    „Já…“

    „Miluji tě, Viktorku!“

    „Miluji, moc tě miluji, Ludmilko!“

    Pomalu vstala. Musela už odejít. Čas se krátil, i když ho odmítala. Nemohla jinak. Její rozhodnutí. Kdyby bylo rozhodnuto bez ní, cítila by zlost. Ale takhle se před ní otvírala jen bezedná propast prázdnoty.

    Zahradníček se usmíval. Mile, tak sladce. Srdce jí poskočilo. Natáhla k němu ruku. Pochopil. Neváhal a už ji pevně svíral mozolnatými dlaněmi. V jediném záchvěvu něžného pohybu stanuli oba milenci na tenké linii. Linii mezi láskou a samotou. Sladké rtíky se dotkly popraskaných rtů. Netoužila po ničem jiném. Netoužil po ničem jiném.  Se zavřenýma očima prožívali intenzivní emoce v té nejsurovější podobě. Jako elektrický proud jimi projížděly vlny touhy, studu, strachu, naděje, odevzdanosti, nezdolnosti, odhodlání. Nebylo úniku. Ale kdo by chtěl utíkat? Jediný okamžik a přece se stal celým životem.

    „V jiném životě, bych byla tvou dívkou,“ šeptla slečna a mladík se slzami v očích prožíval poslední okamžiky její přítomnosti, když odcházela do neznáma za růžový keř, zpoza kterého ji viděl tolikrát přicházet.  

 

„Váš dědeček tu dýku střežil jako oko v hlavě. Já ji budu hlídat stejně a až umřu, tak ji zdědíte vy.“

    „Kdo byla ta holka?“

    „Přece anděl, jseš hluchej?“

    „Já bych chtěla být jako ona, mohla bych se stát vojákem?“

    „Ty hloupá, podívej se, jaká jseš vyzáblina. Tebe by hned roznesli na kopytech.“

    „Ne, ne…“

    „Ale, už se uklidníme. Váš otec si jistě bude chtít odpočinout. Celý den je v zahradě a vy ho ještě zlobíte. Šup do postele.“

    „Nemuselas je vyhánět, dneska byl docela klidný den. Žádní andělé a žádné problémy.“

    „Schovej tu dýku. Děsí mě. A pojď! Ještě si nic nejedl.“

    „Děsí? Ale drahá, to z ní máš zcela opačný pocit, než bys měla mít. Otec mi kladl…“

    „Já vím. Ale pořád je to zbraň v našem domě. Nelíbí se mi to. Navíc, jak víme, odkud ji vzal?“

    „Nevěříš, že se to opravdu stalo? Myslíš, že ji třeba ukradl?“

    „Těžko uvěřit, že by se někdo z paláce zahazoval s někým, jako jsme my. A jestli ji ukradl, tak o důvod víc bát se ji takhle vytahovat.“

    „Můj otec nebyl zloděj!“

    „Omlouvám se. Vím, že to byl skvělý člověk. Ach, jen mi to přijde trochu uhozené. Tys ji nikdy neviděl. Nebo ano?“

    „Ne, ne. Nebo… nevím. Když jsem byl malý, tak jednou tady byla návštěva. Několik lidí. Moc si to nepamatuju, jako v oparu vzpomínek se mi vybavují palácové stráže. Ale to vše mohlo být jinak nebo se mi to jen zdálo.“

    „Tatínku?“

    „Ach, zlatíčko, jak to že už nespíš?“

    „Je mi smutno.“

    „Neplakej. Co se děje?“

    „Opravdu touhle dýkou mohla ubližovat?“

    „Ššš, ne, ne. Naopak. Je to symbol. Symbol, že ta dívka zůstala navždy člověkem.“

Vloženo: 2017-11-12 17:43
Poslední aktualizace lajek: -0001-11-30 00:00:00

Dílo je zveřejněno pod licencí: Všechna práva vyhrazena

Autor díla:

 

O díle:


Toužíš po příběhu se šťastným koncem? Pohádky psát neumím… nebo by snad přece jen život mohl být pohádkou, pokud bude naplněn naší láskou?

Milované Natálce (Mrkvě)

Komentáře:

Komponentu webové galerie pro Polibek múzy naprogramoval Martin "Orel" Černý